Den plný smíchu a průšvihů

                   Nezbývá než se opít. Je fakt, že po jednom pivu jsem v Čechách opilá skoro nikdy nebyla, ale už jsem vyšla ze cviku. Tady na Krétě skoro nikdy žádný alkohol nepiju a toto není jen tak ledajaké pivo, ale Porter, černé pivo z Pardubic. Načala jsem si ho vlastně ještě předtím, než se mi stala ta velká nehoda. Abych aspoň trochu odlišila tento den od jiných, když mam ten svátek. Šetřila jsem si tu lahev na nějaký specielní večer a nakonec jsem se rozhodla otevřít ji právě dneska. Ne, nemyslím ani tolik na naštvané lidi, kterých každý den geometrickou řadou přibývá, ani na jejich stížnosti, které se vztahují přímo na moji osobu. Myslím na to, jak jsem neschopná a jak naprosto vyracím to, jak bych se měla dle mého příjmení chovat. Jsem zahlcena elektronickými přístroji a to je asi i ten důvod, proč se ta nehoda stala. Mám malinký noční stolek a na něm všechny různé věci, přitom bych potřebovala minimálně třikrát tolik prostoru, abych si vše vyložila a uspořádala dle libosti. Právě to mě na dnešku mrzí. Že jsem unavená a nepozorná. Zrovna když se zítra chystám na menší vyjížďku svým autem pryč. Zrovna když budu potřebovat vědět, kam jet.
                Na letišti to byla dneska legrace. Nebýt Míši, mám asi opět další den se zpruzenými hosty, ale má česká kolegyně Míša má prostě bláznivé nálady. A tak jsme si už od rána dělaly legraci z práce. Na dálku jsme do toho zapojily i našeho třetího českého kolegu. O tom, co to konkrétně bylo, raději pomlčím. Ostatně každou chvíli nás napadl nějaký žblebt. Ona si dělala legraci i ze mě, když jsem odškrtávala Němce, z toho jak na ně mluvím. Ale já jsem to s nimi myslela vážně. Snažím se být přirozená a říkat opravdu to, co si myslím a tak to taky podávat. Takže jsem se jim snažila předat onu dovolenkovou náladu, bez stresu, spěchu a neklidu. Možná na mě někteří německy mluvící lidi koukali trochu vyjeveně, ale většinou mi tu pohodovu náladu opláceli a i se usmáli. Asi úplně nemám bravurní němčinu, ale je jasné, že mi všichni rozuměli. Možná je moje němčina rozesmála. A to je dobře. Vlastně i v buse při úvodním proslovu jsme si s Míšou všimly, že jsou Němci v dobré náladě. To se o Češích říci nedalo, ale prvotní problémy jsme rychle zhasily dojmem profesionality a taky tím, že jsme chtěly, aby to odsejpalo. Jinak by se nás ptali na další a další blbosti. Cestou zpátky z letiště mi ani nevadilo, že jsem musela řídit. Skoro celou cestu jsme se smály a já musela dávat pozor, abych vůbec viděla na cestu. Kéž by mě Míša chodila doprovázet i do mých hotelů.

Vzpomínka na Faistos a na Matalu

              Už je to skoro týden, co jsem sem dala článek. Ráda bych sem napsala něco nového, ale problém je, že se tu vůbec nic neděje. Čtu knížky, čtu příběhy a čtu časopisy, které nacházím v hotelích po hostech. Příběhy jsou moje záchrana, únik do jiných světů. Už od malička mám ráda příběhy, a tak se i tady staly mou velkou útěchou. Ty mi jako třeba swing nikdo vzít nemůže. Můžu si je zabalit do kufru nebo stahnout jednoduše na internetu. Jsou to mí věrní společníci, když se cítím mizerně a celý den kromě naštvaných hostů s nikým jiným nepromluvím.
             Přece jenom by se tu ale ještě jedno téma našlo. A to je Matala! Spolu se svým přítelem už skoro před měsícem jsem navštívila toto místo, o kterém skoro vždycky mluvím při informační schůzce. Vyrazili jsme na výlet celkem pozdě dopoledne, ale nakonec jsme se tam přeci jen vypravili. Chtěli jsme se ještě podívat do města Gortys, ale bohužel kolem nějak přestavovali silnici, a tak jsem se tam trochu zamotala. Nakonec jsme se už neotočili a jeli jsme dál k minojskému paláci Faistos. Dorazili jsme tam v tom největším pařáku. Zas až tolik lidí tam nebylo. Mohli jsme se podívat na palác shora zdarma. Mně by to stačilo, ale můj milý je velký nadšenec do historie, a tak se chtěl podívat i dolů. Nakonec jsem souhlasila, ale nejdřív jsme se najedli u menšího zavřeného kostela.

