pondělí 26. září 2016

Richtis Gorge

Už je to skoro dva týdny, co jsme se s mým milým rozhodli zajet k soutěsce Richtis. Soutěska leží kousíček před městečkem Sitia na východě Kréty. Našli jsme to snadno, protože parkoviště na začátku trasy k soutěsce leží přímo u hlavní silnice. Cesta byla klikatá, plná zatáček, ale také bechderoucích výhledů, a tak jsme během jízdy udělali pár přestávek. Mám ráda, když se spontánně rozhodneme někde zastavit, protože z okýnka auta vidíme, jak je ta krajina kolem nás nádherná.


Odtud bylo vidět na vzálené město Agios Nikolaos i na pár malých letovisek dole pod námi. Někde jsme viděli jen skály a útesy a dva tři domy. Říkali jsme si, kdo tam asi tak může žít a čím se tam ti lidi živí a jak se dopravují do práce.


Malý kostelík měl otevřeno, a tak jsme si ho prohlédli i zevnitř.


Naproti jsme si dali v restauraci s vyhlídkou frapé, které nás osvěžilo a povzbudilo.


Zaparkovali jsme na parkovišti, které bylo skoro celé zaplněné a vydali jsme se dolů- tam, kam ukazovala šipka. Nejdříve jsme šli po betonovém chodníčku lemovaným keři a zahrádkami. Až na ty hadice, které se kolem vinuly jako hadi a které měly za úkol zavlažovat, se nám to tu líbilo. Šly jsme občas ve stínu stromů, připadala jsem si tu jako v Čechách. Došli jsme až ke kamennému mostu Lachanas bridge z 19.století. Kdysi tu došli ke krveprolití. Když ztráceli Turci kontrolu nad Krétou, stahli se mimo jiné k tomuto mostu a Kréťané je tu pobili.



 Na mostě jsme se oba zvěčnili a během toho, co zkoušel Ondra umělecké fotky, jsem prošmejdila okolí. Hned vedle mostu měl někdo zahrádku. Cestou daál jsme ujídali ostružiny. Rostou tu menší než v Česku, ale zato jsou pěkně sladké, mňam.

Cesta se pomalu začínala zhoršovat a Ondra měl zrovna s sebou blbej baťoh na jeden popruh, a tak jsem mu občal pomáhala, když jsme museli šplhat přes skály. Objevili jsme pár ruin. Úžasný urbex. Přemýšleli jsme, jak staré ty ruiny mohou být.





Musím říct, že jsem byla moc ráda, že jsem na sobě měla pohorky. Terén tu byl dost náročný a dokonce jsme cestou potkali chlápka, který si asi vyvrknul kotník a čekal na zemi na záchranu.




Kousek před vodopádem měla být ukrytá keška. Bohužel jsem si nestihla nahrát souřadnice do mobilu, a tak jsem hledala naslepo. Nakonec se mi ale poštěstilo. Ona měla být keška i u toho kamenného mostu, ale tam jsme ji nemohli najít. Krétské kešky jsou obtížné kešky. Ale tahle keš se nám neschovala. Měla jsem z nálezu radost. Jenže pak se ukázalo, že s sebou nemáme žádnou tužku, a tak jsme museli pracně improvizovat a psát nasliněnýma větvičkama a kamínkama.


Sešli jsme po dřevěných schodech a před námi se ukázal vodopád. Wow! Nejdříve jsme toto místo museli sdílet s dalšíma skupinkama výletníků, a tak jsme rozbalili svačiny a naobědvali jsme se. Poštěstilo se nám a ocitili jsme se za chvíli u vodpádu úplně sami. 
Je fakt, že když tu nejste sami, ztrácí toto místo dost na svém kouzlu. Říkala jsem si, že kdyby sem nechodili ti lidi, určitě bych se tu vykoupala bez plavek. Třeba tu bydlí víly a vylejzají se jen v noci.


Mám ráda barevné fotky a Ondra zas černobílé. Tak nevím, mně připadají ty černobílé moc tmavé.


Tady mě fotil, když jsem se rozhodla hupsnout do vodopádu.

 


Voda byla pěkně studená. Sladká. Nezvyk po šesti měsících koupání se v moři.


Cestou zpátky jsme prozkoumali ještě další nově objevené ruiny se zachovalou pecí.

