Přijelo Česko :-)

Před třemi dny jsem měla první Vánoce v tomto roce. :-) Přijel můj milý a s ním spousta dobrot a užitečných věcí pro přežití na Krétě.

Uživáme si ovocné pivo na balkoně. Ovocná piva tu na Krétě skoro nenajdete. Pro mě to je jeden ze symbolů léta. A tak jsem měla obrovskou radost, když mi je O. dovezl.

Zátiší u jednoho hotelu s dinosaury. :-)

 U dalšího hotelu chystali zrovna v malém kostelíku svatbu. Připadala jsem si jako v Mamma Mia. 

Můj milý mě často doprovází na mých cestách k hotelům a objevuje okolí. Mám novou GPSku a testuju ji. Včera jsem měla velké nervy, protože jsem zkusila jet jinačí cetsou z jednoho hotelu a málem jsem se zbláznila. Rozjíždění do obřího kopce, skřípění pneumatik...úzké uličky...brrr. Již nikdy více! Doufám, až budeme společně objevovat okolí, pojedeme pouze po širokých a prázdných asfaltkách.

Napapaná

          Dneska jsem si zdánlivě užívala. Pravda, poznala jsem o tošku víc své hotely- hlavně co se jídla týče. Ano, mám teď na starosti i pětihvězdičkové hotely a některé pohledy jsou fakt luxusní. A tak jsem si dopřála s druhou českou kolegyní, která se mnou teď jezdí, protože se zaučuje, výbornou snídani s výhledem na moře, báječný oběd pod dozorem usměvavého místního food managera a božskou večeři v jednom z nejluxusnějších hotelů na Krétě.
        Po snídani a po setkání s hosty jsem si dopřála procházku, nutno dodat, že to byla nazpátek hodně do kopce, ale ty pohledy stály za to.

Úžasně čisté moře... 

křišťálově čistá voda 

Omluvte kvalitu fotek, měla jsem po ruce jen mobil. Fotku sebe v uniformě sem dávat raději nebudu, protože tím by se prozradilo, pro jakou firmu pracuji. 

Toto je večeře. Nevím, jak se mi to podařilo, ale omylem jsem si zamotala chalvu do rajčatové omáčky. :-D I tak jsem ji pak snědla.

Dneska byl celý den takový nešikovný, teda hlavně odpoledne, kde se mi podařilo jednu paní polít pitím. Naštěstí to vzala sportovně a nezlobila se. Byl to sice Sprajt, ale hlavně že to nebylo nic horkého. Pak mě praštily do hlavy dveře mého auta, když jsem parkovala v kopci, protože se samy zavřely. Děs.

Potkala jsem své Čechy. Nutno dodat, že u dvou hotelů jsem jim včera musela extra doručit pozvánku, jinak by chudáci byli doteď zmatení. Byli milí. Jsou to vesměs štamgasti, nebo si přišli jen odpočinout.  Aspoň jsme si příjemně popovídali. 

  Dezert, mňam. :-)

Stres a naštvání řeším jídlem. Asi ze mě bude brzy kulička. Nijak se neomezuju. Ale snažím se i plavat, dneska jsem o polední pauze stihla i hupsnout do moře. I když bych na pláži vydržela ležet déle. Musela jsem brzy jít.

Opět jsem se dozvěděla změny v plánu. Nesnáším to. Ještě štěstí, že jsem ten původní plán tak úplně nedodržela, jinak bych měla o to víc práce. Nemám ráda, když někdo něco řekne, já to udělám, a pak se následně dozvím, že se má situace úplně jinak.

Kočičky by si taky daly něco k snědku, ale my jsme jim nic nepřinesly. 

Teď si ještě řikám, aby do zítřka vydrželo mé zaparkované- nezaparkované auto v pořádku a všichni projíždějící ho včas spatřili, protože parkuju zadkem ven. Jak tu dostali všichni delegáti auta, není tu skoro žádné místo. Ale klepat se kvůli tomu asi nebudu, nemám už sílu dělat si větší starosti.