                    U pokladny nás zaujala spící černobílá kočička. Budu upřímná. Raději bych zůstala nahoře s ní. Faistos mě jako takový nenadchnul. Prošla jsem si ho. Většinou se jednalo o pár kamenů u země, pár ruin, několik starých velikých nádob, pozůstatek schodů a to je vše. Pro mě prostě takovéto ruiny už nemají tak velké kouzlo. Ano, mám ráda polorozpadlé domy, kostely, budovy, jsem příznivcem urbexu, ale tohle mi připadá už tak strašně dávno a těch pozůstatků je tak málo a jsou celkem nudné. Představit si, kde stála třeba kuchyň, kde dřív obyvatelé paláce spali apod. je nad moje síly. Viděla jsem ale nadšení svého milého, jak běhá s foťákem po těch ruinách, a tak jsem si sedla do stínu pod borovicemi a opřela si hlavu o lavičku a dívala se do oblak. Vlastně už je to celkem dlouho, co jsem byla takhle blízko nějakého pořádného jehličnanu, a tak jsem přivřela oči, dívala se do korun stromů a představila si, že jsem někde v lese. Užívala jsem si to po svém. Snažila jsem se být trpělivá, ale horko mě zmáhalo a hrozilo, že usnu.

         Nakonec jsme přeci jen odešli, i když bylo vidět, že můj milý by se ještě "mazlil" s kameny další hodinu. ;-)

Zato já jsem našla někoho jiného, kdo chtěl pomazlit. Z okna WC jsem zahlédla na zahrádce kavárny koťátka. :-) Ta mě hned rozveselila.

Chvíli jsme diskutovali, zda se máme vrátit do Gortysu, když jsme ho přejeli, ale nakonec jsme jeli už do Mataly. Vím, že tohle bylo mému milému líto, ale já jsem se cítila unavená a nechtělo se mi strávit další hodiny někde na sluníčku mezi památkami. Toužila jsem se svlažit v moři. Kdybych si mohla od řízení na chvíli odpočinout... Ale bylo to jen na mně. První, co nás v Matale upoutalo, bylo autíčko pomalované kytičkami. Matala je známé místo, kde v 60. letech žila spousta hipísáků. Proto tu najdete všude barevně pomalované chodníky a někdy i auta.

 Hipísáci žili právě tady, vzadu v těch jeskyních.

Today is life, tomorrow never comes. Heslo hipís, které najdete všude v Matale na všech suvenýrech. Někdy i na jiných místech Kréty. Řídili byste se jím i dnes?

Měli jsme velkou žízeň, a tak jsme si zašli do restaurace na fresh juice. To jsme netušili, že bude pěkně předražený. Mysleli jsme si, že hipísáci mají nižší ceny a ne že nás takhle natáhnou.

Potají jsme si do toho džusu nalili vodu z flašky, abychom to neměli hned vypité. :-D

Vydali jsme se nejdříve směrem k Red beach. Je to odlehlejší pláž kousek za Matalou. Musíte jít přes kopec asi půl hodinky.  Nikde v průvodci nepsali, že tam vede dost kamenitá cesta, a tak jsme museli dávat bacha, protože jsme neměli moc dobré boty. Ale stálo to za to!

Tady ještě asi někdo z hipís bydlí. A nebo tu má domov můj bývalý kolega D.. Jaká náhoda! Potkali jsme ho hned na konci cesty, když jsme došli Red Beach. Vypadal trochu rozcuchaně, ale spokojeně.

