Vzpomínka na Faistos a na Matalu

              Už je to skoro týden, co jsem sem dala článek. Ráda bych sem napsala něco nového, ale problém je, že se tu vůbec nic neděje. Čtu knížky, čtu příběhy a čtu časopisy, které nacházím v hotelích po hostech. Příběhy jsou moje záchrana, únik do jiných světů. Už od malička mám ráda příběhy, a tak se i tady staly mou velkou útěchou. Ty mi jako třeba swing nikdo vzít nemůže. Můžu si je zabalit do kufru nebo stahnout jednoduše na internetu. Jsou to mí věrní společníci, když se cítím mizerně a celý den kromě naštvaných hostů s nikým jiným nepromluvím.
             Přece jenom by se tu ale ještě jedno téma našlo. A to je Matala! Spolu se svým přítelem už skoro před měsícem jsem navštívila toto místo, o kterém skoro vždycky mluvím při informační schůzce. Vyrazili jsme na výlet celkem pozdě dopoledne, ale nakonec jsme se tam přeci jen vypravili. Chtěli jsme se ještě podívat do města Gortys, ale bohužel kolem nějak přestavovali silnici, a tak jsem se tam trochu zamotala. Nakonec jsme se už neotočili a jeli jsme dál k minojskému paláci Faistos. Dorazili jsme tam v tom největším pařáku. Zas až tolik lidí tam nebylo. Mohli jsme se podívat na palác shora zdarma. Mně by to stačilo, ale můj milý je velký nadšenec do historie, a tak se chtěl podívat i dolů. Nakonec jsem souhlasila, ale nejdřív jsme se najedli u menšího zavřeného kostela.

                    U pokladny nás zaujala spící černobílá kočička. Budu upřímná. Raději bych zůstala nahoře s ní. Faistos mě jako takový nenadchnul. Prošla jsem si ho. Většinou se jednalo o pár kamenů u země, pár ruin, několik starých velikých nádob, pozůstatek schodů a to je vše. Pro mě prostě takovéto ruiny už nemají tak velké kouzlo. Ano, mám ráda polorozpadlé domy, kostely, budovy, jsem příznivcem urbexu, ale tohle mi připadá už tak strašně dávno a těch pozůstatků je tak málo a jsou celkem nudné. Představit si, kde stála třeba kuchyň, kde dřív obyvatelé paláce spali apod. je nad moje síly. Viděla jsem ale nadšení svého milého, jak běhá s foťákem po těch ruinách, a tak jsem si sedla do stínu pod borovicemi a opřela si hlavu o lavičku a dívala se do oblak. Vlastně už je to celkem dlouho, co jsem byla takhle blízko nějakého pořádného jehličnanu, a tak jsem přivřela oči, dívala se do korun stromů a představila si, že jsem někde v lese. Užívala jsem si to po svém. Snažila jsem se být trpělivá, ale horko mě zmáhalo a hrozilo, že usnu.

         Nakonec jsme přeci jen odešli, i když bylo vidět, že můj milý by se ještě "mazlil" s kameny další hodinu. ;-)

Zato já jsem našla někoho jiného, kdo chtěl pomazlit. Z okna WC jsem zahlédla na zahrádce kavárny koťátka. :-) Ta mě hned rozveselila.

Chvíli jsme diskutovali, zda se máme vrátit do Gortysu, když jsme ho přejeli, ale nakonec jsme jeli už do Mataly. Vím, že tohle bylo mému milému líto, ale já jsem se cítila unavená a nechtělo se mi strávit další hodiny někde na sluníčku mezi památkami. Toužila jsem se svlažit v moři. Kdybych si mohla od řízení na chvíli odpočinout... Ale bylo to jen na mně. První, co nás v Matale upoutalo, bylo autíčko pomalované kytičkami. Matala je známé místo, kde v 60. letech žila spousta hipísáků. Proto tu najdete všude barevně pomalované chodníky a někdy i auta.

 Hipísáci žili právě tady, vzadu v těch jeskyních.

