Čtyři dny v jednom

             Mám tu návštěvu, hurá! Připadá mi, že jsem prožila čtyři dny a ne jen jeden. Dneska jsme toho tolik podnikli. Společně s prací mi to strašně rychle uteklo. Možná je to taky tím, že jsem vstávala už po šesté hodině a že jsem jela brzy ráno na letiště. Přijela jsem kolem půl dvanácté, a pak jsme s Petrem vlezli do moře. Zjistila jse, že nejsou vlny, a tak jsem mu ukázala trochu útesy a korály. Petr se bál plavat tam, kde nestačí, ale naštěstí se rybky držely i v mělčině. A tak jsem ráda, že jich aspoň pár zahlédl. I když kdyby se odvážil dál, viděl by i větší exempláře a taky jiného zbarvení. Sledování ryb nás vyčerpalo, protože jsme neměli šnorchl a museli jsme zadržovat dech, a tak jsme doplavali zpátky na břeh. Chvíli jsme leželi na sluníčku a Petr si vyzkoušel, jaké to je se jen tak povalovat na pláži jako ostatní turisti. Myslím, že i ten jeho klobouk mu propůjčoval vzhled českého dovolenkáře.:) Jen si ještě začít stěžovat.
           Pak jsme se šli najíst do restaurace Medusa, kde jsem ještě nikdy nebyla. Petr si objednal salát s mořskými plody a já medusa salát. Přinesli mu spoustu mušlí, krevet a různých potvor. Užíval si to a říkal, ještě že se díval na Pohlreicha, jinak by nevěděl, jak se ty krevety jí. Můj medusa salát bohužel žádné medusy neobsahoval, jen vajíčko a šunku se sýrem. :-( :-)
               Zaplatili jsme a vydali jsme se k jeskyni Skotino. Už jsem tu jednou byla s Florou někdy na konci dubna, ale to jsem neřídila. Tentokrát bylo řízení na mně a Petr radil(respektive jeho GPSka). Vyjela jsem až nahoru ke kostelu nad jeskyní. To už byla kamenitá cesta a Petr mě nabádal, abych jela hodně pomalu. No jo, jenže takovou jízdu jsme v autoškole neprocvičovali. Prý pomalá jízda autu tolik neškodí, protože se přes ty kameny kolíbá. Měl pravdu. Mrkli jsme se do dvou malých kostelů i do jeskyně a střetli jsme se tu se skupinkou lidí z jeep safari. Jeskyně je obří, mohl by se tu natáčet nějaký film. Ráda jsem se sem podívala i podruhé. Na zpáteční cestě řídil po těch kamenech Petr, protože je v tomto zkušenější. My jsme neměli tedy jeep safari, ale hyundai safari. ;) Na asfaltu jsem ale řídila zas já.
               Když jsme dorazili zpátky na apartmán, oblékla jsem si uniformu a šla jsem opět do hotelů. V prvním hotelu klid, měla jsem jednu Němku, pak tři Čechy. Mimo jiné jsem si přečetla maily a zjistila jsem, že v dalším hotelu mi všechny české hosty přebukovali do jiných hotelů. Jela jsem tedy za čtyřmi z nich, protože ten hotel byl blízko. Vyslechla jsem si nadávky a byla jsem poslaná do prdele. Ale to se dalo čekat. Nakonec jsem jela do posledního hotelu, kde jsem napsala e-mail šéfovi, a pak jsem se aspoň najedla. Jela jsem zpátky za Petrem a teď tu popíjím pivo a píšu na blog. Takový byl tedy dnešní den.

Jsem moc ráda, že tu mám návštěvu, protože se mám i během toho, když pracuju na koho a na co těšit. Je mi daleko líp. Pomyšlení, že spolu něco podniknem, mi přináší radost. A tak mám i během dne lepší náladu, pozoruju to na sobě prostě. Teda lepší náladu mám do té doby, než přijdu do kontaktu s lidmi ze své rodné země..