Cestou k Red beach.

Tam úplně dole je malý polorozpadlý domeček/přístřešek a tam je malý bar. Asi to tam je neskutečně drahé, protože je celkem složité až sem dopravit vodu. My jsme si rozložili osušky kousek vedle. Red beach je částečně nudapláž, ale narazíte tu i na lidi, kteří se koupou s plavkami. Není to tu naštěstí tak striktní.

U toho baru měli dokonce pověšenou českou vlajku, což mě překvapilo. Češi se prostě dostanou všude. Vlny na Red beach byly obrovské, že jsem se někdy bála, že nás to spláchne. Ty útesy mi trochu připomněly Portugalsko.

Všude kolem se tyčily hory a skály. A za nimi začaly vykukovat mraky.

Zpátky jsme se vydali stejnou cestou a žasli jsme nad tím, jaký je tu výhled na moře. Měli jsme Matalu jako na dlani. Cestou jsme minuli pár ruin. Kdo ví, jak staré byly. Taky jsme viděli kamenné mužíky.

Zamířili jsme na pláž (na fotce tam úplně v rohu u jeskyní). Zjistili jsme, že jeskyně jsou již zavřené. Měli do 19. hodin a my tam přišli v 19:02. Trochu nás to mrzelo, ale co se dalo dělat. I tak jsme si to moc užili na pláži s černým pískem a oblázky. Zjistila jsem, že tu pod vodou žijí barevné rybky, a tak jsem se snažila zadržet dech a co nejdéle je pozorovat. Pak jsem půjčila brýle Ondrovi. Řekli jsme si, že nebudeme nikam spěchat. Sluníčko pomalu zapadalo.
Před odjezdem jsme si zašli ještě do jedné malé restaurace, kde pro nás paní připravila báječný gyros za 3 eura. Sedli jsme si za stolek přímo na ulici a pozorovali okolní dění. Kolem se procházely kočky, slunce se nás snažilo okouzlit svými posledními paprsky a nám se nechtělo vůbec zpět.
Věděla jsem, že čím déle tu zůstaneme, tím víc se bude stmívat a já budu mít větší starosti o to, jak dorazíme domů. Než bude úplná tma, chtěla jsem být aspoň na dálnici směrem na Heraklion. Nakonec jsem to zvládla a ani to netrvalo tak dlouho. Zvláštní je, že dálnice do Mataly končí zničeho nic. Při cestě tam jsem si nejdřív libovala, ale pak je najednou konec, musíte zpomalit a začínají užší cesty. Na druhou stranu čekala jsem, že ta cesta bude ještě horší.
To by bylo k našemu hippie výletu. Zajímalo by mě, jak to vypadá uvnitř těch jeskyní, které byly původně římské hrobky. Tak třeba někdy příště. Foťák mi na pláži už umřel a fotky z mobilu jsem si chytře vymazala, ale nevadí. Hlavní je, že mám schované v paměti, jak nám bylo krásně.

Sním, nebo bdím?

          Nelituju ani minutu z dnešního dne. A už vůbec nelituju, že jsem své volno obětovala ostrovu Chrissi. Zdálky na první pohled nic moc, taková divná placka. Při bližším prozkoumání ovšem hodně neobvyklé místo. Chrissi, Golden island, zlatý ostrov prý byl pojmenovaný podle pirátů... piráti nemají ke zlatu daleko. Původně se jmenoval ale jinak, to slovo už si nepamatuju, ale prý se hodně podobalo slovu osel. Jenže ostrov nikdy neměl nic společného s osly. A tak ho přejmenovali právě na "zlatý ostrov".
Myslím, že i ta skoro tříhodinová cesta busem a hodinová cesta lodí sem se vyplatí. Naše průvodkyně mluvila čtyřmi jazyky. Vše říkala v angličtině, němčině, francouzštině a italštině. Má můj velký obdiv.
              V Ierapetře jsem narazila čirou náhodou na svou kolegyni, která jela na jiný výlet(Východní Kréta). Ještě den předem jsme si psaly a říkaly si, že spolu něco podnikneme. Nakonec jsme se každá přihlásila na výlet, hlavně kvůli hostům, protože je hřích neznat výlet a přitom ho tolik prodávat. Naši společnou akci přesuneme na později. Hned další den poté, co jsme si psaly, se potkáme v Ierapetře u přístavu! Svět je malý. Lisa ale jela pak se svou skupinou  na východ na Vai, kdežto já mířila ještě se svými dvěma německými hosty a dalšími lidmi na nedaleké Chrissi.

