Santorini

              Mám volno, tak sem napíšu další článek. Štěstí, že jsem se konečně dočkala volného dne, kdy nefouká tolik vítr a kdy je slunečno a dá se ležet na pláži. Probudila jsem se před desátou a v jedenáct jsem šla na pláž. Četla jsem si knihu, kterou jsem si koupila v lednu ve Füssenu a je to čím dál tím víc napínavější. Skákala jsem do vln, snažila se plavat, ale jakmile jsem viděla velikou vlnu, raději jsem se postavila, aby mě nesmetla. Uvědomila jsem si, že jsem si zapomněla doma pití, a tak jsem se pro něj vrátila. Ale neušla jsem ani sto metrů a volá na mě chlapík, který mě vždycky zdraví z baru, který je skoro naproti našemu domu. Zná mě, ale já neznám jeho...chodí k němu všichni mí kolegové, a tak mu prozradili moje jméno. Já jsem tam byla zatím jen jednou. Seděla u něj ještě jedna paní, blondýna, tak kolem 55 a taky mě zdravila. Mávali na mě, abych k nim šla, a tak jsem si k nim sedla. Pán říkal, že je dneska nějaká zima. Nevěřila jsem vlastním uším. Zima? Řekové mají asi zvláštní představu o zimě. Ptali se, zda jsem byla dnes plavat, tak jsem přikývla. Ale ne daleko, přeci jen jsou vlny. Ten chlapík říkal, že si přeje, aby bylo ošklivo, protože pak jdou hosté k němu a on má víc tržeb. Ptala jsem se, co dělá v zimě. Říkal, že spí. Myslela jsem, že je s tou paní nějak příbuzný, ale jsou jen dobří kamarádi. Paní mě překvapila, říkala mi, že pochází z Irska od Dublinu a že sem na Krétu jezdí už sedm let. Každý rok celkem třikrát. Teď mi povídala, že tu zůstává na 12 týdnů a že se sem ještě v září vrátí. Práce jí prý skončila. Zajímalo by mě, co dělá, že má tak dlouhou dovolenou. Musím se jí na to příště zeptat. Nedivím se, že sem jezdí, když v Irsku často leje. Tak jsem se dozvěděla trochu víc o těchto lidech, kteří mi pokaždé mávají a zdraví mě když jdu na pláž. Ke konci se k nám přidal ještě pan majitel z jiné restaurace, Medúza, ten dokonce mluvil německy. Inu tady se zná každý s každým. Na jednu stranu je to dobře, na druhou stranu se tu nic neutají a je to tu někdy pěkná drbárna jak na vesnici.
          Ale o dnešku jsem moc psát nechtěla. Předevčírem jsem podnikla s dalšími kolegy výlet na Santorini. Dosud to byl nejhezčí dárek, který dle mě naše firma pro nás připravila. On to není vlastně ani dárek, ale jen poznání dalšího výletu, který nabízíme. I tak si cenním toho, že nás vzali na tento výlet, protože to je pěkně drahý špás.
         Ráno v půl osmé mě a dalš tři holčiny z UK vyzvedl autobus u čerpací stanice a jely jsme do přístavu k trajektu. Jeli jsme tzv. speed boatem. Nebyla to žádná malá lodička, jak je vidno na fotkách. Uvnitř byla dokonce i v přízemí auta. Připadala jsem si trochu jako v letadle. Ty sedačky mi ho hodně připomínaly, sedělo se po třech, ale po vyplutí jsem šla nahoru, abych viděla hezky z okýnka. Šla jsem se podívat ven na palubu, ale byl tam takový vítr, že jsem tam dlouho nepobyla. Za minutu jsem měla rozcuchané vlasy a mořská voda šplíchala nahoru, takže jsem na sobě cítila trochu i sůl. Ale to mi tolik nevadilo. Po čase nás zavolali dolů a trochu nám představili, jak ten výlet pro německé hosty probíhá. Pak jsem se přidala ke skupince Leon, Mareike a ještě jeden francouzský kluk, kterého jsem viděla poprvé. Leon nám ukazoval karetní trik a mně se ho podařilo rozlousknout. :) Byl překvapený. Pak jsme tak nějak usnuli. Loď se hodně kymácela a shodli jsme se na tom, že nám není úplně nejlíp. Normálně netrpím mořskou nemocí, ale tady se ta loď kymácela celkem hodně, takže bylo těžké i chodit. Připadala jsem si jak opilá, když jsem se procházela. A tak jsme si raději sedli a trochu si schrupli.