A hele, vono to je slaný.. a taky mokrý!

běloch a hněďoška

mňamík =)

mega jeskyně Skotino aneb cesta do hlubin Země

pohled z jeskyně na světlo boží

u kostelíka 

Jde to k zimě

Posledních pár dnů tu fouká a je tu chladněji. Na práci ideální, aspoň tu nejsou taková vedra. Ale že by to už šlo k zimě? Večer bylo včera celkem chladno. Taky pozoruju, jak čím dál tím dřív musím zapínat světla, když jedu domů a jak se mi čím dál tím dřív GPSka přepíná do nočního režimu. Dřív to bylo před devátou, teď už po osmé hodině.
Čechů tu neubývá, naopak. Mám strach, co se září týče. Kéž by jich sem moc nepřijelo. Sice začíná škola, ale zase je spousta zájezdů v akci, takže o ně může být zájem. Má kolegyně Míša dala výpověd, odchází na konci srpna, takže jsem se dozvěděla, že tu budu v září na celý východ Kréty pro Čechy sama. Kéž bych se už brzy dozvěděla datum svého odjezdu.
Zítra mám volno a odpoledne mi přijede návštěva. Hurá! Už se moc těším!

Prděnky a jiné starosti

               Připadá mi, že sezona vrcholí. Nebo spíš období, co se přebukování hotelů a stížností týče. Pomalu mi chodí víc lidí si jen stěžovat než na informační schůzky. Každopádně si říkám, že ještě horší to je na letišti. Letadla mají zpoždění, lidi jsou naštvaní, upocení a letiště na Krétě je malé, takže spousta lidí musí čekat venku v tom vedru. Včera to bylo fakt výživný. Vstávala jsem v pět hodin a když jsem šla na místo, kde mě měl nabrat autobus, byla ještě tma jak v pytli. Aspoň, že jsem se trochu ochladila. Jenže s postupujícím časem vycházelo sluníčko a začínalo být vedro. A taky jsem začínala mít zmatek v autobusech, které přijížděly. Jednomu člověku pomůžete s jeho problémem a září radostí, dalším třem nejste schopni pomoci a jsou na vás naštvaní. Je to jako na houpačce. Někomu uděláte radost, někoho zklamete. Učím se s tím stále vyrovnávat, že neumím vyhovět všem a že není v mých silách, aby byly všichni spokojení. To je prostě jev nemožný.
                 Mám další momentku. Je z jednoho nejmenovaného hotelu, kde je sprcha umístěna hned vedle místnosti, kde sedí delegáti. Občas tu musím sedět a dívat se na lidi, kteří vylezli ze sprchy, jak si přehrabují kufry. Tentokrát jsem si vyslechla rozhovor jedné české rodinky. "Adélko, přinesla bys mi prosímtě moje slipy?". A asi čtyřletá holčička poslušně nese tatínkovi slipy. "Kačenko, vzala sis na sebe prděnky?"  To slovo mi vrtalo celý večer hlavou a říkala jsem si, co že to má být za kus oblečení. Až teď jsem si vygůglila, že prděnky znamenají vlastně obyčejné kalhoty. To jsem vážně nečekala, že se tu v Řecku naučím nové české slovo. Opravdu jsem se bavila. Někdy je pohled na polonahé(někdy i nahé) členy rodiny vskutku zábavný. A když to jsou Češi, raději dělám, že nerozumím. =)
           Na obloze dnes bylo vidět spoustu mraků. Sluníčko občas ztratilo na své síle a někdy nesvítilo vůbec. Foukal vítr. Říkala jsem si, že by mohlo sprchnout. Mohla by přijít bouřka. Některé hory byly také zahalené v mracích. Tak by se mi ulevilo. Vzduch by se pročistil a ochladil. Ale bohužel jsme se nedočkali. Už dlouho toužím po bouřce, po dešti. Když jsem jela autem a viděla ty mraky, pocítila jsem maličkou radost. Ano, je to divné, normálně mraky a podivné temno nemám ráda a u nás v Čechách na to nadávám, ale tady, v zemi sucha a horka, je to nezvyklá změna. Tenhle pohled se mi naskytnul z hotelu v Ammoudaře, když jsem se marně snažila najít pokoj 411.