Rozhodla jsem se ostrov trochu prozkoumat a nestrávila jsem veškerý čas na osušce jako spousta ostatních. 

Vydala jsem se pěšky po pláži a měla jsem jasný. cíl. Vlastně těch cílů bylo několik.

Moře hraje všemi barvami. 

Chtěla jsem najít pláž s malinkýma mušličkama, ale těch mušlí tu bylo všude celkem dost. Pláž se táhla bez přestávky dozadu a na konci jsem narazila na spoustu zkamenělin. Právě tady na Chrissi si člověk uvědomí, jak je příroda mocná a jak si vše bere pomalu ale jistě zpátky k sobě.

Některé zkameněliny tvořily obrovské plochy připomínající kousky asfaltu. Když se člověk podíval podrobněji, zjistil, že to jsou všechno malé mušle.

zkamenělá mušle 

Chtěla jsem najít poklad. Už v noci předem jsem si našla na internetu, že i zde by měla být keška. Jedna jediná na celém ostrově. A tak jako první, co jsem podnikla, byla výprava za keší. Nebylo to sice tak daleko, ale v žabkách se mi po špičatých kamenech celkem blbě šlo. Zvládla jsem to.

Zajímavý urbex, který jsem viděla cestou "do kopce". Docela to na mě působilo děsivě. Hlavně ty malby na zdi. Normálně na Chrissi nikdo nebydlí, je to přísně chráněný ostrov, ale podle této a dalších zbořelin tu asi dřív pár domů stálo. 

A tady je ta nádherná krabka. Paradoxně jsem na ni narazila náhodou, když jsem si chtěla zvěčnit výhled. A pak mi došlo, že ta hromádka kamení na sobě navrstvených mi nějak do té krajiny(skály) nezapadá.

Nejjižnější keš Evropy, jakou jsem kdy ulovila. Odtud je to do Afriky už jen co by kamenem dohodil. Necelých 300 kilometrů. 

mini mušličky a velká ruka

Celkem třikrát jsem vlezla do vody. Pokaždé trochu na jiném místě. Musím přiznat, že vlez do vody není moc příjemný. Jsou tu ostré kameny a nerovnosti. Ale brzy jsem se vrhla do vody a už se nedotýkala dna. Na severní pláži ostrova byly dost veliké vlny. Stejně jako u nás na pevnině v Gouvesu a všude v okolí. I tak se dalo ale celkem dobře plavat. Vzala jsem si brýle na plavání a pozorovala podmořský svět. 

Ty tmavší fleky na moři jsou právě koráli a kameny. Viděla jsem spoustu ryb, modrozelné, tmavě zelené, světle zelné, průhledné, maličké i větší. Taky jsem zahlédla dva mořské ježky mezi kameny. Je to úplně něco jiného dívat se na rybky a svět tam dole takhle pod vodou než někde přes akvário. Ještě štěstí, že mě napadlo jít i na jižní pláž, poblíž které byl přístav. Tam jsem se taky potopila a zjistila jsem, že tu je ještě daleko víc vlajících korálů než na severu a taky se tu hemžilo daleko víc ryb. Pozorovala jsem je, ani nedutala. Pod vodou je takové zvláštní ticho a klid. Bohužel jsem měla jen plavecké brýle bez šnorchlu, takže jsem se musela často nadechovat. I tak mám radost, že jsem zahlédla spoustu rybiček a dalších tvorů, že jsem se potápěla v průzračně čisté vodě. Něco takového jsem zatím zažila zatím jen ve snu. Zajímalo by mě, jestli takto opravdu vypadá i Karibik, či zda se hodně liší. Ten zážitek s rybkami budu nosit v hlavě ještě dlouho. Jsem ráda, že něco takového foťák nemohl zachytit. Že je to jenom taková moje soukromá vzpomínka, která bude jen v mojí hlavě.

