Když jdu plavat

             Dneska jsem zažila ranní i večerní plavání. Úplně ráno to tedy nebylo, mohlo být tak půl deváté, ale i tak na pláži bylo minimum lidí. Všichni ještě snídali a některým hostům hotelu naproti pláže jsem viděla skoro do talíře. A tak mě čekalo osvěžení. Zvláštní, že ráno mi ta voda připadala studenější než večer. Chvilku jsem si pak lehla na lehátko a vychutnávala si sluneční paprsky. Ráno mělo sluníčko větší sílu, než večer. Když jsem přijela z práce, bylo půl osmé. Hned jsem se převlékla do plavek a šla do moře. Na pláži tentokrát nebyl vůbec nikdo. Opuštěná lehátka a slunečníky, prostě bájo. Zářivý kotouč slunce se už pomalu valil do moře, ale nespěchal. Připadá mi, že východ slunce trvá rychleji než jeho západ. Čím to je? A je to tak všude? Tentokrát jsem si už nechtěla namáčet vlasy, a tak jsem si je sepnula sponkou nahoru. No stejně jsem si je trochu namočila, protože vlny občas šplíchaly výš než jsem chtěla. Ale vlastně to bylo dobře. To k moři patří. Vzpomněla jsem si na to, jaké by to asi bylo v bazénu. Už jsem si úplně odvykla plavat ve stojaté vodě. Myslím, že až přijedu domu, bude to velký nezvyk. Plavala jsem až k řecké vlajce, která je zabodnutá na skále na druhé straně útesu. Normálně sem moc neplavu, protože když jsou vlny, může vás to pěkně hodit na tu skálu. Ale teď vlny skoro nebyly a to slunko mě k sobě tak vábilo. Vzadu se tyčil veliký ostrov Dia. S D. jsme si říkali, že jednou poplaveme až tam. Jenže D. je pryč a já se tam sama neodvážím. Ale asi bych to neriskovala ani ve více lidech. Leda že by někdo s sebou vzal člun. Bylo to úžasné plavat si tak sama v moři, hladina se třpytila a když jsem vyšla na břeh měla voda nazlátlou barvu. Ten obrázek si s sebou nesu v hlavě. Na fotce ho nemám, ani by to nešlo.. a vlastně jsem ráda, že něco takového se musí jen zažít. Byl to pro mě úžasný relax. Prošla jsem se pak ještě po pláži, běžet už jsem nemohla, protože jsem přeci jen byla necelou půlhodinku po večeři. Teď jsem na pochybách, jestli je lepší jít se koupat ráno, či večer. Obojí má svoje jedinečné kouzlo a po obojím se cítím jako znovuzrozená a říkám si, že tu není tak špatně. :-)

Osud, nebo náhoda?

                 Téda, kdyby někdo dělal průzkum, v jaký den jsou největší tržby, určitě by mu vyšla neděle. :-) Nebo nějaký jiný den? U mě to teda platí na sto procent. Dneska jsem se teda nezastavila. Celé předchozí tři dny nic a najednou se s prodáváním roztrhl pytel. Vždycky to jde jako nárazová vlna.
              Tento den jsem taky měla informační setkání asi devětkrát, když počítám i opozdilce, kterým jsem pak dávala individuální pohovor. Ne, nevadí mi to, ráda se obětuju a posadím hosty do křesla, sednu si s nimi opět jim řeknu to, co jsem před pěti minutami dopověděla všem ostatním. Občas mi z toho ale začíná hrabat, to, co říkám, znám už nazpamě, ale stejně se musím soustředit, protože přeci jen je to cizí řeč a když nad tím nepřemýšlím, zjistila jsem, že se mi ta slova pletou dohromady. Takže vždycky s rozvahou, říkám si. Ne, že bych si někdy ten text napsala a učila se ho nazpaměť. Je to spíš tak, že první schůzky to bylo takové zmatečné, ale postupně to získalo nějakou kostru, pak i obal a teď je to celkem dobrá konstrukce... jen by to chtělo ještě nějakou hezkou fasádu, o to se teď snažím. Snažím se taky občas přidat nějaké jiné info, než vždycky říkám, třeba jen přidat drobnost. Kéž bychom ještě jeli na nějaký výlet, abych poznala další exkurze, protože to se pak úplně jinak povídá...
Duc, duc, teďko to tu ducá, někdo asi slaví, ale doufam, že to po desáté zmlkne.
Příští týden ještě nemám Čechy, i když jsem už češtinu na letišti hodně slyšela. Ale ti nepatřili k nám, nýbrž k jiné CK.
               Mrzí mě, že už nebudu mít hotel, kam jsem jezdila celý předešlý měsíc. Už jsem si na něj tak zvykla. I na lidi v něm, včetně dalších delegátek a personálu. Měla jsem ho na starost vlastně od té doby, co otevřel. Inu, to je život. Nesmím na to myslet. Už bych ale ráda konečně měla své vlastní hotely na celou sezonu. Prosííííííím. To je jako kdybych se každý týden stěhovala do jiného domu... únavné pořád poznávat nové a nové hotely. A i vůči personálu a hostům by to bylo lepší.
              Ve čtvrtek mě čeká další výzva. Všichni odpoledne podnikneme další výlet. Jmenuje se to Romantická projížďka na koni. Takže to bude asi se západem slunce. Nevím, co je lepší, jestli řídit auto, či řídit koně. Doufam, že toho koně někdo povede. Na koni jsem neseděla už asi deset let. Normálně ten výlet nabízejí i dětem, tak doufam, že to bude ok. I když si pamatuju, že když jsem naposledy seděla na koni, držela jsem se křečovitě sedla a modlila se, abych nespadla, připadalo mi, že sedím křivě a když se kůň rozešel, děsně to drncalo. No uvidíme. Koukám, že vždycky může být ještě hůř.

