Moje volno a trocha cestování

                 Každý týden si říkám, že horší už to být nemůže, ale pak přijde další a zjišťuju, že jsem se hluboce mýlila. Naštěstí už tu máme srpen a já mám dnes volno. I když se jedná spíš o zdánlivé volno. Půl dne se zabývám školením, jak se chovat ve vyhrocených situacích jako je požár, úraz, kalamita apod.. Upomínky na to, že těch osm kurzů nemám vyplněno, jsem směle ignorovala, až mi předevčírem šéf řekl, že mám deadline do pondělka. Kdybych věděla, že to je povinné.. Myslela jsem, že to je jeden z dalších mnoha spamů, které mi chodí na e-mail. Další část dne trávím zadáváním stížností do systému a vyhledáváním informací o hostech, kteří si stěžují. Jak milé. Aby toho nebylo moc, vůbec netuším, kolik mám v "pokladně", protože poslední týden jen rozdávám peníze(po konzultaci s nadřízeným) a připadám si jak oslíčku otřes se. Takže se celkem bojím vyúčtování, protože jestli tohle mi bude všechno pasovat a jestli to dám nějak dohromady, tak  to bude zázrak. Den si zpříjemňuju plaváním v moři(dnes po dlouhé době nejsou vlny!), knížkou Ein ganzes halbes Jahr, která mě strašně napíná, budapešťskou pomazánkou a seriálem Black Books.
                 Před týdnem, vlastně ani ne před týdnem, to bylo ve středu, jsem jela se svou kolegyní na půldenní výlet. Původně jsme měly jet k jeskyni, kde se narodil bůh Zeus, ale když jsme se potkaly, zjistily jsme, že každá z nás má na mysli jiné místo. :-) Ono je tu na Krétě těch jeskyní, kde se narodil údajně Zeus, více. Nakonec jsme se rozhodly zajet do vesničky jménem Kritsa poblíž Agios Nikolaos, která nemá s Diem vůbec nic společného. Lisa slyšela od svých hostů, že je to tam hezké a že se dokonce blízko nachází soutěska Chauga. I s ne zrovna nejaktuálnější GPSkou jsme vesničku našly a podařilo se mi v pohodě zaparkovat. Lisa se šla zeptat do kavárny, kudy se jde k té soutěsce a já jsem žasla, jak umí plynule řecky. Dozvěděla jsem se, že v Řecku dřív žila dva roky. Zvláštní pro mě je vždycky slyšet ono "ne", protože to znamená řecky "ano". Když to někdo opakuje stále dokola, je to jako by pořád s něčím nesouhlasil.  Vydaly jsme se po cestě k horám. Bylo dost horko, čas siesty a Řekové si klepali na čelo, že jdem teď do soutěsky, že bychom si měly lehnout do postele, ale nebyly jsme samy, kdo tam šel.

Cestou jsme potkaly jednoho chlapíka, který nás předběhl. Už na začátku nám bylo jasné, že celou soutěskou asi neprojdeme. Netušily jsme, zda se dá projít až na druhou stranu, či zda bychom se musely otočit a vrátit. A tak jsme nikam nespěchaly, šly jsme pomalu. Neměly jsme moc dobré boty, takže jsme musely dávat pozor. Po tomto výletu bych si tu strašně přála mít své pohory. To bych si troufla i na další soutěsky včetně Samarie. V těch sportovních botách cítím každý kámen. Navíc celkem kloužou.

Sedly jsme si na chvíli do stínu na jeden obrovský kámen a povídaly si. Byla to pro mě úleva. Zdaleka ne jen fyzická, ale po dlouhé době jsem si tu s někým povídala ne jen o práci. Samozřejmě jsme se bavily o potížích, které tu máme, ale třeba jsem se dozvěděla také to, že Lisa dělá také průvodkyni v Íránu. Má velmi ráda Blízký a Střední východ. Těší se, že tam zas na zimu pojede. Ptala jsem se jí, zda se nebojí, ale Lisa mi řekla, že je Írán v pohodě a navíc je tam krásná příroda. Jediná nevýhoda je ta, že tam musí chodit všude zahalená. Má můj obdiv, já bych se tam asi takhle pracovat nevypravila. I když je na druhou stranu fakt, že člověk se doma dozvídá z médií různé zvěsti, ale realita pak může být úplně jiná. Viz. i třeba tady na Krétě.