Chrissi, ráda bych tě ještě navštívila. Tentokrát ale se šnorchlem a s pořádnými potápěčskými brýlemi.

Krétský Karibik

Zítra jedu na Chrissi. Je to sice můj volný den, ale co bych doma dělala. Ostatně taky budu na pláži, tak aspoň poznám nějakou jinou. Na Chrissi jsou totiž jako na jedné z mála pláží i mušle. Tak jsem zvědavá, jak ten výlet bude probíhat. U Čechů je celkem oblíbený, ale často si stěžují, že stráví 5 hodiny v buse. Někdo zase říkal 3 hodiny, tak jsem zvědavá, jak to nakonec je. Vždycky říkám, že to tam vypadá jako v Karibiku, tak se na ten Karibik zítra podívám. Zjistila jsem divnou věc. Většinou si stěžují a prudí nejvíc lidi, kteří mají na první pohled dostatek peněz. Asi se snaží ještě víc ušetřit, a peníze mají rozpočítané do pětníku. Stává se mi, že i třeba chudší lidi, kteří mají hluboko do kapsy, jsou nespokojení, ale většinou nad tím mávnou rukou a řeknou, že je to dobrý. I když právě oni třeba na dovolenou šetřili daleko déle než ti bohatí. Asi jsou zvyklí, že se s nima život nemazlí.
Tož, Chrissi, zítra se uvidíme.

Práce delegáta

Ehm, ehm, tenhle článek jsem chystala už dlouho, i když teď mi připadá, že se nacházím ve stavu samých negativ. Naštěstí už jsme v půlce sezony, budu optimistická, takže vlastně už zbývá jen srpen a kousek září a pojedu domů.

Co se mi na mé práci delegátky líbí?
- Mohu si naplánovat schůzky s hosty kdy chci a v kolik chci. Je to jen a jen na mě, do kterého hotelu pojedu první a který nechám na konec. Částečně mohu ovlivnit i začátek a konec prac. doby, i když samozřemě čím později začnu, tím později skončím.
- Jsem sama svým pánem, nikdo mi nestojí za zadkem a nedohlíží, co a jak dělám. Ano, občas nás šéf namátkou zkontroluje osobně, či nám zavolá, ale většinu času jsem sama za sebe.
- Potkávám spoustu lidí. Někteří jsou noví- noví hosté, některé vídám každý den. Ať to jsou prodavači na ulici, tak místní čumilové sedící na židli na kraji ulice, kteří tam okouní v jakoukoliv denní i noční dobu. Někdy se potkám v hotelu se svými kolegy a to je taky milé vyměnit si pár slov.
- Každý den používám cizí jazyky, hlavně němčinu a angličtinu. A hlavně mluvím, nesedím nad knihami!
- V rámci práce jezdíme někdy na exkurze a poznáváme tak ostrov.  I když ne všechny exkurze se mi líbí. Ale je to změna.
- Můžu jíst téměř ve všech hotelech, které mám na starosti a někdy nám dovolí jíst i s více kolegy najednou v jednom hotelu ve stejnou dobu.
- Pracuju i na letišti, kde vlastně poprvé i naposledy potkávám své hosty, což je moc dobře. Je fajn, že je většinou doprovázím od začátku až do konce pobytu. Zároveň je to pro mě změna, odpočinek od hotelů, ale když mám nespokojené hosty, děsím se právě toho, že je ještě potkám při odjezdu na letišti.
- Když chci, můžu se skoro každý den vykoupat v moři. Slyšela jsem, že spousta delegátů na to nemá skoro celé léto čas, ale myslím, že když člověk chce, že si ho vždycky najde. Je fajn, že bydlím 7 minut od pláže.
- Nemusím platit nájem.
- Nemusím platit za dopravu a přesto jezdím každý den autem.
- Jsem pořád v pohybu, nepracuji někde zavřená za kompem a v kanceláři strávím maximálně tři hodiny týdně. 