Dlouhá šichta delegátky

          Dneska byl ten úplně nejnapranější den. Přijela jsem domů před necelou hodinou a doteď je tu ticho. Kde jsou všichni? To všichni ještě pracují? Nebo někde popíjí? Nevím. Jsem za to ráda, protože když je někdo na chodbě, slyší to všichni na celém patře. Což je strašný. Někdy se vrací lidi ze šichty na letišti třeba ve 2 ráno a vzbudí mě při tom. Protože si povídají právě na chodbě. Škoda, že tu nemáme odhlučněné pokoje. To ani nemluvím o J., který ztratil klíče a klepal na moje dveře v jednu ráno, aby mohl přelézt balkon a dostat se do svého pokoje...
         Dneska jsem stihla objet všechny své hotely(momentálně 6). Stihla jsem se krásně najíst, takže po dnešním dni jsem určitě přibrala, protože jsem si dopřála luxusní snídani, oběd i večeři. Nevím, jak se ubránit tomu, abych si nevzala i dezert. Prostě to nejde! Takže i když jsem si večer dala zdravé jídlo- salát a kousek ryby, tak jsem to zabila tím dezertem.
           Zažila jsem také několik stížností, které se spíš nedaly, než daly vyřešit. Přerezervace je známý strašák, něco, na co jsme vždycky upozorněni... ale nedá se s tím nic dělat. Snažíme se dostat lidi co nejdříve do hotelu, který si zamluvili. Další stížnost byla na úklid, na obědový balíček a na hotel, ale když mi to pán dopodrobna vysvětlil, vlastně byl nejdůležitější ten úklid. Podařilo se mi mluvit s recepcí, tak to snad už bude v pořádku. Co mě moc potěšilo, tak to, že se už jedné paní daří líp a že už nechce předčasně odcestovat. Odpoledne jsem měla hotely celkem blízko, a tak jsem využila toho, že se mi podařilo dobře zaparkovat a chodila jsem pěšky. Teda i tak jsem se zapotila, sluníčko pařilo...škoda, že nemůžem mít čepici, abychom nechytli úžeh. V jednom hotelu mě čekalo milé překvapení, na recepci pracoval můj krajan. První Čech, kterého jsem tu potkala. A tak jsem se s Pavlem dala do řeči a během našeho rozhovoru jsem vypila asi litr vody. Prý přijel před deseti dny a bude tu pracovat celé léto. Už je tu asi potřetí. Bohužel má jen půl dne volna, nikdy nedostane celý den. V hotelu bude dělat ještě s dalšími třemi Slovenkami. Inu poznala jsem, že sem jezdí hodně Slováci, mají tu i info ve slovenštině. Pavel sice pochází z Krnova, ale mluví skoro slovensky. Aspoň jsem měla takový pocit. Prý trávil mnoho let se Slováky, ale je rád, že je Čech. Mluví strašně rychle, takže jsem se musela docela soustředit, abych mu rozuměla. Škoda, že tento hotel nebudu mít na starosti. Tento týden je to výjimečně, protože moje kolegyně musela na pár dní odjet domů.
            Na druhou stranu se tu strašně blbě parkuje a ten hotel ani snad nemá parkoviště. Jsem ráda, že jsem vůbec dojela domů v pořádku. Vždycky když teď jedu domů, tak mi svítí sluníčko přímo do očí a nic nevidím. Byla jsem fakt hodně unavená a dělala jsem chyby. Musela jsem se pořád napomínat, abych se soustředila, ale moc to nepomáhalo. A tak jsem jela pomalu. A auta troubila. Ale ať si troubí. Hlavně že jsem celá dojela.

Kočička v jednom hotelu, která žadonila nejen o pohlazení.

A zítra budu jak tenhle hund vítat hosty na letišti. Bohužel jen půl dne. :( Odpoledne mám zas hotely.