Mí jediní společníci

                   Tento den byl opět ve znamení volna, ale tentokrát jsem se nikam nevydala. Spala jsem neuvěřitelných 11 hodin. Probudila jsem se krátce po jedenácté a nevěřila jsem vlastním očím, když jsem pohlédla na hodinky.
                  Nejdříve jsem otevřela knížku, kterou jsem si nedavno přinesla z jednoho hotelu, ale nějak se do ní ne a ne začíst. Vím, přečetla jsem jen pár stránek, ale moc mě nebaví. Přesto jsem to ještě zkusila. K snídani jsem si dala obří hroznové víno, a pak jsem vyrazila na chvíli na pláž. V moři jsem byla dlouho, až se mi zvarhánkovatěla kůže na prstech. Ležení na pláži mě ale nebavilo, když k tomu ještě všude řvaly děti a dovolenkáři se je snažili krotit, otrávilo mě to úplně. Prošla jsem na další pláž, která ale byla ještě plnější než ta první, všude samá lehátka. Nakoukla jsem do místního kostelíku, kde tentokrát ani nehrála hudba. Jako by se tam všechno zastavilo. Svíralo mě podivné ticho, a tak jsem zas vyšla ven. Vrátila jsem se zpátky na pokoj a napadlo mě, že napíšu pohledy do Čech. Dala jsem si párky. A pak jsem četla. Ne tu knihu, kterou jsem otevřela ráno, ale e-booky. Jednu takovou trochu psychologickou knížečku a druhou knihu jsem měla na IPadu. Čtu ji v práci, když nemám co dělat. Ano, občas se to i teď v sezoně stává. Ta knížka se jmenuje Ostrov. Asi bych těžko na něco takového narazila nebýt toho, že jsem na Krétě. Celý příběh se totiž odehrává na Krétě, na ostrově Spinalonga a taky v městečku naproti Spinalonze, v Place. Ten děj mě naprosto uchvátil a začala jsem věřit, že se něco takového opravdu stalo. I když podle všeho, si to asi autorka vymyslela. Jenže já věřím, že podobné životy lidé na Spinalonze i tady na Krétě vedly. Ten závěr mě naprosto překvapil. Žasla jsem a zároveň jsem měla pochopení pro čin, který manžel Anny udělal. Asi bych se zachovala podobně, když by mi muž po tolika letech manželství a společného života řekl, že mě nemiluje, že miluje a miloval vždycky jinou. Dvě sestry, Anna a Maria, každá úplně jiná. Měla jsem soucit s Marií a bylo mi jí hodně líto, jaký osud ji potkal. Ale nakonec se ukázalo, že všechno zlé je pro něco dobré. Víc prozrazovat nebudu, třeba si někdo knihu rád přečte. Rozhodně ji můžu doporučit všem, i těm, kteří nejsou příznivci Řecka. Ten příběh celé rodiny mě fakt zasáhnul.
             Další kniha, která ve mně zanechala velkou stopu, je Ein ganzes halbes Jahr. Už dříve jsem si tuto knihu chtěla koupit v Německu, protože jsem na ni četla samé pochvalné recenze. Ještěže jsem vydržela. Našla jsem ji v poličce s knihami v jednom hotelu, tak jsem po ní hned chmátla. Oblíbila jsem si ji natolik, že si ji hodlám odvézt domů. I když už ji mám přečtenou a knihy většinou víckrát nečtu. Stala se mou společnicí na pláži i v posteli. Celkem jednoduchý příběh mě překvapil svou hloubkou a vlastně jsem se i s hrdinkou trošku ztotožnila. Pořád jsem doufala v dobrý konec, ale bohužel happy end se nekonal. Naopak. Tak to v životě normálně bývá. Kniha si na nic nehraje a to je dobře, o to víc má člověk pocit, že se něco podobného opravdu stalo a že ty postavy někde žily.