Den pro sebe

              Po dlouhé době mám opět volno. Dokonce jsem včera odložila výlet na Chrisi. Dneska jelo pár kolegů na tento ostrov. Taky bych se tam ráda podívala, ale včera jsem byla tak unavená.. a ještě jsem musela překládat věci do češtiny, takže jsem si šla lehnout kolem půlnoci. A tak jsem si místo výletu krásně přispala a vstávala jsem až v deset hodin. Divím se, že mě nikdo neprobudil. Občas je tu totiž v noci rušno. A stěny jako by neexistovaly, všechno je tu bohužel slyšet...sebemenší hovor na chodbě. Včera mi říkal kolega, že má dnes na padesát procent pršet. Nakonec se to nevyplnilo, ale je fakt, že bylo celkem zataženo a hlavně foukal silný vítr. Po probuzení jsem si četla a vychutnávala jsem si pobyt v posteli. Napsala jsem jeden pohled a dala jsem se tak do psaní, že jsem automaticky pokračovala dopisem. Vydala jsem se pak dopoledne na pláž, ale moc dlouho jsem na ní nepobyla. Chvíli jsem se nechala splachovat vlnami, chvíli jsem ležela na ručníku, ale zatahlo se, a tak jsem se stavila v supermarketu pro známky a hurá domů. Uvařila jsem si špagety, což je pokrm, které tu vždycky vařím, když nechci na jídlo do hotelu. Trochu se mi rozvařily, ale bylo to poživatelné, tak co. Vařit mě tu vůbec nebaví, ale naštěstí v tom vedru ani tolik nemám hlad. Bohužel jsem si celý den nemohla vyprat, protože pračka byla obsazena od rána až do večera. Teď jsem se dostala až na řadu, tak doufám, že to brzy dopere. Bohužel tu jedno praní trvá 3 hodiny, což je šílené.
            Včera jsem měla poprvé schůzku s Čechy. Co dodat... snažila jsem se jim pomoci, jak nejvíc jsem mohla. Ale byla to tragédie. Měla jsem vlastně štěstí, že nebyli agresivní, rozzuření a podobně. Ani bych se nedivila. Asi je ještě uvidím v pátek na letišti. Nejraději bych se stala neviditelnou, i když vím, že to není moje chyba. Zítra mě čeká další premiéra. Ráno jedu do hotelu, který leží na druhé straně od Heraklionu. Od mého bydliště je 36 kilometrů. Musím si přivstat. Snad ho najdu.
         Asi je to tou knihou, kterou teď čtu, ale pořád teď myslím na Švédsko. Dokonce jsem si četla svoje staré články ze svého blogu. A taky se snažím hledat na mapě místa na Špicberkách, kde se odehrává ta kniha. Pořád nevím, jestli se někdy ty dvě dějové linky setkají, či nikoliv. Vypadá to, že asi ne, protože je tu rozdíl asi 100 let. Nu a teď si jdu pro změnu pustit film Madisonské mosty.

Smutný den

Plave to samo v moři ve čtvrt na devět večer, co je to?
Utahaná delegátka, která se konečně dostala domů.

Dnes...jsem se dozvěděla samé otřesné zprávy. Dopoledne od své kolegyně, která se mnou nyní jezdí po hotelech, protože se zaučuje. Ale vlastně jí to už dost jde, tak nechápu, proč už nemůže sama začít. Aspoň mi včera mohla pomoci, když jsem jela do úplně neznámých hotelů a GPSka mě zradila a navedla mě jinam.

Snad už se brzy odrazím ode dna a bude to lepší. Kéž by. Snažím se a každý den teď ve svém volnu připravuju materiály pro Čechy. Předchozí noc dokonce až do jedné do rána.

Teď jsem se dozvěděla ještě večer další děsnou zprávu. Jeden člověk z našeho týmu zemřel. Je to strašné. Zrovna zítra jsem ho měla vidět, protože se chystám na letiště. Pokaždé jsem ho tam vídala, když jsem tam přišla a on se na mě usmál. Když jsem měla strach z turistů, co přijdou, když jsem netušila, kde stojí busy, když jsem nevěděla, kde mi hlava stojí, šla jsem za ním a on mi jen položil ruku na rameno a řekl, že to bude dobrý. Měl na mě uklidňující účinek, jeho pohyby, to, jak byl zkušený a jak si věděl se vším rady. Připadal mi trochu jako kouzelný dědeček z pohádky.
Co teď bude? Přijde někdo na jeho místo? Jak to budeme zvládat bez něj, zvláště když teď začíná největší nápor turistů? Snad se má tam v nebi dobře. A snad na nás bude aspoň z povzdálí dozírat, jak to tam zvládáme. Vlastně jsem o něm nic moc nevěděla. Jenž, že bydlel v Heraklionu. Třeba měl ženu a děti. Vím, že se často obětoval a zůstal na letišti do noci, abychom my mohli jít domů. Asi ho ta práce bavila. Měla jsem Vás moc ráda, Tasso!