Santorini

              Mám volno, tak sem napíšu další článek. Štěstí, že jsem se konečně dočkala volného dne, kdy nefouká tolik vítr a kdy je slunečno a dá se ležet na pláži. Probudila jsem se před desátou a v jedenáct jsem šla na pláž. Četla jsem si knihu, kterou jsem si koupila v lednu ve Füssenu a je to čím dál tím víc napínavější. Skákala jsem do vln, snažila se plavat, ale jakmile jsem viděla velikou vlnu, raději jsem se postavila, aby mě nesmetla. Uvědomila jsem si, že jsem si zapomněla doma pití, a tak jsem se pro něj vrátila. Ale neušla jsem ani sto metrů a volá na mě chlapík, který mě vždycky zdraví z baru, který je skoro naproti našemu domu. Zná mě, ale já neznám jeho...chodí k němu všichni mí kolegové, a tak mu prozradili moje jméno. Já jsem tam byla zatím jen jednou. Seděla u něj ještě jedna paní, blondýna, tak kolem 55 a taky mě zdravila. Mávali na mě, abych k nim šla, a tak jsem si k nim sedla. Pán říkal, že je dneska nějaká zima. Nevěřila jsem vlastním uším. Zima? Řekové mají asi zvláštní představu o zimě. Ptali se, zda jsem byla dnes plavat, tak jsem přikývla. Ale ne daleko, přeci jen jsou vlny. Ten chlapík říkal, že si přeje, aby bylo ošklivo, protože pak jdou hosté k němu a on má víc tržeb. Ptala jsem se, co dělá v zimě. Říkal, že spí. Myslela jsem, že je s tou paní nějak příbuzný, ale jsou jen dobří kamarádi. Paní mě překvapila, říkala mi, že pochází z Irska od Dublinu a že sem na Krétu jezdí už sedm let. Každý rok celkem třikrát. Teď mi povídala, že tu zůstává na 12 týdnů a že se sem ještě v září vrátí. Práce jí prý skončila. Zajímalo by mě, co dělá, že má tak dlouhou dovolenou. Musím se jí na to příště zeptat. Nedivím se, že sem jezdí, když v Irsku často leje. Tak jsem se dozvěděla trochu víc o těchto lidech, kteří mi pokaždé mávají a zdraví mě když jdu na pláž. Ke konci se k nám přidal ještě pan majitel z jiné restaurace, Medúza, ten dokonce mluvil německy. Inu tady se zná každý s každým. Na jednu stranu je to dobře, na druhou stranu se tu nic neutají a je to tu někdy pěkná drbárna jak na vesnici.
          Ale o dnešku jsem moc psát nechtěla. Předevčírem jsem podnikla s dalšími kolegy výlet na Santorini. Dosud to byl nejhezčí dárek, který dle mě naše firma pro nás připravila. On to není vlastně ani dárek, ale jen poznání dalšího výletu, který nabízíme. I tak si cenním toho, že nás vzali na tento výlet, protože to je pěkně drahý špás.
         Ráno v půl osmé mě a dalš tři holčiny z UK vyzvedl autobus u čerpací stanice a jely jsme do přístavu k trajektu. Jeli jsme tzv. speed boatem. Nebyla to žádná malá lodička, jak je vidno na fotkách. Uvnitř byla dokonce i v přízemí auta. Připadala jsem si trochu jako v letadle. Ty sedačky mi ho hodně připomínaly, sedělo se po třech, ale po vyplutí jsem šla nahoru, abych viděla hezky z okýnka. Šla jsem se podívat ven na palubu, ale byl tam takový vítr, že jsem tam dlouho nepobyla. Za minutu jsem měla rozcuchané vlasy a mořská voda šplíchala nahoru, takže jsem na sobě cítila trochu i sůl. Ale to mi tolik nevadilo. Po čase nás zavolali dolů a trochu nám představili, jak ten výlet pro německé hosty probíhá. Pak jsem se přidala ke skupince Leon, Mareike a ještě jeden francouzský kluk, kterého jsem viděla poprvé. Leon nám ukazoval karetní trik a mně se ho podařilo rozlousknout. :) Byl překvapený. Pak jsme tak nějak usnuli. Loď se hodně kymácela a shodli jsme se na tom, že nám není úplně nejlíp. Normálně netrpím mořskou nemocí, ale tady se ta loď kymácela celkem hodně, takže bylo těžké i chodit. Připadala jsem si jak opilá, když jsem se procházela. A tak jsme si raději sedli a trochu si schrupli.