                     Vydala jsem se koupit známku na pohledy a na zpáteční cestě jsem nakoukla do hotelu hned u pláže. Ve spoustě hotelích jsem totiž objevila černé masážní křeslo. Už dlouho toužím to křeslo vyzkoušet, protože se každý den budím děsně rozlámaná ze své staré matrace, na které spala asi půlka obyvatel zeměkoule. Aspoň tak mi to připadá, protože cítím každou pružinu a ta matrace je strašně měkká. Jenže bohužel křeslo zrovna v tomto luxusním hotelu v naší ulici nebylo. Neviděla jsem ho tam. Navíc jsem se cítila trochu nesvá, když jsem vstoupila do lobby, protože jsem neměla na ruce náramek. Co mě ale na první pohled zaujalo, byla veliká knihovna. Poličky od shora až dolů plné knih. Hned jsem k nim přistoupila a začala si číst názvy titulů. Našla jsem i pár knih v češtině a ve slovenštině. Jenže všechny byly detektivky! Proč je teď v módě číst detektivky? Proč jsou tak populární?  Mně se o žádných vraždách a násilnostech číst nechce. Krimi nemusím. Zaujalo mě víc knih, jedna v angličtině a jedna v norštině. Nakonec jsem si s sebou odnesla ale knihu v němčině. Je to román a odehrává se v New Yorku. Anglickou knížku a norskou jsem raději vrátila, protože se mi nechce tak namahat a překládat slovíčka, kterým nerozumím. Potřebuju něco na odreagování, něco odlehčenějšího. Snad se mi ta nová kniha s názvem Vielleicht morgen bude líbit víc než ta, kterou jsem četla ráno. Tu asi vrátím někam do hotelu. Poslední dobou se dívám, zda byla kniha taky vyznamenaná nějakou cenou, nebo jestli se stala bestsellerem např. ve Spieglu. Ne vždycky je to ale záruka, že se mi bude líbit.
                     Celý den jsem stahovala Pána Prstenů, Společenstvo prstenu a ne a ne to stahnout. Máme moc pomalou wifi, která vypadává. Až asi posedmé se mi to podařilo a to jsem stahla nějakou méně kvalitní verzi, aby to šlo rychleji. Film si pustím někdy jindy. V půl osmé jsem se šla vykoupat do moře. Sluníčko pomalu zapadalo a pláž byla poloprázdná. Všichni už byli na večeři, ve svých pokojích... Plavala jsem trochu dál a dívala se přitom na rudé slunce. Když jsem se potopila, viděla jsem, jak se poslední paprsky odrážejí dozlatova na hladině. Večer jsem připravovala plán na další týden a dělala ještě další věci do práce, a pak se ozvala mamka na skypu. Hurá. Byl to první a poslední člověk, s kterým jsem dnes mluvila.

