Osud, nebo náhoda?

                 Téda, kdyby někdo dělal průzkum, v jaký den jsou největší tržby, určitě by mu vyšla neděle. :-) Nebo nějaký jiný den? U mě to teda platí na sto procent. Dneska jsem se teda nezastavila. Celé předchozí tři dny nic a najednou se s prodáváním roztrhl pytel. Vždycky to jde jako nárazová vlna.
              Tento den jsem taky měla informační setkání asi devětkrát, když počítám i opozdilce, kterým jsem pak dávala individuální pohovor. Ne, nevadí mi to, ráda se obětuju a posadím hosty do křesla, sednu si s nimi opět jim řeknu to, co jsem před pěti minutami dopověděla všem ostatním. Občas mi z toho ale začíná hrabat, to, co říkám, znám už nazpamě, ale stejně se musím soustředit, protože přeci jen je to cizí řeč a když nad tím nepřemýšlím, zjistila jsem, že se mi ta slova pletou dohromady. Takže vždycky s rozvahou, říkám si. Ne, že bych si někdy ten text napsala a učila se ho nazpaměť. Je to spíš tak, že první schůzky to bylo takové zmatečné, ale postupně to získalo nějakou kostru, pak i obal a teď je to celkem dobrá konstrukce... jen by to chtělo ještě nějakou hezkou fasádu, o to se teď snažím. Snažím se taky občas přidat nějaké jiné info, než vždycky říkám, třeba jen přidat drobnost. Kéž bychom ještě jeli na nějaký výlet, abych poznala další exkurze, protože to se pak úplně jinak povídá...
Duc, duc, teďko to tu ducá, někdo asi slaví, ale doufam, že to po desáté zmlkne.
Příští týden ještě nemám Čechy, i když jsem už češtinu na letišti hodně slyšela. Ale ti nepatřili k nám, nýbrž k jiné CK.
               Mrzí mě, že už nebudu mít hotel, kam jsem jezdila celý předešlý měsíc. Už jsem si na něj tak zvykla. I na lidi v něm, včetně dalších delegátek a personálu. Měla jsem ho na starost vlastně od té doby, co otevřel. Inu, to je život. Nesmím na to myslet. Už bych ale ráda konečně měla své vlastní hotely na celou sezonu. Prosííííííím. To je jako kdybych se každý týden stěhovala do jiného domu... únavné pořád poznávat nové a nové hotely. A i vůči personálu a hostům by to bylo lepší.
              Ve čtvrtek mě čeká další výzva. Všichni odpoledne podnikneme další výlet. Jmenuje se to Romantická projížďka na koni. Takže to bude asi se západem slunce. Nevím, co je lepší, jestli řídit auto, či řídit koně. Doufam, že toho koně někdo povede. Na koni jsem neseděla už asi deset let. Normálně ten výlet nabízejí i dětem, tak doufam, že to bude ok. I když si pamatuju, že když jsem naposledy seděla na koni, držela jsem se křečovitě sedla a modlila se, abych nespadla, připadalo mi, že sedím křivě a když se kůň rozešel, děsně to drncalo. No uvidíme. Koukám, že vždycky může být ještě hůř.