 
Došli jsme zpátky na parkoviště a asi 300 metrů před ním jsme učarovali místní babičce, která okopávala svou zahradu. Mávla na nás, abychom šli blíž k ní a podala nám skrz plot domácí koláč. Nevěřili jsme vlastním očím. Naznačila nám, abychom ještě počkali a za pár minut nám přinesla dlaně plné kulatých plodů. Říkala jim "síka". A pak odešla ještě jednou a tentokrát se objevila s ořechy. S Ondrou nám nad tím trochu zůstávval rozum stát. Jak jsou tady všichni pohostinní. Nerozuměli jsme jí ani slovo, ale moc jsme jí poděkovali a hned jsme ochutnali ty zvláštní kulaté plody. Vzali jsme si všechno domů. Asi až za týden jsem se dozvěděla, že ony plody "síka" jsou vlastně fíky. Nikdy jsem takto fíky přímo ze stromu nejedla. Den po našem výletu jsme si udělali menší večeři spolu s ořechy. Jenže jak je rozlousknout? Byly strašně tvrdé. Některé se mi podařilo rozdrtit dlaní a jiné Ondra naporcoval ...hádejte čím!!!! Popelníkem! Trošku ho sice ohnul, ale paní domácí nás naštěstí neviděla.
Ale to je vlastně už jiný den.... teď ještě k našemu výletu. Na zpáteční cestě jsme zastavili u tohoto kostelíka na pobřeží. Zrovna zapadalo slunce. A loučilo se s námi.


 Chtěli jsme zajet ještě do nějakého kláštera pro domácí víno, ale jako na potvoru nikde žádný klášter poblíž nebyl. Nakonec jsme přeci jen objevili odbočku, ale ta cesta nás zavedla strašnými serpentinami vysoko do hor. Dobrodružství musí bejt! Jen jsem trochu doufala, že nepotkáme žádné auto v protisměru. Kréta je teda fakt drsná řidičská zkušenost. Těsně u cíle jsme narazili na auto, které jelo dolů. Paní za volantem se na nás potutelně usmívala. Klášter už měl zavřeno a odhadli jsme, že nespíš ta paní, kterou jsme potkali, tady pracovala. Aspoň jsme se podívali zvenku. Odtud byl skvělý výhled do kraje...a na moře úplně dole. Taky jsme tu potkali Dalajlámovu kočku. Jedinou obyvatelku, která tu zůstává i na noc. Co nás šokovalo, to byl automat na jídlo a na pití. To bychom ve starém klášteře v takové výšce fakt nečekali. Po vínu ani stopy. Ale nevadí. Jeli jsme zpátky serpentinami dolů, protože jsem si přála dorazit na dálnici, než na nás uhodí tma. Večer jsme si zašli v Sissi do taverny na jídlo a zakončili jsme tam náš úžasně nabitý den. Richtis se vyplatí navštívit, ale pouze s dobrými botami na nohou.



neděle 25. září 2016

Moje radosti cestou do práce a z práce

Cestou do jednoho hotelu Imperial Belvedere potkávám různá zvířátka.


Kočičky vidím skoro v každém hotelu. Tato je z hotelu Horizon.


A taky jsem v Imperial Belvedere objevila nový kostelík. Chtěla jsem jít dovnitř, ale byl bohužel zamčený.


Jen ta klimatizace trošku hyzdí celý jeho vzhled. 


A vůbec nedám dopustit na ledovou kávu, fredo kapučíno, či fredo espresso. Jestli jsem nikdy dřív nepila kafe, tak v této práci jsem se to naučila. Piji ho každý den. A, světe, div se, párkrát jsem si i dala normální teplé kafe s mlíkem. To jsem ještě před pár měsící vůbec netušila, že mi něco takového, co celý život odmítám, zachutná.



čtvrtek 22. září 2016

Kam ještě ráda chodím (jezdím)

Pláž u hotelu Kalimera Kriti. Od našeho bydlení je to asi půl hodiny pěšky, a proto sem občas jezdím autem, abych to během odpolední pauzy stihla. Jednou jsem tu byla s Lisou a Saskiou a dvakrát jsme sem jeli s Ondrou. 


Někteří hosté si tu stěžují na to, že tu jsou kameny, ale dají se najít i místa, kudy v pohodě vlezete do vody. Mně se naopak ty malé lagunky s mělkou vodou líbí. Můžete se tu plácat dle libosti a jste tu schováni před velkými vlnami. 


Vlevo dole je pláž a vstup do moře, kde po pár metrech začínají kameny. Dá se tu skvěle šnorchlovat a pod vodou jsem spatřila ryby všemožných barev a velikostí. Nedaleko od pláže jsem objevila tento malý a zapadlý kostelík.


Všudypřítomné hory jsou vidět snad odevšad.


středa 21. září 2016

Bouřka a porouchané auto

V úterý se k nám přihnala bouřka. Úplné dopuštění. Průtrž mračen. Silnice byly plné vody, takže jsem se brodila po kotníky v hnědé břečce. Vodu jsem měla dokonce i u sebe v pokoji. Pak přišly i kroupy. Inu příroda se vyřádila... po čtyřech měsících tu u nás konečně pršelo.