Today is life, tomorrow never comes. Heslo hipís, které najdete všude v Matale na všech suvenýrech. Někdy i na jiných místech Kréty. Řídili byste se jím i dnes?

Měli jsme velkou žízeň, a tak jsme si zašli do restaurace na fresh juice. To jsme netušili, že bude pěkně předražený. Mysleli jsme si, že hipísáci mají nižší ceny a ne že nás takhle natáhnou.

Potají jsme si do toho džusu nalili vodu z flašky, abychom to neměli hned vypité. :-D

Vydali jsme se nejdříve směrem k Red beach. Je to odlehlejší pláž kousek za Matalou. Musíte jít přes kopec asi půl hodinky.  Nikde v průvodci nepsali, že tam vede dost kamenitá cesta, a tak jsme museli dávat bacha, protože jsme neměli moc dobré boty. Ale stálo to za to!

Tady ještě asi někdo z hipís bydlí. A nebo tu má domov můj bývalý kolega D.. Jaká náhoda! Potkali jsme ho hned na konci cesty, když jsme došli Red Beach. Vypadal trochu rozcuchaně, ale spokojeně.

Cestou k Red beach.

Tam úplně dole je malý polorozpadlý domeček/přístřešek a tam je malý bar. Asi to tam je neskutečně drahé, protože je celkem složité až sem dopravit vodu. My jsme si rozložili osušky kousek vedle. Red beach je částečně nudapláž, ale narazíte tu i na lidi, kteří se koupou s plavkami. Není to tu naštěstí tak striktní.

U toho baru měli dokonce pověšenou českou vlajku, což mě překvapilo. Češi se prostě dostanou všude. Vlny na Red beach byly obrovské, že jsem se někdy bála, že nás to spláchne. Ty útesy mi trochu připomněly Portugalsko.

Všude kolem se tyčily hory a skály. A za nimi začaly vykukovat mraky.

Zpátky jsme se vydali stejnou cestou a žasli jsme nad tím, jaký je tu výhled na moře. Měli jsme Matalu jako na dlani. Cestou jsme minuli pár ruin. Kdo ví, jak staré byly. Taky jsme viděli kamenné mužíky.

Zamířili jsme na pláž (na fotce tam úplně v rohu u jeskyní). Zjistili jsme, že jeskyně jsou již zavřené. Měli do 19. hodin a my tam přišli v 19:02. Trochu nás to mrzelo, ale co se dalo dělat. I tak jsme si to moc užili na pláži s černým pískem a oblázky. Zjistila jsem, že tu pod vodou žijí barevné rybky, a tak jsem se snažila zadržet dech a co nejdéle je pozorovat. Pak jsem půjčila brýle Ondrovi. Řekli jsme si, že nebudeme nikam spěchat. Sluníčko pomalu zapadalo.
Před odjezdem jsme si zašli ještě do jedné malé restaurace, kde pro nás paní připravila báječný gyros za 3 eura. Sedli jsme si za stolek přímo na ulici a pozorovali okolní dění. Kolem se procházely kočky, slunce se nás snažilo okouzlit svými posledními paprsky a nám se nechtělo vůbec zpět.
Věděla jsem, že čím déle tu zůstaneme, tím víc se bude stmívat a já budu mít větší starosti o to, jak dorazíme domů. Než bude úplná tma, chtěla jsem být aspoň na dálnici směrem na Heraklion. Nakonec jsem to zvládla a ani to netrvalo tak dlouho. Zvláštní je, že dálnice do Mataly končí zničeho nic. Při cestě tam jsem si nejdřív libovala, ale pak je najednou konec, musíte zpomalit a začínají užší cesty. Na druhou stranu čekala jsem, že ta cesta bude ještě horší.
To by bylo k našemu hippie výletu. Zajímalo by mě, jak to vypadá uvnitř těch jeskyní, které byly původně římské hrobky. Tak třeba někdy příště. Foťák mi na pláži už umřel a fotky z mobilu jsem si chytře vymazala, ale nevadí. Hlavní je, že mám schované v paměti, jak nám bylo krásně.