        Z přístavu na Santorini nás vyzvedl minibus. Stoupali jsme po serpentýnách do kopce a já si říkala, jak se tu můžou dva autobusy vyhnout. Ti řidiči musí mít svatozář. Domky a vesnice leží vesměs nahoře nad skalní stěnou. Skály mají různé barvy, celý ostrov je totiž sopečného původu. Nejdříve jsme zamířili do vesnice jménem Oia, která se mi líbila ze všech míst na ostrově nejvíc. Měli jsme tu krátkou prohlídku s výkladem, a pak chvíli volného času na individuální průzkum. Tato katedrála spolu s náměstím nám sloužila jako orientační bod. Byla jsem i na chvíli uvntiř. Moc hezký kostel, ortodoxní. Jen varhany jsem nikde nenašla. Proč? Nikde v žádném kostele jsem tu vlastně žádné varhany neviděla. Podle internetu se jmenuje katedrála v angličtině Panagia church. 

Azurové nebe, azurové moře, modré střechy kostelů... tady je ráj na zemi. :-) 

                     Líbilo se mi, že jsem mohla prozkoumávat různé uličky, nejen tu hlavní, která byla plná turistů. Prý v tuto dobu tu ještě moc turistů není, každou sezonu jich sem přijede kolem 17 000. Nechápu, jak se sem můžou vměstnat. Když uhnete do postranní uličky, jste často skoro sami. To jsem ráda, že se mi poštěstilo. Prý je ale dobré počítat, kolik schodů ujdete dolů. Dolů se totiž jde lehce, ale nahoru je to pak zabíračka. Zvláště když máte víc jak 30 stupňů vedra. Nyní nám ale foukal vítr, takže bylo příjemně. I legíny jsem si sundala, abych se neupekla. V autobuse a na lodi se hodily, hlavně kvůli klimatizaci, ale venku už bylo teplo.

V Oia jsem žádnou kočku nepotkala. Zato psů je tu celkem dost.  Tenhle se vyvaloval na schodech. Všichni křičeli: "watch your dog" místo "watch your step".:)

Kostely na každém rohu. Chtěla jsem se podívat dovntiř, ale většinou jsou zavřené. Škoda. Santorini mi trochu připomnělo Hundertwassera. Stěny, střechy, všechno je tu zaoblené. Těžko tu hledáte rovnou linii.

Pohled dolů z útesu. Domy tu nemají výšku, ale hloubku. Klesáte dolů a před vámi se stále objevují nové terasy a nová zákoutí.  

Půjč si kočku! To by mě zajímalo, jak taková půjčovna funguje. Žádnou kočku jsem nezahlídla. 

Ale do knihkupectví jsem ani nezašla, třeba byla ta kočka schovaná před sluníčkem někde v chládku právě uvnitř. Zaujalo mě, jak tu měli úžasně vymalovanou fasádu. Kdybych měla víc času, určitě bych se dovnitř mrkla.

Krásná mozaika na zemi před katedrálou složená s malých kamínků postavených na výšku a zalitých do malty(asi?). Už jsem viděla něco podobného u St.Toplou na východě Kréty. Zajímavá technika.

         Poblíž tohoto místa jsem viděla v nižší úrovni domek s velkou terasou, na které stála veliká postel s polštáři namířená směrem na moře. Na ní leželi dva lidé a vyhřívali se na sluníčku. Téda!!! Mít takovouto terasu s výhledem na moře, mít město jako na dlani a být zároveň stranou toho turistického ruchu... Říkám si, jestli to měli jen pronajaté na pár dní, či jestli to byl jejich vlastní domek. Už chápu, proč se sem chodí tolik lidí oddat, proč je tu tolik svateb. Je to obrovsky romantické místo. Trochu odlehlé a zároveň tolik navštěvované. Tady plyne čas úplně jinak než ve zbytku Evropy.

