Myslím, že i ta skoro tříhodinová cesta busem a hodinová cesta lodí sem se vyplatí. Naše průvodkyně mluvila čtyřmi jazyky. Vše říkala v angličtině, němčině, francouzštině a italštině. Má můj velký obdiv.
V Ierapetře jsem narazila čirou náhodou na svou kolegyni, která jela na jiný výlet(Východní Kréta). Ještě den předem jsme si psaly a říkaly si, že spolu něco podnikneme. Nakonec jsme se každá přihlásila na výlet, hlavně kvůli hostům, protože je hřích neznat výlet a přitom ho tolik prodávat. Naši společnou akci přesuneme na později. Hned další den poté, co jsme si psaly, se potkáme v Ierapetře u přístavu! Svět je malý. Lisa ale jela pak se svou skupinou na východ na Vai, kdežto já mířila ještě se svými dvěma německými hosty a dalšími lidmi na nedaleké Chrissi.
Rozhodla jsem se ostrov trochu prozkoumat a nestrávila jsem veškerý čas na osušce jako spousta ostatních.
Vydala jsem se pěšky po pláži a měla jsem jasný. cíl. Vlastně těch cílů bylo několik.
Moře hraje všemi barvami.
Chtěla jsem najít pláž s malinkýma mušličkama, ale těch mušlí tu bylo všude celkem dost. Pláž se táhla bez přestávky dozadu a na konci jsem narazila na spoustu zkamenělin. Právě tady na Chrissi si člověk uvědomí, jak je příroda mocná a jak si vše bere pomalu ale jistě zpátky k sobě.
Některé zkameněliny tvořily obrovské plochy připomínající kousky asfaltu. Když se člověk podíval podrobněji, zjistil, že to jsou všechno malé mušle.
zkamenělá mušle
Chtěla jsem najít poklad. Už v noci předem jsem si našla na internetu, že i zde by měla být keška. Jedna jediná na celém ostrově. A tak jako první, co jsem podnikla, byla výprava za keší. Nebylo to sice tak daleko, ale v žabkách se mi po špičatých kamenech celkem blbě šlo. Zvládla jsem to.
Zajímavý urbex, který jsem viděla cestou "do kopce". Docela to na mě působilo děsivě. Hlavně ty malby na zdi. Normálně na Chrissi nikdo nebydlí, je to přísně chráněný ostrov, ale podle této a dalších zbořelin tu asi dřív pár domů stálo.
A tady je ta nádherná krabka. Paradoxně jsem na ni narazila náhodou, když jsem si chtěla zvěčnit výhled. A pak mi došlo, že ta hromádka kamení na sobě navrstvených mi nějak do té krajiny(skály) nezapadá.
Nejjižnější keš Evropy, jakou jsem kdy ulovila. Odtud je to do Afriky už jen co by kamenem dohodil. Necelých 300 kilometrů.
mini mušličky a velká ruka
Celkem třikrát jsem vlezla do vody. Pokaždé trochu na jiném místě. Musím přiznat, že vlez do vody není moc příjemný. Jsou tu ostré kameny a nerovnosti. Ale brzy jsem se vrhla do vody a už se nedotýkala dna. Na severní pláži ostrova byly dost veliké vlny. Stejně jako u nás na pevnině v Gouvesu a všude v okolí. I tak se dalo ale celkem dobře plavat. Vzala jsem si brýle na plavání a pozorovala podmořský svět.
Ty tmavší fleky na moři jsou právě koráli a kameny. Viděla jsem spoustu ryb, modrozelné, tmavě zelené, světle zelné, průhledné, maličké i větší. Taky jsem zahlédla dva mořské ježky mezi kameny. Je to úplně něco jiného dívat se na rybky a svět tam dole takhle pod vodou než někde přes akvário. Ještě štěstí, že mě napadlo jít i na jižní pláž, poblíž které byl přístav. Tam jsem se taky potopila a zjistila jsem, že tu je ještě daleko víc vlajících korálů než na severu a taky se tu hemžilo daleko víc ryb. Pozorovala jsem je, ani nedutala. Pod vodou je takové zvláštní ticho a klid. Bohužel jsem měla jen plavecké brýle bez šnorchlu, takže jsem se musela často nadechovat. I tak mám radost, že jsem zahlédla spoustu rybiček a dalších tvorů, že jsem se potápěla v průzračně čisté vodě. Něco takového jsem zatím zažila zatím jen ve snu. Zajímalo by mě, jestli takto opravdu vypadá i Karibik, či zda se hodně liší. Ten zážitek s rybkami budu nosit v hlavě ještě dlouho. Jsem ráda, že něco takového foťák nemohl zachytit. Že je to jenom taková moje soukromá vzpomínka, která bude jen v mojí hlavě.
Chrissi, ráda bych tě ještě navštívila. Tentokrát ale se šnorchlem a s pořádnými potápěčskými brýlemi.
Nádherné moře! Fakt jako Karibik! Tak ráda bych se tam taky vykoupala :)
OdpovědětVymazat