Co se mi ná mé práci delegátky nelíbí?
- Únava a to, že mě ta práce tolik vyčerpává, že ztrácím náladu dělat po práci absolutně cokoliv.
- Zmatky.
- Změny dvacet minut po dvanácté.
- Když mi zavolá někdo z adminů, abych rychle někam zaskočila za jiného delegáta. Člověk musí být během dne flexibilní, i když se mu nechce.
- Když jsem unavená a nejraději bych si šla lehnout, musím se přemoci, jít do dalšího hotelu, řídit, musím být pořád při smyslech  a nemůžu vypnout. U jiných prací to třeba jde, při manulálních hlavně, ale i třeba když sedíte v kanclu, můžete na chvíli odejít. Tady se mi často stává, že musím jet prostě dál, jinak bych nestíhala další schůzky a na oddech není čas. Když začnu plácat nesmysly, lidi to poznají, takže se musím soustředit i pořád na to, co říkám.
- Mám velmi úzký okruh aktivit kromě práce. Vlastně tu není ani příležitost cokoliv dělat. Kromě plavání a čtení knížek.
- Když už se s někým bavím z našeho ubytování, vždycky se náš hovor točí kolem práce.
- Systém, přes který musíme vypisovat stížnosti. Někdy to trvá i 45 minut a jak pak máme stíhat schůzky v dalším hotelu? Někdy není vůbec ani připojení k internetu.
- To jak nás nutí do prodeje exkurzí, jaký na nás vyvíjí tlak. Já ten tlak ale dál na hosty nepředávám, protože je to  podle mě špatně. Nebudu nikoho do ničeho nutit.
- Musim zvedat SOS telefon, musim poslouchat naštvané Čechy, jak na mě křičí, ale někdy ten telefon raději nezvednu a na noc si ho už vypínám.
- Musim jezdit do hotelů, kde jsou Češi. Nesnášim Čechy. Furt si na něco stěžují, zdánlivě jsou třeba na první pohled milí, ale pak vám umí vrazit nůž do zad. S Němci se mi daleko líp pracuje, jsou samostatnější, měla bych raději na starosti jen německy mluvící hosty.
- Když přijedu kolem deváté večer domů, musím ještě udělat tisíc věcí do práce, než si lehnu. Připadám si jak učitelka, která po nocích opravuje písemky.
- Jsem sama. Kromě mého milého mě sem, jak to teď vypadá, nikdo nepřijel a nejspíš nepřijede navštívit. Přitom návštěva mě tu úžasně psychicky nabíjí(ano, fyzicky sice trochu vybíjí, ale to není to nejpodstatnější).

Krétské aquárium

Na konci června jsme navštívili během polední pauzy s mým milým krétské aquárium. Přála bych si být rybou a skočit dovnitř a plavat si sem a tam. 

Nevěřila jsem, že jde o umělou projekci, ty želvičky vypadaly fakt jako živé.

Naši fotku sem nedám, protože na ní jsem v uniformě.

Na Krétě tu na pláži potkáte i malé želvičky. A nejen na pláži, ale i v aquáriu.

Zlatá rybka. Splní mi nějaké přání? Měla bych jedno...

Moc pěkné aquárium, doporučuju určitě každému, kdo jede na Krétu. Kam se hrabě náš Mořský svět v Praze. Škoda, že jsme neměli víc času, že jsem musela jet zas do práce. Překvapilo mě, jak je to aquárium obrovské, klidně bych tu strávila celý den. Možná se sem ještě vrátím.

Zapomenuté kláštery

              Tak mám zase day off a na pláži už mě to nebaví, zvláště když jsem obklopená šťasnými rodinkami a zamilovanými páry, zatímco jsem sama ráda, když na mě během dne někdo pohlédne a pozdraví. A tak se chci vrátit v čase, konkrétně opět do neděle, o které jsem tu už začala psát v předchozím článku.