A pak jsem jela odpoledne do kanclu do Chersonissos a když jsem chtěla jet odtamtud do hotelu, neposlouchalo mě moje autíčko. Ne a ne nastartovat.... Šéf mi ho pomáhal roztlačit a nahodit, ale ujelo pár metrů a motor zase chcípnul. Nezbývalo než zavolat asistenční službu. Ti mi baterii trošku nabili, dojela jsem do Chersonissos do kanceláře té autopůjčovny a zde mi řekli, že musím rovnou do servisu do Heraklionu. A tak jsem místo schůzek s hosty řešila autíčko. Hyundai si nechali v opravně a místo toho jsem vyfasovala tuhke hnědou Pandu. Jaké to je utrpení.... vůbec necítím pedály, vůbec neslyším motor, je to Diesel a koleny se vůbec nevejdu pod volant. Než jsem přišla na to, jak se dává zpátečka, to bylo taky něco. Nakonec mi s tím pomohl jeden chlapík z hotelu. Říkal, že Panda je spíš auto podobné hraččce.



 Naštěstí mi včera odpoledne volali, že je už můj Hyundai opravený a můžu si ho vyzvednout. Hurá! Dnes si pro tebe jedu, moje autíčko. Ani neví, jak mi chybíš!


úterý 20. září 2016

Jeskyně Milatos

Přesně před týdnem jsem se svým milým navtšívila během pauzy nedalekou jeskyni Milatos. Jelo se k ní pěknými zatáčkami, ale aspoň že byla cesta dobře značená. 






Musíte podlez nízký vchod a dostanete se k jeskynnímu kostelu. Tato jeskyně, nebo spíš jeskynní komplex má za sebou tragickou historii. V roce 1823 se tu skrývalo kolem 2000 lidí z okolních vesnic před Turky. Bohužel byli objeveni a muži byli pobyti a ženy a děti prodány do otroctví. Nechápu, jak se jich tu mohlo skrývat tolik. Jeskyně asi dál pokračuje do hloubky, ale moc daleko jsme se neodvažovali, protože se strop čím dál tím víc svažoval. Prý má osm vchdoů, ale my jsme našli asi jen šest.


Neumím si ani představit, že se v takové tmě bojovalo na život a na smrt. V jednom oltáři tu jsou na památku uloženy kosti několika objetí.  


pohled ven do propasti



Poblíž se měla nacházet někde keška, ale hledali jsme ji marně. Prošmejdili jsme každý kámen, ale bohužel. Hledání nás tolik unavilo, že jsme to nakonec vzdali a vydali se zpátky.  Cestou mě zaujala na skalách tato květina. Někdy dokonce prorůstala silnicí i v nově položeném asfaltu. Ta má ale výdrž!


pondělí 19. září 2016

Co se mi tu ještě líbí

Pak se mi tu ještě líbí náš maličký přístav s pseudopláží a sladkoslanou vodou. Přemýšleli jsme nad tím, proč je tu voda na některých místech studená a jinde zas teplejší. Došli jsme k názoru, že se tu mísí sladká voda z neviditelné říčky s tou mořskou. Řeku tu objevil, nebo spíš odhadnul Ondra. Prý tam, jak je to rákosí.


Plavat se tu dá úplně v pohodě. Buď až úplně k začátku přístavu, kde jsou kameny, nebo jsem si našla dráhu vesměs podobnou bazénu. Od poslední bojce k první. Jsou natažené v jedné rovině. Výhodou zátoky je to, že i když jsou velké vlny, můžete se tu koupat, protože sem ty vlny nedorazí, přístav je chráněný. 


Taky se mi líbí, když jsem zrovna ve vodě a do přístavu najednou přijede obří pirátká loď. Vždycky z ní slyším hudbu z Pirátů z Karibiku a mám pocit, že jsem jako v nějakém filmu. Jen musím dávat bacha, abych se včas klidila lodi z cesty. Ta hudba hraje dost nahlas a není proto divu, že to mezi ostatními na pláži budí pozdvižení. Na lodi opravdu mezi návštěvníky pobíhají piráti.


A toto je ta zátoka, do které údajně teče sladká voda z hor a taky tu bydlí husy.  Asi to fakt musí být sladká voda, protože kdo viděl husy na moři? Já ne.


neděle 18. září 2016

Co mám v Sissi ráda

Palm Bay nebo-li palmovou zátoku, a průchod, skrz který vždycky jdu, když se chci vykoupat na maličké pseudopláži. Nad hlavou mám barevné květy a palmy, míjím dvě restaurace a taky místo odpočinku.



To místo je toto: 


Jsme tu trochu schovaní za těmi palmami, ale zároveň máme výhled na celou zátoku.