        Z přístavu na Santorini nás vyzvedl minibus. Stoupali jsme po serpentýnách do kopce a já si říkala, jak se tu můžou dva autobusy vyhnout. Ti řidiči musí mít svatozář. Domky a vesnice leží vesměs nahoře nad skalní stěnou. Skály mají různé barvy, celý ostrov je totiž sopečného původu. Nejdříve jsme zamířili do vesnice jménem Oia, která se mi líbila ze všech míst na ostrově nejvíc. Měli jsme tu krátkou prohlídku s výkladem, a pak chvíli volného času na individuální průzkum. Tato katedrála spolu s náměstím nám sloužila jako orientační bod. Byla jsem i na chvíli uvntiř. Moc hezký kostel, ortodoxní. Jen varhany jsem nikde nenašla. Proč? Nikde v žádném kostele jsem tu vlastně žádné varhany neviděla. Podle internetu se jmenuje katedrála v angličtině Panagia church. 

Azurové nebe, azurové moře, modré střechy kostelů... tady je ráj na zemi. :-) 

                     Líbilo se mi, že jsem mohla prozkoumávat různé uličky, nejen tu hlavní, která byla plná turistů. Prý v tuto dobu tu ještě moc turistů není, každou sezonu jich sem přijede kolem 17 000. Nechápu, jak se sem můžou vměstnat. Když uhnete do postranní uličky, jste často skoro sami. To jsem ráda, že se mi poštěstilo. Prý je ale dobré počítat, kolik schodů ujdete dolů. Dolů se totiž jde lehce, ale nahoru je to pak zabíračka. Zvláště když máte víc jak 30 stupňů vedra. Nyní nám ale foukal vítr, takže bylo příjemně. I legíny jsem si sundala, abych se neupekla. V autobuse a na lodi se hodily, hlavně kvůli klimatizaci, ale venku už bylo teplo.

V Oia jsem žádnou kočku nepotkala. Zato psů je tu celkem dost.  Tenhle se vyvaloval na schodech. Všichni křičeli: "watch your dog" místo "watch your step".:)

Kostely na každém rohu. Chtěla jsem se podívat dovntiř, ale většinou jsou zavřené. Škoda. Santorini mi trochu připomnělo Hundertwassera. Stěny, střechy, všechno je tu zaoblené. Těžko tu hledáte rovnou linii.

Pohled dolů z útesu. Domy tu nemají výšku, ale hloubku. Klesáte dolů a před vámi se stále objevují nové terasy a nová zákoutí.  

Půjč si kočku! To by mě zajímalo, jak taková půjčovna funguje. Žádnou kočku jsem nezahlídla. 

Ale do knihkupectví jsem ani nezašla, třeba byla ta kočka schovaná před sluníčkem někde v chládku právě uvnitř. Zaujalo mě, jak tu měli úžasně vymalovanou fasádu. Kdybych měla víc času, určitě bych se dovnitř mrkla.

Krásná mozaika na zemi před katedrálou složená s malých kamínků postavených na výšku a zalitých do malty(asi?). Už jsem viděla něco podobného u St.Toplou na východě Kréty. Zajímavá technika.

         Poblíž tohoto místa jsem viděla v nižší úrovni domek s velkou terasou, na které stála veliká postel s polštáři namířená směrem na moře. Na ní leželi dva lidé a vyhřívali se na sluníčku. Téda!!! Mít takovouto terasu s výhledem na moře, mít město jako na dlani a být zároveň stranou toho turistického ruchu... Říkám si, jestli to měli jen pronajaté na pár dní, či jestli to byl jejich vlastní domek. Už chápu, proč se sem chodí tolik lidí oddat, proč je tu tolik svateb. Je to obrovsky romantické místo. Trochu odlehlé a zároveň tolik navštěvované. Tady plyne čas úplně jinak než ve zbytku Evropy.

Někdo považuje Santorini za bájnou Atlantidu. Cca v 17. století před naším letopočtem tu explodovala sopka, která prý měla za následek zánik celé minojské civilizace.

Každý domek, každý vchod je originál. To se mi tu líbí. Pomyšlení na paneláky, či řadové domky kolem Prahy mě teď ještě víc děsí. 

Prý nejfotografovanější kostel na Santorini. Nenašla jsem jeho název, ale leží u hlavního města Thyra. Fotku jsem záměrně nechala takovou, jaká je. Bez žádných úprav. :-D

 Selfie s Mareike, holčinou z Německa, s kterou jsem byla dokonce i v Portugalsku na školení. Nyní pracuje na jihu Kréty, tak se moc nevidíme.

Toto je Thyra. Hlavní město Santorini. Město... oni tu moc slovo "město" nepoužívají. Všechna místa mají přízvisko "village".

První a poslední kočka, kterou jsem viděla na Santorini. Spala. :) Tato taška se mi moc líbila. Už jsem ji viděla i u nás na Krétě. Chtěla bych si koupit nějakou kabelku, protože tu žádnou nemám. Jen pořád zvažuji, jestli si koupit tuto, protože bohužel tahle taška není na zip. Našla jsem jinačí na zip, ale ty nejsou už tak pěkné, nemají stejný motiv.

