Den plný smíchu a průšvihů

                   Nezbývá než se opít. Je fakt, že po jednom pivu jsem v Čechách opilá skoro nikdy nebyla, ale už jsem vyšla ze cviku. Tady na Krétě skoro nikdy žádný alkohol nepiju a toto není jen tak ledajaké pivo, ale Porter, černé pivo z Pardubic. Načala jsem si ho vlastně ještě předtím, než se mi stala ta velká nehoda. Abych aspoň trochu odlišila tento den od jiných, když mam ten svátek. Šetřila jsem si tu lahev na nějaký specielní večer a nakonec jsem se rozhodla otevřít ji právě dneska. Ne, nemyslím ani tolik na naštvané lidi, kterých každý den geometrickou řadou přibývá, ani na jejich stížnosti, které se vztahují přímo na moji osobu. Myslím na to, jak jsem neschopná a jak naprosto vyracím to, jak bych se měla dle mého příjmení chovat. Jsem zahlcena elektronickými přístroji a to je asi i ten důvod, proč se ta nehoda stala. Mám malinký noční stolek a na něm všechny různé věci, přitom bych potřebovala minimálně třikrát tolik prostoru, abych si vše vyložila a uspořádala dle libosti. Právě to mě na dnešku mrzí. Že jsem unavená a nepozorná. Zrovna když se zítra chystám na menší vyjížďku svým autem pryč. Zrovna když budu potřebovat vědět, kam jet.
                Na letišti to byla dneska legrace. Nebýt Míši, mám asi opět další den se zpruzenými hosty, ale má česká kolegyně Míša má prostě bláznivé nálady. A tak jsme si už od rána dělaly legraci z práce. Na dálku jsme do toho zapojily i našeho třetího českého kolegu. O tom, co to konkrétně bylo, raději pomlčím. Ostatně každou chvíli nás napadl nějaký žblebt. Ona si dělala legraci i ze mě, když jsem odškrtávala Němce, z toho jak na ně mluvím. Ale já jsem to s nimi myslela vážně. Snažím se být přirozená a říkat opravdu to, co si myslím a tak to taky podávat. Takže jsem se jim snažila předat onu dovolenkovou náladu, bez stresu, spěchu a neklidu. Možná na mě někteří německy mluvící lidi koukali trochu vyjeveně, ale většinou mi tu pohodovu náladu opláceli a i se usmáli. Asi úplně nemám bravurní němčinu, ale je jasné, že mi všichni rozuměli. Možná je moje němčina rozesmála. A to je dobře. Vlastně i v buse při úvodním proslovu jsme si s Míšou všimly, že jsou Němci v dobré náladě. To se o Češích říci nedalo, ale prvotní problémy jsme rychle zhasily dojmem profesionality a taky tím, že jsme chtěly, aby to odsejpalo. Jinak by se nás ptali na další a další blbosti. Cestou zpátky z letiště mi ani nevadilo, že jsem musela řídit. Skoro celou cestu jsme se smály a já musela dávat pozor, abych vůbec viděla na cestu. Kéž by mě Míša chodila doprovázet i do mých hotelů.