             Vyjeli jsme z Chanie, nalepili na sklo starou GPsku, protože se zdála být rozumější a nechala si aspoň říct, když jsme zadali bod na mapě. Nebýt toho, že padala ze skla, byla výborný navigátor. Objeli jsme zátoku jménem Souda, která je prý jednou z největších v Řecku. Minuli letiště v Chanii a jeli dál směrem na kláštery. Naštěstí jsme narazili na hnědé cedle, které nás na ně odkazovaly, takže jsem pak jela už podle nich. Nejdřív jsme si mysleli, že jsme dojeli ke klášteru Gouverneto, ale když jsme vešli dovnitř, přečetli jsme si, toto je klášter Agia Triada. Moc se mi tam líbily rozkvetlé květiny a polehávající kočky na zídkách.

Skoro nikdo tu nebyl, což nás překvapilo. Asi sem nejezdí tolik turistů. Žádný autobus jsme neviděli. Možná sem jezdí jen lidi individuelně autem.Tento pohled mi připomněl průchod v zahradě magdeburské katedrály.

Kočky se chladí ve stínu.

I my jsme se ochladili. Mnich, který tu střežil, byl moc hodný a ukázal nám fontánku na pití, kde jsme doplnili tekutiny. Bylo teplo, sice trochu pofukoval větřík, ale když člověk chodil a řídil, hned se zpotil.

Společně jsme se mrkli ještě do obchůdku vedle vchodu do kláštera, kde prodávali vína, olivový olej, bylinky a další produkty, které tu v klášteře vypěstovali. Ceny tu měli daleko lepší než v turistických oblastech, a tak tu především můj milý nakoupil dárky domů. Já jsem si koupila bylinku malotiru, o které jsem četla na internetu, ale dosud jsem ji tu na Krétě nikde neviděla. Až tady.

              Čekala nás ještě cesta autem do kopce. Na rohu kláštera parkovali policajti, tak jsem si říkala, jestli mě přijeli zkásnout za ten včerejšek, kdy jsem jela večer v Chanie při rozbitém semaforu na zelenou. Naštěstí si tu asi jen krátili pracovní dobu, netuším. Návštěvníků toho kláštera tam fakt bylo pět a půl. Silnice se zužovala a stoupala a nastala opět trochu moje noční můra, repsektive jsem se bála, že nastane situace, která se mi tu už jednou stala. Že se v kopci zastavím a auto se nebude moci rozjet, pneumatiky budou svištět a já budu zoufalá. A tak jsem na to trochu šlápla a jela rychleji, někdy tam byly pěkné zatáčky, ufff. Ale co jsem měla dělat? Jela jsem na dvojku a bylo to tak tak. Nakonec jsme dojeli až nahoru ke klášteru Gouverneto. Cesta dál nevedla, a tak jsem úspěšně zaparkovala vedle asi dalších třech aut. Přečetli jsme si, že mniši v klášteře mají zrovna siestu, a tak jsme se vydali nejdříve dolů z kopce k opuštěnému klášteru ve skále Moni Katholiko.

V dálce jsme už viděli moře. Toužila jsem se vykoupat, ale bohužel se nám jen zdálo, že je blízko.

Nejdříve jsme narazili na tyto ruiny. Že by taky klášter? Nebo jen dům. Neodolali jsme a otevřeli branku do zdánlivého zbořeniště.

A objevili jsme obrovskou jeskyni, na jejíž okraji stál vyzděný kostel.

Něco takového se u nás v Česku nevidí. Proč taky nestavíme kostely v jeskyních? Nebo proč nejsou ve skále? Jeskyně neměla konce a my neměli baterku, tak jsme se na delší průzkum neodvažovali. V průvodci jsem se dočetla, že se ta jeskyně jmenuje Panagia.

Uprostřed stál tento podivný "bazén" a kámen u něj mi připomínal ohnutého člověka. Jako kdyby měl každým okamžikem obživnout... Šel z toho trochu strach.