Thyra se mi zas až tak nelíbila. Oia mě zaujala víc. Dva z nás podnikli výlet na oslících, ostatní se procházeli uličkami. Na sraz tři holčiny z nás přišly pozdě. Ztratily se totiž. Moc nechápu, jak se tu dá ztratit, ale jim se to úspěšně podařilo. 

Následovala cesta k "Black beach" a oběd. Naše firma nám zaplatila oběd v jedné restauraci, což jsme všichni uvítali. Měli jsme hlad jako vlci. Vlastně to bylo něco mezi obědem a večeří. Dali jsme si řecký salát, musaku, někdo kuře s hranolkama a já si dala bílé víno. Mňam.

Na samotnou pláž s černým pískem nám zbylo asi jen 15 minut. Hodně času, že? Ale já jsem si řekla, že se přesto vykoupu. Rychle jsem se převlíkla do plavek a hupsla do vody. Naše průvodkyně měla pravdu, stačí dva metry a už máte vodu po krk, další krok a už nestačíte. Bylo to opravdu rychlé. A osvěžující. Vzala jsem si tři vulkanické kamínky na památku. A pak zpátky do busu, do přístavu a lodí na Krétu. Že by se mi chtělo.. fakt ne!

          Výlet sem na Santorini se mi opravdu moc líbil. Strašně rychle to uteklo, tak jako všechno, co člověka baví a co si užívá. I když je to hodně malý ostrov, určitě by stálo za to tu strávit nějméně 14 dní, možná i víc. Říkám si, že bych se ještě podívala tam a tam, ale bohužel náš čas byl hodně omezený. Tak to už u všech fakultativních výletů bývá. Lepší by bylo vydat se na ostrov soukromě, protože jedině tak má člověk dostatek prostoru a nemusí se dívat na hodinky. Na druhou stranu nevím, jestli bych se sem někdy podívala, protože už jen letenka sem je teda nemalá investice. Rozumím tomu, proč sem hodně lidí jede uzavřít sňatek, či proč sem jedou na svatbení cestu. Na druhou stranu sem jezdí až moc turistů a v létě tu musí být přeplněno. Tím se vytrácí ono kouzlo ostrova. Jak to vyřešit? Stanovit nějaké kvóty, kolik lidí max. za sezonu sem může přijet? Nevím. Co lidí, kteří se tu turismem živí? Prodavači, hoteliéři, majitelé restaurací? Turismus je tu na prvním místě, další věcí, čím se tu lidi živí, je vinařství. Sezona tu trvá kratší dobu než třeba na Krétě. V listopadu až lednu mají všichni dovolenou, všechno je tu zavřené. Pak mají majitelé únor až březen na opravu všeho, co zima poničila a v květnu opět otevírají své dveře turistům. Kam jezdí asi tak Řekové na dovolenou? Že by za příbuznými, či někam do zahraničí?

Nečekaná návštěva

             Že by škorpion? Nevím, nejsem odborník na pavouky. Podobné tu potkávám skoro každý den. Jednoho dokonce mám jako domácího mazlíčka. Usadil se mi na stropě před měsícem a každý den putuje z rohu do rohu.
         Škorpioni tu prý na Krétě opravdu jsou. Jejich jed prý není tak nebezpečný jako třeba v jižní Americe, ale asi je to taky dost nepříjemné.
          Další nebezpečenství, které jsme tu měli, byla písečná bouře. Včera se nedalo takřka ani stát na ulici, jak byl silný vítr. Myslela jsem, že mě to i s autem odnese. Postihlo to všechny, na letišti, i třeba průvodce, kteří se navzdory větru snažili poskytnout ten nejlepší výklad v Knossosu. Dneska byli náramně mými hosty pochváleni, tak až budu večer volat na oddělení výletů, musím jím to sdělit. Budou určitě rádi. I mně to potěšilo, že byli hosté spokojení a že si dokonce objednali ještě jednu exkurzi.
         Zítra mě čeká výlet na nejromantičtější ostrov Řecka. Na Santorini! Tak doufám, že bude moře klidné a nebe azurové. :-)

Mickey Mouse na řecký způsob

                   Mám volno a tento den jsem využila na sto procent. Doufám, že jsem to nepřehnala a že se z únavy teď vyspím. Dopoledne jsem si byla zaplavat, moře bylo tentokrát klidné, i když sluníčko zářilo velmi slabě. Škoda, že tu už není můj bývalý kolega, s kterým jsem chodila plavat. To bychom plavali určitě dál. Zkoušela jsem v moři stojku a zjistila jsem, že jsem ji nezapomněla. Musím odhadnout správnou výšku hladiny, aby to nebylo moc málo, ani příliš hodně. Pak jsem stihla koupit chleba, vyprat prádlo, vytřít podlahu, uvařit oběd, a pak jsem vyrazila na procházku. Mým cílem byla hora přezdívaná Mickey Mouse. Tu přezdívku dostala kvůli dvěma radarům, které ční do výšky a jsou vidět široko daleko. Američani na této hoře měli základnu, která sloužila NATO. Nepodařilo se mi najít, kdy tuhle základnu opustili. Teď byla zavřená, sice oplocená, ale našla jsem v tom plotu několik děr. Budovy jevily už značné stádium rozkladu.