Kočičí rodina

Takhle jsem koťátka poprvé spatřila 27. června v jednom hotelu v Ammoudaře. 

A takto jsem je potkala dneska. Ta ale vyrostla! Pořád se drží své maminky.

Záhadou pro mě je to černé kotě. To jsem předtím nikdy neviděla. Ještě sálo od maminky mléko. Připadalo mi trochu menší než jeho sourozenci. Třeba to koťátko maminka adoptovala. Třeba mu poskytla lásku a péči, protože to kotě nemá svoji maminku. 

Barevně je taky odlišné. Zatímco všechna ostatní koťátka jsou převážně bílá, i maminka, tak toto kotě je spíš černé.

Přála bych si být tím koťátkem, u maminky v teplíčku a v bezpečí. 

Střet

              Dneska jsem podezřele brzy doma, ale raději bych přišla později za tmy a přitom měla během dne pauzu. Dostali jsme od šéfa nepříjemný úkol. Zkontrolovat bezpečnost a zdravotní nezávadnost snad všech hotelů, co tu jsou. Já mám sedm. Deadline je do úterý, což se mi stále jeví jako nesplnitelné. Pořád mi jich zbývá totiž šest. Dneska jsem vstávala před šestou ráno, abych se dostala brzy na letiště a stejně jsem přijela až tím posledním busem, takže jsem Čechy naháněla až uvnitř v hale. Ale vzhledem k tomu, že jich bylo tak málo, nebylo to tak obtížné. Jenže pak mě čekaly další hodiny na letišti a závěrečné loučení s hosty, běhání z busu do busu a vysvětlováním lidem z Belgie, že opravdu musí počkat venku, že se dovnitř najednou všichni nevejdou. Práci na letišti mám celkem ráda, ale teď, když se tam nehne ani lísteček, je to úmorné. Je mi z toho skoro blbě. Snažím se hodně pít. Pokaždé jsem ale stejně celkem ospalá a unavená. A pak ještě ta cesta domu. I když nejdu zas až tak daleko z místa, kde mě vyloží bus, jdu v tom největšim pařáku.
            První, co jsem udělala po příchodu na byt, byly nové formuláře do knih na další týden. Pak jsem šla k moři se zchladit, ale bohužel byly opět vlny, takže se moc nedalo plavat. I tak mi to trochu pomohlo. Říkala jsem si, že si trochu oddechnu a pustím se do kontroly dvou nejbližších hotelů, které tu mám poblíž. Nakonec jsem stihla jen jeden. Připadám si děsně trapně, když tam přijdu a chci po nich, aby mi věnovali minimálně 20 minut času. Trvá to, než si vše prohlídnu. Připadám si taky trapně kvůli všem těm otázkám, které jim kladu. Naštěstí chlapík, který mi teď asistoval, byl milý a trpělivý. Ale ne vždy se potkám s tím, že mi vyjdou vstříc. Ne vždy mají čas. I když mi vlastně připadalo, že to proběhlo dost rychle, další hotel jsem již nestihla. Nejhorší je, že ty kontroly musíme provádět vlastně v době svého volna, v době siesty, kdy je to největší vedro. Nejradší bych si lehla a usnula, ale ne, musím běhat po hotelích a zkoumat elektrické zásuvky, kabely a dětské židličky.:-( Kdyby měl někdo nějaký nápad, jak to přečkat ve zdraví, jak se neupéci, dejte vědět. Pokusím se zítra během pauzy udělat tři hotely, jsem zvědavá, jestli tam budou ochotní jako dnes.
            Co je ještě nového? Ve středu jsme odpoledne měli akci ve Watercity. Je to prý největší aquapark v Řecku. No nevím, v tolika aquaparcích jsem zas nebyla, nemůžu to posoudit. Ale určitě ta návštěva měla něco do sebe. Sice jsme měli na skluzavky a tobogány asi jen dvě hodiny, pak je už zavírali, ale myslím, že jsem všechny, které mě lákaly, vyzkoušela. Watercity leží na kopci, celkem daleko od hlavní silnice, což je dobrý argument, když prodáváme tento výlet. Veřejná doprava sem nejede. Většinou jsem jezdila s kolegyní Lisou. Ta se bála ještě o fous víc než já, a tak jsem občas vyzkoušela atrakci jako první.
             

Začaly jsme barevnými skluzavkami, které jsou na fotce vlevo. Ty bílé byly daleko prudší, Kamikaze, tam jsme nešly.

Mě lákaly žluté široké skluzavky, po kterých se jezdilo na nafukovacích kruzích. Ty jsem zkusila jako první sama. Jelo to šíleně rychle, fakt adrenalin. :-) I ten bílý tobogán vlevo jsme zkusily, ten měl asi tři pauzy během cesty v takových malých bazéncích. Taky byl dobrý, ale trochu nám vadilo, že jsme se vždycky musely odstrkovat k další skluzavce.

Z těchto atrakcí jsem ani jednu nezkusila. Jednak tak byly velké fronty, druhak jsem na to neměla žaludek.

Fotky jsem pořizovala až poté, co atrakce zavřeli. Proto tam nejsou žádní lidé a proto jsou některé skluzavky již trochu vyschlé.

                      Tobogány zavřeli, nicméně my jsme měli párty až do večera. Vyzkoušela jsem několik drinků. Nejdřív jsem tedy vůbec netušila, jak na to, protože tu nenabízeli již hotové drinky, ale člověk si měl poručit, jak to chce namixovat. A tak jsem zvolila metodu, že jsem si objednala vždycky to samé, co ten člověk předtím. Celkem se divím, že mi nebylo špatně. =) Nejdřív jsem si dala fantu lemon, pak campari s ovocným džusem, pak gin tonic, pak k jídlu pivo, a pak ještě ke konci piňacoladu. I to jídlo bylo úžasné. Po dlouhé době jsem si dala pořádný wurst. V moc hotelích totiž wursty nedělají. Hrála hudba, povídala jsem si s pár lidmi, ale většinu z těch, co tam byli, jsem neznala. To ani nejde. Je nás na celém ostrově delegátů a animátorů z naší firmy moc. Povídaly jsme si a zjistila jsem, že spousta lidí si tu někoho našla. Naprosto tomu rozumím, protože když má člověk vedle sebe někoho, kdo ho tu podporuje, s kým přichází na jiné myšlenky, dá se to tu daleko snáz přežít. Člověk se stává bezstarostnější a věci tolik asi neřeší.