Už se to sem valí

             Tak nám dneska přijeli první Češi. Nejraději bych se zahrabala někam hluboko do písku. Příjezdové listy? Ani já, ani můj český kolega jsme nic nedostali. Ještě štěstí, že aspoň on mohl naplánovat svůje schůzky spontánně, protože ještě tak úplně nezačal. Zato já musela českým hostům vysvětlit, že skoro v žádných hotelech žádná schůzka nebude. Těch hostů bylo celkem 29, takže ne tak velké čislo, ale stejně je chápu, že by rádi chtěli informace, tabule, knihy, průvodce atd.. Příprava, příprava, PŘÍPRAVA. To je to nejdůležitější. Jenže jak se může člověk připravit, když o ničem dopředu neví? Tak jsem zvědavá, jak to dopadne. :-(
        Navíc mě vůbec nenapadala slova při prvním mluvení v buse v češtině. Pořád se mi to vybavovalo německy a asi dvakrát jsem řekla něco německy i nahlas. Chjo. Musím se nějak přeorientovat. Němčina mi v hlavě teď fakt převládá a česky mi to vůbec nešlo. :-( Ach jo. Přála bych si mít spokojené i české hosty, ale ale...raději už mlčím.

             Navzdory tomu jsem včera prožila skvělý večer. Byla jsem překvapená, jak se mi líbilo s koňmi nedaleko Heraklionu. Ne, že bych měla ke koním nějaký vztah, ale tato vyjíždka byla fajn. Minibusem jsme jeli ke stájím, kde nám ukázali, jak se řídí kůň. Rozhodla jsem se, že pojedu jen půl cesty na koni, druhou pojedu ve voze, aby mě nebolel moc zadek. :) Nejdřív jsem tedy jela ve voze s dalšími třemi lidmi. Povídali jsme si a pojíjeli jsme pivo. Prostě pohodička. Ne, že by to bylo úplně romantické, ale výhled na krajinu, olivové sady a hory byl hezký.
             Nebýt těch občas přehnaných nevhodných poznámek mužů, co nás provázeli, bylo by to ještě hezčí. Musela jsem se nad to povznest. Zpátky jsem jela na koni. Můj kůň se jmenoval Anna a bylo mu 25 let. Takže ideální kůň pro mě. :-) Měla jsem tedy zezačátku strach, když jsem viděla koně zaparkované ve výběhu. Někteří hrabali nohama a vrtěli se. Anička ale byla poslušná a šla pomalu, takže jsem byla ráda. Navíc skoro celou cestu vedle mě šel jeden z těch koňáků, když viděl, že jsem začátečník. Ale jo, mělo to něco do sebe vidět přírodu kolem sebe z koňského hřbetu. Pak jsme měli dole večeři, maso, tzatziki, řecký salát... Bylo to moc dobré. Jen škoda, že jsem nemohla pít, protože jsem měla auto zaparkované v Chersonissos a musela jsem se dopravit domů. Takže raki i víno vyžunkli jiní. Detaily o dortu si nechám raději pro sebe. Ne, nelíbilo se mi to, co pak udělali. Ale asi záleží na povaze.
               Vrátili jsme se kolem desáté do Chersonissos a zde mě ještě tak trochu přinutili, abych šla ještě na chvíli posedět k našemu šéfovi do bytu. Bylo nás tam asi 15. Jenže jsem byla už hodně unavená. Naštěstí tu byla i jedna holčina, která na tom byla stejně a bydlela ještě dál než já. A tak jsem s ní asi v půl dvanácté jela do Chersonissos, kde mě vyložila. Čekala mě noční jízda autem. Překvapivě jsem byla trochu čilejší, ale měla jsem pocit, že skoro nic nevidím, a tak jsem jela dost pomalu. Teď jsem strašně ospalá, ale za chvíli musím ještě do dvou hotelů. Tak se jdu aspoň na chvíli smočit do moře. Třeba to pomůže a všechny ty "zádrhely" odplavou.

Anna jede na Anně

Hezká fotka, skoro tu vypadám jako milovnice koní. :-) 

Murphyho cestovní zákony

Na toto jsem narazila v knize jedné cestovky.
Dost trefné, myslím.
Zpříjemnilo mi to čekání na mé hosty.
Puh, vedra začala. Přemejšlím, jak se ochladit. :-/