Prostřílené značky jsou tu na denním pořádku, připadám si tu trochu jako v Americe. 

        Nejdříve jsem ale na této hoře hledala kešku. Měla by tu někde být, ale nepodařilo se mi ji najít. Hodinu jsem běhala mezi kameny a keříky, ale marně. GPSka na mobilu zase měnila pozici, jak si chtěla, takže se na ni nedalo moc spoléhat. Nakonec jsem to vzdala. Prohlédla jsem si areál a došla až za základnu, kde stály dvě "uši" Micky Mouse. Až k nim jsem ale nešla, protože tam parkovala dvě auta. Kdo ví, kdo to byl.
           Byl odtud hezký výhled na hory a na moře, dole na Kato Gouves. Na to, jak je ta hora blízko, jsem si docela vyšlápla. Cesta nahoru pro mě byla spíše hororvá. Nevadilo mi, že jsem nepotkala ani živáčka, že jsem musela dálnici obejít, protože most, který by mi cestu zkrátil nejmíň o kilometr, byl v opravě. Vadili mi hlavně štěkající psi u dvou domů. Vždycky jsem se vyděsila. Naštěstí byl jeden za plotem a další tři měli poblíž páníčka. Na Řecku mi vadí právě takoví psi, kteří jsou u domů, nebo u sadů a hlídají. Chápu, že můžou nahradit sekuriťáky, ale pro okolní chodce mohou být dost nebezpeční. Takže třeba i když jdu někde po šterkové cestě mezi sady, mám celkem strach, aby na mě nevyrazil nějaký pes. Další věc, která mi přišla jako z hororu, byly tři mrtvé kočky. Nevím, jestli je toto normální, asi jo, ale během cesty na horu, jsem bohužel zahlídla tři mršiny, jedna dokonce na plotě.. asi se chudinka napíchla na plot a nikdo jí nepomohl. Další mršinu jsem viděla právě u domu, kde pobíhali ti štěkající psi. Proč to proboha majitel neuklidí? Vždyť to musel přeci vidět? Připadá mi, že se tady nechává ležet jen tak, až si vše příroda sama vezme zpět k sobě. Stejné je to s odpadky. Během cesty jsem viděla tolik odpadků, u vrcholu hory dokonce malou skládku. Řekové jsou čuňata. O třídění odpadu ani nemluvě. Díky bohu, že někteří hází odpadky do popelnice!
Když jsem šla zpátky dolů tou samou cestou, snažila jsem se na ta děsná místa nedívat. Psi naštěstí byli uvázaní na řetězu.

Pohled do okolí

Cestou nahoru 

Kozí bobky jsou všude.

Trochu zataženo, ale zima rozhodně není.

Hledat keš mezi kameny je jako hledat jehlu v kupce sena.  

Opuštěná základna 

Mickey Mouse

kostra bývalé vrátnice 

rozbořené mlýny, kolem kterých se pásly ovce

Úroda oliv asi letos bude. :-) 

        Když jsem šla domů, vzpomněla jsem si na to, co mi dnes říkala paní majitelka. Pořád čekám, že mi dojde pohled, ale nic. Dneska jsem se jí ptala, jestli mi něco nedošlo a dozvím se, že tady pošťák nechodí jako u nás. Inu asi se na tom podepsala krize. Balíčky se vyzvedávají až na poště v Chersonisos a psaní si prý lidi vyzvedávají z celého Kato Gouves v obchodu s knihami. A tak jsem si řekla, navzdory bolavým nohám, že se tam ještě podívám.
Hledám ten obchod, ptám se místních a nakonec ho najdu. Před vchodem stojí dřevěná police a v každé přihrádce je štos obálek. Sednu si na připravenou stoličku a začnu hledat.

Hurá! Mezi obálkami objevím i ručně psaný pohled s kočičkami od svého milého! Mám velkou radost, že mi došel!  Tohle je ten největší poklad, který jsem dnes našla. Kam se hrabe keš. Už je mi úplně jedno, že jsem ji nenašla. Hlavní je, že mám spojení se světem. :-)

Z různých soudků

           Lidičky, přijeďte mě někdo navštívit. Mám takový Heimweh...zvláště včera, když jsem pracovala celý den na letišti, tak se mi chtělo nastoupit do letadla a mrknout se na chvíli domů. Přijeďte, dokud tu nejsou ještě velké hice a moře turistů s tisíci požadavky. I když ne že bych teď neměla co na práci a ne že bych z toho nebyla unavená.