                Najednou na mě přišla únava a spaní. Ale zbývalo celkem ještě dost času. Už jsem ani neměla moc s kým si povídat a co poslouchat, a tak jsem šla k lehátkům, která byla kousek bokem ve tmě za barem. Lehla jsem si na jedno s piňacoladou v ruce a dívala se na noční oblohu. Po chvíli jsem našla Velký vůz. Nejdřív těch hvězd bylo málo, ale jak si moje oči zvykaly, neskutečně jich přibývalo, až jimi byla poseta celá obloha. Najednou jsem ucítila ten svěží vánek, takový ten čerstvý chladnější noční letní vzduch. Přesně takový, jaký je cítit, když usínáte pod širákem někde ve spacáku...někde daleko od civilizace. V tu chvíli mě přepadla obrovská touha spát venku, utéci někam daleko mezi stromy a splynout s přírodou. Jenže... z baru se ozývala hudba, bylo ji pořád slyšet a já cítila, jak se tyto dva světy nemilosrdně střetávají. Já stojím(nebo spíš ležím :-) ) na jejich pomezí a nemůžu pořádně tam, ani tam. A tak jsem se raději snažila už nemyslet na spaní pod širou oblohou, protože to je teď nemožné, a raději jsem se dívala na hvězdy a hádala, která z nich je opravdu hvězda a která je jen letící letadlo.

Mimochodem ta piňacoláda byla výtečná.

Svět pod hladinou moře

               Konečně den bez vln. Hladina moře dnes byla jako jezero. Konečně se dalo plavat daleko. Ve vodě jsem zůstala tak dlouho, až mi zvarhánkovatěly konečky prstů. Vylezla jsem ven, chvíli ležela na sluníčku a hurá zase do vody. To se plavalo. Objevila jsem korály u pobřeží, kousek od řecké vlajky. Když se potopím, vidím vlající chumáčky a trsy podobné vatě a jemné trávě. Taky kameny a mezi nimi ryby. V paměti mám jednak světle zelenkavé ryby, pak maličké béžové, drobné, kterých je vždycky spousta pohromadě, pak černohnědou rybu, která se hned rychle schovala, pak zelenočerné ryby střední velikosti a nakonec nejbarevnější ryby, které jsem tam viděla, totiž vpředu mají modrou hlavu, vzadu jsou zelené a v zadní části těla mají modré, světle tyrkysové pruhy. Ty jsem potkala víckrát. Nesmím zapomenout taky na mořské ježky, kteří byli přišpendlení na kamenech u dna.
                Dnes by se hodil ten šnorchl s brýlemi. Ale neměla jsem je. Jen plavecké brýle, a tak jsem musela zadržovat dech, což bylo celkem vyčerpávající. Celkem jsem podnikla expedici k rybám dvakrát. Ještě že jsem měla trochu volna a že jsem se dostala do moře. Ono tu to dno není úplně prázdné. Člověk musí hledat. Už včera jsem našla asi dvanácticentimetrovou zatočenou mušli. Ale byla plná, ještě obydlená. A tak jsem si s ní uprostřed moře chvíli povídala a prohlížela si ji, a pak jsem ji vrátila zpátky domů na dno.