Někdo považuje Santorini za bájnou Atlantidu. Cca v 17. století před naším letopočtem tu explodovala sopka, která prý měla za následek zánik celé minojské civilizace.

Každý domek, každý vchod je originál. To se mi tu líbí. Pomyšlení na paneláky, či řadové domky kolem Prahy mě teď ještě víc děsí. 

Prý nejfotografovanější kostel na Santorini. Nenašla jsem jeho název, ale leží u hlavního města Thyra. Fotku jsem záměrně nechala takovou, jaká je. Bez žádných úprav. :-D

 Selfie s Mareike, holčinou z Německa, s kterou jsem byla dokonce i v Portugalsku na školení. Nyní pracuje na jihu Kréty, tak se moc nevidíme.

Toto je Thyra. Hlavní město Santorini. Město... oni tu moc slovo "město" nepoužívají. Všechna místa mají přízvisko "village".

První a poslední kočka, kterou jsem viděla na Santorini. Spala. :) Tato taška se mi moc líbila. Už jsem ji viděla i u nás na Krétě. Chtěla bych si koupit nějakou kabelku, protože tu žádnou nemám. Jen pořád zvažuji, jestli si koupit tuto, protože bohužel tahle taška není na zip. Našla jsem jinačí na zip, ale ty nejsou už tak pěkné, nemají stejný motiv.

Thyra se mi zas až tak nelíbila. Oia mě zaujala víc. Dva z nás podnikli výlet na oslících, ostatní se procházeli uličkami. Na sraz tři holčiny z nás přišly pozdě. Ztratily se totiž. Moc nechápu, jak se tu dá ztratit, ale jim se to úspěšně podařilo. 

Následovala cesta k "Black beach" a oběd. Naše firma nám zaplatila oběd v jedné restauraci, což jsme všichni uvítali. Měli jsme hlad jako vlci. Vlastně to bylo něco mezi obědem a večeří. Dali jsme si řecký salát, musaku, někdo kuře s hranolkama a já si dala bílé víno. Mňam.

Na samotnou pláž s černým pískem nám zbylo asi jen 15 minut. Hodně času, že? Ale já jsem si řekla, že se přesto vykoupu. Rychle jsem se převlíkla do plavek a hupsla do vody. Naše průvodkyně měla pravdu, stačí dva metry a už máte vodu po krk, další krok a už nestačíte. Bylo to opravdu rychlé. A osvěžující. Vzala jsem si tři vulkanické kamínky na památku. A pak zpátky do busu, do přístavu a lodí na Krétu. Že by se mi chtělo.. fakt ne!

          Výlet sem na Santorini se mi opravdu moc líbil. Strašně rychle to uteklo, tak jako všechno, co člověka baví a co si užívá. I když je to hodně malý ostrov, určitě by stálo za to tu strávit nějméně 14 dní, možná i víc. Říkám si, že bych se ještě podívala tam a tam, ale bohužel náš čas byl hodně omezený. Tak to už u všech fakultativních výletů bývá. Lepší by bylo vydat se na ostrov soukromě, protože jedině tak má člověk dostatek prostoru a nemusí se dívat na hodinky. Na druhou stranu nevím, jestli bych se sem někdy podívala, protože už jen letenka sem je teda nemalá investice. Rozumím tomu, proč sem hodně lidí jede uzavřít sňatek, či proč sem jedou na svatbení cestu. Na druhou stranu sem jezdí až moc turistů a v létě tu musí být přeplněno. Tím se vytrácí ono kouzlo ostrova. Jak to vyřešit? Stanovit nějaké kvóty, kolik lidí max. za sezonu sem může přijet? Nevím. Co lidí, kteří se tu turismem živí? Prodavači, hoteliéři, majitelé restaurací? Turismus je tu na prvním místě, další věcí, čím se tu lidi živí, je vinařství. Sezona tu trvá kratší dobu než třeba na Krétě. V listopadu až lednu mají všichni dovolenou, všechno je tu zavřené. Pak mají majitelé únor až březen na opravu všeho, co zima poničila a v květnu opět otevírají své dveře turistům. Kam jezdí asi tak Řekové na dovolenou? Že by za příbuznými, či někam do zahraničí?