Jak ten strom může být starý? 

Brána soutěsky nás vítá. 

Nevím proč, ale tady jsem si vzpomněla na park Zion, který jsem navštívila loni v Americe. Možná to tu bylo trochu podobné Zionu. Ano, ty kameny, skály...

        ... a taky trocha horolezectví. :-) Na fotce to vypadá, jako bych lezla na obří skálu, ale ve skutečnosti to tak vysoké nebylo. Člověk se občas musel vyhoupnout na kameny. Většinou tam ale byl nějaký úchyt, nebo dokonce lano.

Sluneční paprsky občas pronikly až dolů mezi skály. Lisa i já jsme byly nadšené. Je tohle ještě vůbec Kréta? Nepřenesly jsme se do jiného státu?

Tudy se valí v zimě určitě spoustu vody. Teď je tu sucho.

 Lisa to dala i s kabelkou přes rameno. Vzpomněla jsem si při tom na svou mamku.

Došly jsme do určitého místa, kde jsme si řekly, že se otočíme, protože jsme netušily, jak je ta soutěska ještě veliká. Ten muž, který nás předběhl, se za námi zase objevil a my jsme se ho zeptaly, kam to až vede. Prý ještě tak 20 minut cesty. Pak se musíte otočit, nebo počítat ještě s tak čtyřmi hodinami chůze. Aspoň tak jsem to pochopila z toho, co říkal. Došly jsme zpátky do Kritsy a prošly se uličkami. Podél cesty bylo pár obchodů se suvenýry, ale moc turistů tu nechodilo. Vlastně skoro nikdo. A tak to bylo daleko příjemnější než Chersonissos. Narazily jsme na tento starý kostel.

 Lisa je archeoložka, a tak z něj byla velmi nadšená. Prý je hodně starodávný, několikrát přestavovaný. Uvnitř jsme zahlédly oknem oltář a pár lavic, ale asi se nacházel ve fázi další přestavby. Jen kdo ví, kdy bude opět přístupný, Řekové tu na nic nespěchají. Napadlo mě, že tudy určitě chodili i nemocní leprou, ještě než zjistili, že mají tuhle nemoc.. třeba se sem chodili modlit. Třeba tu byla i Eleni... ale ne, to je jen vymyšlená postava z knížky Ostrov.

 detail apsidy zvenku

            Došly jsme až k modernímu kostelu, který ale nebyl zdaleka tak hezký jako tento, a pak jsme se vrátily zpět uličkami k jedné kavárně. Lisa mě pozvala na zmrzlinu a sama si dala horský čaj. Ochutnala jsem ho a řeknu vám, to byla lahoda. Zeptaly jsme se prodavače, co je to za čaj. Prý místní, říká se mu Diktamos. Musím se po něm podívat. Hned bych si ho koupila. Viděla jsem ho nyní jen v jednom hotelu, kde měly všelijaké bylinky, ale Diktamos byl vyprodaný. Proč asi? :-) Snad se mi podaří ho sehnat.
         Poseděly jsme v kavárně s výhledem do menší uličky, místní babičky seděly na prahu a luštily křížovky, jako by se tu zastavil čas. Přemýšlela jsem, jaké to tu musí být v zimě. Musí tu být strašná nuda. A žádná práce.
         Došly jsme dolů k autu a vydaly se zpátky. Už bylo po sedmé hodině. Nakoupily jsme ještě v Lidlu při cestě a já odvezla Lisu do Sissi, kde bydlí. Ukázala mi svůj pokoj a báječný výhled na hory. O takovém výhledu se mi může nechat jen zdát. Domek má bílomodrou barvu, to ten náš je jen bílý, ne v klasicky řeckém stylu. Ale všechno má své pro i proti. Lisa zas nemá auto, a tak je v Sissi trochu uvězněná. Těžce se dostává jinam. Měly jsme obě radost, jak nám to nakonec hezky vyšlo, i když jsme na začátku chtěly úplně jinam. Domluvily jsme se, že se spolu podíváme příště k jeskyni v pohoří Ida. Ale to musíme vyrazit dřív.
       
           Tuhle středu volno mít nebudu, to mám dneska, ale ve středu odpoledne máme týmovou akci. Jedeme do aquaparku. Už se celkem těším. Jen doufám, že nebudu moc unavená, protože mě předtím čeká vyřešit ještě několik stížností a dlouhé řízení do Ammoudary.