Kouzlo okamžiku narušila až skupinka Francouzů, kteří mají v zadku voj a neumí zavírat dveře od kostela.  Vydali jsme se opět na cestu, pořád níž a níž, moři zdánlivě blíž.

Ne že bychom na to měli nejlepší boty, ale dávali jsme pozor a nějak se nám podařilo slézt dolů. Před námi se objevil Moni Katholiko.

Jako kdyby se tu zatavil čas. Uvnitř kláštera jsme našli ještě knihy, ikony, lavice, takže se tu asi možná příležitostně pořád konají bohoslužby. Zaujal nás oba tento bytelný most vedoucí do nikam. Když jsme se ale podívali pořádně na druhou stranu, zjistili jsme, že ten klášter musel být daleko větší, že na druhé straně jsou také ruiny zdí a hradeb. Prošmejdili jsme levou stranu kláštera a nahlídli i do míst, kde asi mniši spávali.

Odtud se asi vydávali dál do jeskyň, které jsme z kopce při sestupu zahlédli. Zde pak žili odloučeni od světa, modlili se tu a meditovali.

Líbí se mi, jak ten klášter svírá údolí z obou stran a i pod ním je veliká propast.  Dokonale odloučené od civilizace. Postaven byl prý v 11. století. Piráti sem však často pořádali nájezdy, a tak ho v 16. století mniši opustili.

Uprostřed té ruiny rostl starý olivovník. Zajímalo by mě, zda ten strom pamatuje ten klášter, či zda tam vyrostl až poté, co ho mniši opustili.

Chvíli jsme si jen tak sedli a nechali na sebe působit to okolí. Bohužel už jsme neměli čas jít dál dolů k pláži a ke zbytkům antického přístavu a k dalším jeskyním. Tady by se dalo strávit několik dní. Jsem i tak moc ráda, že se splnil můj sen jet k těmto klášterům, které mě zaujaly hned po prvním prolistování průvodce. Tomu říkám pořádné cestování, výlet! Jet někam, kde nejsou žádní turisti, žádné masy lidí, někam, kde je hezká příroda, polorozpadlé budovy s dávnou hisotorií a zároveň žádní výběrčí vstupného a parkovného a tisíce stánků s obchody.

Vydali jsme se zpátky. Tentokrát jsme se pořádně zapotili, protože cesta nahoru v tom vedru nebyla žádný med. Ale vzpomněla jsem si na Füssen a na kopce, které jsem zdolávala tam a hned se mi šlo líp. Kondici, kterou jsem získala ve Füssenu, jsem už beztak dávno ztratila. Průvodce psal, že cesta nahoru nám bude trvat hodinu a půl, ale my jsme to zvládli za půl hodinky. Mnich v klášteru Gouverneto už otevřel, a tak jsme se podívali i sem. Nejdřív jsem si v křoví navlékla na sebe dlouhé kalhoty a mnich mě asi viděl, protože říkal, že jsem mohla jít klidně dovnitř, že tu mají šatnu. Tento klášter byl zrovna částečně v rekonstrukci, zato ten mnich, ten byl pohledný a k světu(ale psssssst).. a nejen on.

Hned nás sem taky přišla pozdravit mniššská kočka, aneb obdoba dalajlámovy kočky, Jesky. 

Bylo vidět, že je tu vítaná.

Barvou jako by Johance, naší bývalé kočičce, kterou jsme měli na chalupě, z oka vypadla. 

 Hodně mňoukala, měla toho spoustu na srdci a chtěla se pomazlit.

A tady je další Jeho svatost kočka, tato si nechávala odstup, dáma.

                  Rozloučili jsme se s kočičkami i s mnichem, nasedli do autíčka, posilnili se domácími müsli tyčinkami a vyrazili zpět domů. Bylo před sedmnou hodinou a čekala nás dlouhá cesta. Trochu jsme se díky nové GPSce ztratili, ale naštěstí jsme se brzy ocitli na dálnici. Domů jsem to nakonec dala bez žádné pauzy, kolem půl jedenácté jsme dorazili. To byl ale báječný výlet, ten nej, jaký jsem tu kdy zažila!