Moje volno a trocha cestování

                 Každý týden si říkám, že horší už to být nemůže, ale pak přijde další a zjišťuju, že jsem se hluboce mýlila. Naštěstí už tu máme srpen a já mám dnes volno. I když se jedná spíš o zdánlivé volno. Půl dne se zabývám školením, jak se chovat ve vyhrocených situacích jako je požár, úraz, kalamita apod.. Upomínky na to, že těch osm kurzů nemám vyplněno, jsem směle ignorovala, až mi předevčírem šéf řekl, že mám deadline do pondělka. Kdybych věděla, že to je povinné.. Myslela jsem, že to je jeden z dalších mnoha spamů, které mi chodí na e-mail. Další část dne trávím zadáváním stížností do systému a vyhledáváním informací o hostech, kteří si stěžují. Jak milé. Aby toho nebylo moc, vůbec netuším, kolik mám v "pokladně", protože poslední týden jen rozdávám peníze(po konzultaci s nadřízeným) a připadám si jak oslíčku otřes se. Takže se celkem bojím vyúčtování, protože jestli tohle mi bude všechno pasovat a jestli to dám nějak dohromady, tak  to bude zázrak. Den si zpříjemňuju plaváním v moři(dnes po dlouhé době nejsou vlny!), knížkou Ein ganzes halbes Jahr, která mě strašně napíná, budapešťskou pomazánkou a seriálem Black Books.
                 Před týdnem, vlastně ani ne před týdnem, to bylo ve středu, jsem jela se svou kolegyní na půldenní výlet. Původně jsme měly jet k jeskyni, kde se narodil bůh Zeus, ale když jsme se potkaly, zjistily jsme, že každá z nás má na mysli jiné místo. :-) Ono je tu na Krétě těch jeskyní, kde se narodil údajně Zeus, více. Nakonec jsme se rozhodly zajet do vesničky jménem Kritsa poblíž Agios Nikolaos, která nemá s Diem vůbec nic společného. Lisa slyšela od svých hostů, že je to tam hezké a že se dokonce blízko nachází soutěska Chauga. I s ne zrovna nejaktuálnější GPSkou jsme vesničku našly a podařilo se mi v pohodě zaparkovat. Lisa se šla zeptat do kavárny, kudy se jde k té soutěsce a já jsem žasla, jak umí plynule řecky. Dozvěděla jsem se, že v Řecku dřív žila dva roky. Zvláštní pro mě je vždycky slyšet ono "ne", protože to znamená řecky "ano". Když to někdo opakuje stále dokola, je to jako by pořád s něčím nesouhlasil.  Vydaly jsme se po cestě k horám. Bylo dost horko, čas siesty a Řekové si klepali na čelo, že jdem teď do soutěsky, že bychom si měly lehnout do postele, ale nebyly jsme samy, kdo tam šel.

Cestou jsme potkaly jednoho chlapíka, který nás předběhl. Už na začátku nám bylo jasné, že celou soutěskou asi neprojdeme. Netušily jsme, zda se dá projít až na druhou stranu, či zda bychom se musely otočit a vrátit. A tak jsme nikam nespěchaly, šly jsme pomalu. Neměly jsme moc dobré boty, takže jsme musely dávat pozor. Po tomto výletu bych si tu strašně přála mít své pohory. To bych si troufla i na další soutěsky včetně Samarie. V těch sportovních botách cítím každý kámen. Navíc celkem kloužou.

Sedly jsme si na chvíli do stínu na jeden obrovský kámen a povídaly si. Byla to pro mě úleva. Zdaleka ne jen fyzická, ale po dlouhé době jsem si tu s někým povídala ne jen o práci. Samozřejmě jsme se bavily o potížích, které tu máme, ale třeba jsem se dozvěděla také to, že Lisa dělá také průvodkyni v Íránu. Má velmi ráda Blízký a Střední východ. Těší se, že tam zas na zimu pojede. Ptala jsem se jí, zda se nebojí, ale Lisa mi řekla, že je Írán v pohodě a navíc je tam krásná příroda. Jediná nevýhoda je ta, že tam musí chodit všude zahalená. Má můj obdiv, já bych se tam asi takhle pracovat nevypravila. I když je na druhou stranu fakt, že člověk se doma dozvídá z médií různé zvěsti, ale realita pak může být úplně jiná. Viz. i třeba tady na Krétě.

Jak ten strom může být starý? 

Brána soutěsky nás vítá. 

Nevím proč, ale tady jsem si vzpomněla na park Zion, který jsem navštívila loni v Americe. Možná to tu bylo trochu podobné Zionu. Ano, ty kameny, skály...