Chodí si sem lidi i jen tak pohovět, nemusíte si nic dávat v restauraci. Houpačky jsou tu pořád. Ideální místo na čtení knihy. Něco takového bych chtěla mít jednou doma.  


sobota 10. září 2016

Tylisos a Ideon Andron

           Ve středu 7. září jsme se vydaly s Lisou na výlet. Původně jsme chtěly jet na Balos, ale obě jsme byly unavené, a tak jsme se rozhodly večer pro jiný, trochu bližší cíl: Ideon Andron v pohoří Ida. Tentokrát řídila Lisa, protože v práci neřídí tolik jako já. Chtěla jsem si od řízení odpočinout. Lisa dostala auto po jiné kolegyni a moc si to užívá, že je s ním víc flexibilní.

               Cestou nás zaujala cedule ukazující k archeologickému nalezišti Tylisos. Ani jedna z nás jsme o něm neslyšela. Zamířily jsme spontánně k němu. Lisa byla z něj úplně unešená. Každé naleziště je tu pro ni jako malý poklad. Lisa je totiž archeologi, dokonce o tom píše různé vědecké články. Pro mě to sice byly víceméně jen kameny, ale jakmile se Lisa o tom, co vidíme, rozpovídala, začlo mě to zajímat. Ačkoliv Lisa tuto rozlehlou vilu neznala, hned poznala co kde bylo rozmístěné, co za vykopávky se tam našlo a kdykoliv jsem měla nějakou otázku, dokázala mi ji odpovědět. V paláci byly kromě nás jen dva další lidi. Takže úplný opak přecpaného Knossosu. Navíc jsme jako delegátky dostaly vstup zdarma.






Kočička odpočívala u pokladny.
 





Vyjely jsme nahoru a občas udělaly pauzu, abychom se pokochaly dechberoucím výhledem na hory. Je tohle ještě Kréta? Připadalo mi, že jsem úplně někde jinde. Všude takové ticho a klid. Nikde nikdo. 


Silnice se hodně klikatila, zatáčky nekdy nebraly konce. Naštěstí jsme moc aut cestou nepotkaly.


Dorazily jsme na parkoviště, odkud se šlo po kamenité cestě k jeskyni. Dále už vlastně ani žádná cesta nevedla, jen taková štěrková, která končíla kdovíkde. Vydaly jsme se do kopce nahoru k jeskyni, mělo to být zhruba 500 metrů. Byla jsem ráda, že jsem s sebou měla svoje pohorky.


Cestou jsme potkaly stádo oveček a kamenný kostelík, který měl kupodivu otevřeno.


A zde je Ideon Andron, Zeus Höhle, Idäische Grotte německy.


 Ve 20. století se tu konaly veliké výzkumy a předměty, které se tu našly, Lisa právě zkoumala na univerzitě. Splnila si tak svůj veliký sen. Vždycky prý o tomto místě přednášela, ale nikdy ho osobně nenavštívila. Až teď. 
Všude kolem bylo spousta peří, takže jsem se musela hodně překonat, abych sešla po schodech až úplně dolů do jeskyně. Taky jsme zahlédly netopýry.


Raději jsem rychle vylezla zpátky na světlo. Sedly jsme si na zídku a dívaly se do kraje. Napadlo mě, že to žluté pole dole, kde se pásly ovce, asi bylo dříve jezero. Možná před pár stovkami let..nebo tisíci? Nevím. Každopádně by se ta voda sem mezi ty hory náramně hodila.



První čmelák, kterého jsem za tohle léto spatřila. 


Sešly jsme zpátky na parkoviště a uvědomily si, že máme hlad. Vedle byla jedna budova ne úplně udržovaného stavu, ale stálo tam na ceduli, že se tu nachází taverna, a tak jsme vešly dovnitř. Měla otevřeno. U jednoho stolu seděl majitel taverny se ženou. Přečetly jsme si nabídku a protože omeletu neměli, dala jsem si řecký salát. Stejně tak i Lisa. Objednaly jsme si mountain tea a sedly si venku na terasu. Taverna měla takový starodávný nádech, čistý ubrus, který mi materiálem spíš připomínal pytel.. A přes to nám paní přinesla takový papírový ubrus. Lisa objednala ještě domácí sýr a tzatziki. 





Dva páry odešly a my zůstaly v taverně úplně samy. Připadala jsem si jak na konci světa. Je fajn, že tu existuje ta taverna. Příroda vám sedí skoro na stole. Ani jsem netušila, že mě dokáže ten salát tolik zasytit. Asi je to i proto, že v něm bylo hodně olivového oleje.


Domů jsme se vrátily unavené, ale spokojené. Řekly jsme si, že kam se hrabou na toto organizované výlety autobusem, kde musí všichni pořád hledět na hodinky. Tady jsem na čas skoro zapomněla.