         Včera při odpolední pauze jsem zašla do jedné restaurace nedaleko letiště v Heraklionu a dala si frapé.  K tomu jsem dostala vodu. Sedla jsem si za stůl a dvě a půl hodiny jsem si četla knížku. Pohoda. Úleva pro mé nohy. 

A dnes jsem svoji první stížnost oslavila v hotelové restauraci sladkými zákusky. Ty dva čokoládové dortíky vzadu byly jedna báseň. Ano, měla jsem dnes první lidi, kteří si stěžovali. Ne, že by to dopadlo úplně dobře, ale při přijímacím pohovoru na nás byli daleko drsnější. Ono to ještě asi přijde. :-)

            Po téhle práci budu mít úplně oddělané nohy. Když jsem si včera zula boty, uvědomila jsem si, jak mě bolí nohy. Jak jsem je měla odřené. Bohužel už ani náplasti nezabírají, protože se mi vždycky shrnou dolů. Černé lodičky jsou bohužel k uniformě nutnost. A tak občas pajdám a mám krvavou nohu. Snad se to někdy zacelí... nebo aspoň zocelí.
         Všimla jsem si, že většina restaurací je tu celkem hlučná. I kavárny. Bohužel jsem tu ještě nenarazila na nějaké klidnější veřejné místo. Někde, kde by se člověk zašil... čajovnu tu asi nemají. Možná knihovnu, ale tu asi najdeme jen v Heraklionu.
               Včera jsem se taky bavila se dvěma kolegyněmi na letišti. Obě to jsou Řekyně, které se po 18 letech přestěhovaly z Německa sem na Krétu. Našly si tu manžely, mají tu děti a žijí tu. Jsou spokojené. Prý se tu dřív ještě před krizí dala najít celkem slušně práce. Teď je to už horší. Jedna kolegyně pracuje ve stejné firmě jako já, ta druhá dělá pro jinou společnost. Ta druhá paní mi říkala, že mají rodinnou kavárnu, která funguje i v zimě. V létě tedy pracuje na letišti, v zimě v kavárně, ale to nemají zdaleka tak velké tržby. Na letišti jsme jedna parta a vzájemně si pomáháme. Stejné je to i v hotelech s ostatními delegáty a to se mi tu hrozně líbí. Není tu něco jako rivalita. Všichni jsme na stejné lodi. A když máte řešit najednou 30 odletů, všichni pracují společně, je jedno, pro jakou kancelář pracujete.

Nedělní trable a sobotní odbočka k větrným mlýnům

         Doufám, že tenhle nepovedený týden se s touto nedělí úplně uzavře a zítra načnu nový nepopsaný list. I když... částečně už je popsaný... a bohužel se opět na něj vyskytla kaňka. Snad ne moc veliká.

         Jestli byl pátek třináctého nešťastný den, tak já si to vybrala dneska. Nejdřív se mi porouchal stroj na kreditní karty, takže jsem bohužel nemohla prodat jeden výlet... snad mi ti hosté posečkají do úterka. Budu se modlit, aby to bylo jen baterkou. I když jsem ji nabíjela, asi se to nějak opět vybilo, možná i tehdy, když stroj není zapnutý. Nevím! Je neděle, a tak člověk, který má tyto strojky na starosti, nebyl v kanceláři.
Měla bych se radovat, že jsem prodala dva výlety v Agios Nikolaos, ale ve skutečnosti se klepu strachy, jestli jsem to udělala dobře a jestli to vše klapne. Bohužel mi totiž došel jako na potvoru dnes v neděli kredit na mobilu a Vodafone má samozřejmě v neděli co?... zavřeno! A zítra jsem celý den na letišti, takže asi budu lítat po Heraklionu a shánět Vodafone. A budu se modlit, aby odpoledne neměli siestu.
      Jediný požitek jsem dnes měla z jídla. Podařilo se mi mít snídani, oběd i večeři v hotelu a jsem teď krásně nacpaná. Zítra budu mít naopak dietu, když budu celý den na letišti... škoda, že se nemůžu najíst do zásoby. Když už jsem dnes obíhala skoro všechny hotely nadvakrát, tak proč toho nevyužít a nenajíst se, že?
        Dále mě dnes přivedlo k šílenství parkování v Chersonissos... myslela jsem, že všichni budou doma a ne na silnici!!! Jako na potvoru všichni vyrazili někam do města a všude bylo nacpáno. Vrcholem všeho bylo zajíždění na parkoviště, kde to odnesla málem jedna popelnice. Bože jak já to město nesnáším. Celý den dneska lilo a lilo. Stěrače jely na plný plyn a já si zvykala na to jezdit v dešti. Na dálnici mě to celkem i začalo bavit. Nejen v dešti samozřejmě. Jen kdybych nemusela jezdit těmi malými přecpanými uličkami. To je moje noční můra.
          V úterý mi má přijet hodně lidí. Mám mít informační schůzku pro 50 lidí. Jsem zvědavá, kolik jich nakonec přijde. Poprvé, co mám tak vysoký počet rekreantů.
          Když jsem na začátku mluvila o té kaňce, tak tou je opět můj plán. Naštěstí budu mít tentokrát dost času na přejezdy! Ufff! To je důležité. Jen mám o jeden hotel míň, protože se zjistilo, že mi omylem přidělili holandské hosty. Ha ha. Říkám si, kdy to konečně bude bez chyby? Nastane někdy takový moment?
              Jsem ráda kromě jídla za dnešní popovídání se dvěma hosty. Ani nevím, zda patří ke mně, nebo k jiné kanceláři, ale byli moc milí a zpříjemnili mi pobyt v jednom hotelu. Inu pršelo, tak byli všichni zalezlí vevnitř a povídali si a popíjeli.
             Teď večer jsem se dozvěděla, že odešel jeden polský kolega. Prostě ho vyhodili. Na jednu stranu chápu důvody, proč ho vyhodili, ale na druhou stranu mi tu bude chybět. Teď tu na našem ubytování jsme jen dva lidi, co mají  na starosti hotely- Daniel a já. Jinak je tu zbytek lidí, co pracují na letišti. A s kým budu chodit ráno plavat? Budu muset sama. Byl to fakt milý kolega, ale chápu, že ho museli propustit. Jak rychle to šlo...