        ... a taky trocha horolezectví. :-) Na fotce to vypadá, jako bych lezla na obří skálu, ale ve skutečnosti to tak vysoké nebylo. Člověk se občas musel vyhoupnout na kameny. Většinou tam ale byl nějaký úchyt, nebo dokonce lano.

Sluneční paprsky občas pronikly až dolů mezi skály. Lisa i já jsme byly nadšené. Je tohle ještě vůbec Kréta? Nepřenesly jsme se do jiného státu?

Tudy se valí v zimě určitě spoustu vody. Teď je tu sucho.

 Lisa to dala i s kabelkou přes rameno. Vzpomněla jsem si při tom na svou mamku.

Došly jsme do určitého místa, kde jsme si řekly, že se otočíme, protože jsme netušily, jak je ta soutěska ještě veliká. Ten muž, který nás předběhl, se za námi zase objevil a my jsme se ho zeptaly, kam to až vede. Prý ještě tak 20 minut cesty. Pak se musíte otočit, nebo počítat ještě s tak čtyřmi hodinami chůze. Aspoň tak jsem to pochopila z toho, co říkal. Došly jsme zpátky do Kritsy a prošly se uličkami. Podél cesty bylo pár obchodů se suvenýry, ale moc turistů tu nechodilo. Vlastně skoro nikdo. A tak to bylo daleko příjemnější než Chersonissos. Narazily jsme na tento starý kostel.

 Lisa je archeoložka, a tak z něj byla velmi nadšená. Prý je hodně starodávný, několikrát přestavovaný. Uvnitř jsme zahlédly oknem oltář a pár lavic, ale asi se nacházel ve fázi další přestavby. Jen kdo ví, kdy bude opět přístupný, Řekové tu na nic nespěchají. Napadlo mě, že tudy určitě chodili i nemocní leprou, ještě než zjistili, že mají tuhle nemoc.. třeba se sem chodili modlit. Třeba tu byla i Eleni... ale ne, to je jen vymyšlená postava z knížky Ostrov.

 detail apsidy zvenku

            Došly jsme až k modernímu kostelu, který ale nebyl zdaleka tak hezký jako tento, a pak jsme se vrátily zpět uličkami k jedné kavárně. Lisa mě pozvala na zmrzlinu a sama si dala horský čaj. Ochutnala jsem ho a řeknu vám, to byla lahoda. Zeptaly jsme se prodavače, co je to za čaj. Prý místní, říká se mu Diktamos. Musím se po něm podívat. Hned bych si ho koupila. Viděla jsem ho nyní jen v jednom hotelu, kde měly všelijaké bylinky, ale Diktamos byl vyprodaný. Proč asi? :-) Snad se mi podaří ho sehnat.
         Poseděly jsme v kavárně s výhledem do menší uličky, místní babičky seděly na prahu a luštily křížovky, jako by se tu zastavil čas. Přemýšlela jsem, jaké to tu musí být v zimě. Musí tu být strašná nuda. A žádná práce.
         Došly jsme dolů k autu a vydaly se zpátky. Už bylo po sedmé hodině. Nakoupily jsme ještě v Lidlu při cestě a já odvezla Lisu do Sissi, kde bydlí. Ukázala mi svůj pokoj a báječný výhled na hory. O takovém výhledu se mi může nechat jen zdát. Domek má bílomodrou barvu, to ten náš je jen bílý, ne v klasicky řeckém stylu. Ale všechno má své pro i proti. Lisa zas nemá auto, a tak je v Sissi trochu uvězněná. Těžce se dostává jinam. Měly jsme obě radost, jak nám to nakonec hezky vyšlo, i když jsme na začátku chtěly úplně jinam. Domluvily jsme se, že se spolu podíváme příště k jeskyni v pohoří Ida. Ale to musíme vyrazit dřív.
       
           Tuhle středu volno mít nebudu, to mám dneska, ale ve středu odpoledne máme týmovou akci. Jedeme do aquaparku. Už se celkem těším. Jen doufám, že nebudu moc unavená, protože mě předtím čeká vyřešit ještě několik stížností a dlouhé řízení do Ammoudary.