           Včera jsem podnikla malou odbočku z dálnice. Když jsem tudy projížděla, vždycky mě po straně silnice zaujaly tyto mlýny. Řekla jsem si, že tu musím někdy zastavit. A kdy jindy než během siesty během cesty do hotelu v Agios Nikolaos. Přemýšlela jsem, kde zaparkuju. Výjezd z dálnice k mlýnům je totiž dost ostrý, musí se dávat pozor, protože parkoviště není tak veliké a auta tudy projíždí dost rychle. Původně jsem chtěla zastavit dál a dojít to pěšky, ale jelikož zrovna za mnou nic nejelo, riskla jsem to a doufala, že se mi podaří i vyjet ven. Zjistila jsem, že na tomto místě je i ukryta někde keška, a tak jsem si už dopředu našla souřadnice. To jsem si ale dala!!! Nevím, zda jsem někdy předtím hledala keš tak dlouho.

I toto byl dříve mlýn. Takhle z dálky to vypadá ale spíš jako nějaká zřícenina hradu.

Mlýny už nyní nefungují. Dříve, cca do 70. let, se využívaly k čerpání podzemní vody pro zavlažování(v zemědělství). Nyní jejich práci dělají už elektrická čerpadla. Proto spousta větrných mlýnů pustne a rozpadá se.

 Na planině Lassithi najdete takových mlýnů spousty. Tyto se jmenují v angličtině Nikithianos windmills, protože leží u vesničky Nikithianos.

Stařičký olivovník, kolik mu asi je let?

 pohled na hory v Lassithi 

rozpadlých mlýnů je tu spousta... hledat keš je tu jako hledat jehlu v kupce sena

      A tak jsem se tu nachodila, nahledala, poškrábaná jsem byla...GPSka na mobilu samozřejmě zamrzla. Asi po půl hodině se vzpamatovala, ale stejně ukazovala špatný směr. Na začátku mě napadlo, že by to mohlo být za tou stěnů z kaktusů, ale pak jsem si říkala, jak by se tam kdo dostal. Hm, bylo to tam! Předtím jsem ale ještě ohledala a zpřevracela kdejaký kámen. Protahnout se skulinkou mezi kaktusy bylo fakt umění. Ale slavila jsem pak úspěch, protože keš opravdu v díře ve zdi byla. Zakryta kameny. Aspoň jsem se zbavila travelbugu a také jsem tam přidala placku s českým nápisem. Aby se Česko dostalo i na tak exotické místo jako je toto. :-D

Pak jsem si prohlídla trošku vesnici Nikithianos na druhé straně silnice, ale nezbývalo mi už moc sil a ani času.

Čím víc jste šli dolů, tím víc to tu bylo obydlenější. A pak jsem musela zpět nahoru ke svému autu. 

Kočky tu mají zvláštní tvar hlavy. Takový trojúhelníkový. Ani se mě nebály, upřeně na mě koukaly.

Výjezd z pakroviště se podařil. Dala jsem si tedy na čas, ale jistota je jistota. Pak jsem mířila dál do Agios Nikolaos, kde mě čekala poslední schůzka. 

Takovéto výlety asi moc dělat nebudu, protože pochybuju, zda budu mít čas. Ale včera se to opravdu hodilo. Nevím, kdy bych se tu jindy zastavila. Zajímavé, opuštěné místo... chtěla bych to tu vidět před 100 lety. Škoda, že nejsou žádné dobové fotografie. Zajímalo by mě, kdo se tu procházel, kdo tu bydlel, kdo tu pracoval. Nyní je z mlýnů aspoň pěkný urbex.