Náš výlet do Agios Nikolaos a do Ierapetry

             Před chvílí jsem se vrátila z výletu po západní Krétě. Ne, že by se mi ta místa, která jsme navštívili, nelíbila. Naopak, moc se mi líbila. Jen mě mrzí, že všechno bylo jako z rychlíku. Spočítala jsem, že v autobuse jsme strávili 7 hodin, kdežto na města a památky jsme měli ani ne celkově 4 hodiny. Nejvíc mě zklamalo Arkadi, které jsem si chtěla podrobněji prohlédnout, ale my dostali na rozhod jen 15 minut!!!! Zvláštní je, že to asi těm ostatním turistům stačilo. My, delegáti, jsme se shodli na tom, že bychom na každém místě strávili daleko víc času. Inu co se dá dělat. O tomto výletu se třeba zmíním někdy příště.

             Teď bych se chtěla vrátit k našemu prvnímu objevování po příjezdu mého milého. Měla jsem volno ve středu 22. června. Rozhodli jsme se navštívit Agios Nikolaos a Ierapetru. Původně jsme měli v plánu ještě navštívit Dikteon Andron, jeskyni, kde se prý údajně narodil Zeus, ale tu jsme nakonec nestihli. V Agios Nikolaos jsme však ještě prošli místní trh, který se koná jen jednou za týden. Byli jsme oba nadšeni z čerstvého ovoce a zeleniny, z oliv, ze sýrů, takže jsme si udělali pěknou zásobičku. Když jsem tu sama, žádné jídlo si skoro nikdy nekupuji, ale teď tu byl Ondra, který nemohl se mnou jíst v hotelech, tak jsme museli myslet i na jídlo. Na trhu si můj milý koupil tričko s krétkým motivem, já jsem byla opět s plavkami neúspěšná. Už dlouho si tu toužím koupit nové plavky, ale doteď jsem nenarazila na žádné, které by se mi líbily. Vlastně ano, jednou jsem na ně narazila, právě v Agios Nikolaos, asi před měsícem, ale to jsem ubyla splavená a v uniformě, takže jsem jejich vyzkoušení nechala na jindy. A co se nestalo? Teď, když jsme se do Agios Nikolaos zase vypravili, plavky už v obchodě samozřejmě nebyly. :( Inu je to poučení pro příště. Kdo dlouho váhá, nemá nakonec nic.
           Donesli jsme si věci do auta a vrátili se zpátky k přístavu. Vychutnali jsme si tu procházku, nakoukli do pár obchodů, do místní katedrály, která byla konečně otevřená a nakonec jsme si dali frapé v jedné kavárně s výhledem na moře. To bylo to pravé ořechové. To jsem moc potřebovala. Horko mě totiž společně s řízením unavilo. A frapé dodá energii. Aspoň na chvíli.

katedrála v Agios Nikolaos

různé koření a zadu svazeček malotiry(teď už vím, jak ta bylina vypadá)

banány se pěstují i tady na Krétě a jsou menší a sladší než ty, které koupíte u nás v supermarketu

kočky mají siestu 24 hodin denně

v přístavu 

tahle si taky dává šlofíka :-) 

Že by šváb? 

dáváme si kafíčko 

druhý- větší přístav, který jsem navštívila poprvé

Prošli jsme se podél velkého přístavu a zamířili zpátky k autu. Parkovala jsem opět u popelnic. Už dříve jsem objevila toto místo, poblíž centra, na celkem široké ulici, kde nikomu nepřekážím. Paráda. Rozjeli jsme se do Ierapetry. Tentokrát jsme použili mou novou navigaci. Bála jsem se, jaká asi bude cesta. Jeli jsme zpočátku po dálnici, ale pak se silnice zúžila a byl úsek, kdy jsem se modlila, abych v protisměru nepotkala žádné veliké auto. Zatáčky, serpentiny jedna radost. Před námi jel nějaký náklaďák, takže se za ním všechna auta táhla a já jsem se přidala do té fronty. Aspoň že to není na mě, že tu frontu nevedu. Přijeli jsme do města na křižovatku, kde byl zákaz odbočení vpravo i vlevo a rovně možnost nebyla, což mě trochu zmátlo. Nakonec jsem odbočila vlevo. Zaparkovala jsem na silnici u jednoho hotelu, což se ukázalo jako nejlepší řešení. Pěšky jsme se vydali po pláži do centra. Pláž byla zvláštní, taková kamenitá, černější, někdy spíš betonová, ale lidem to zřejmě nevadilo, cachtali se ve vodě. Zuli jsme si boty a šli bosi, ale po chvíli jsme si boty opět nazuli, protože nás odradil drsný povrch a sem tam nějaké odpadky a taky sklo na zemi. Ondra říkal, že půjdeme ještě dál, že tam bude lepší místo na koupání a nemýlil se. Já už jsem prahla po osvěžení a po vodě, protože mi bylo vedro a potřebovala jsem povzbuzení. Našli jsme menší pláž u centra města, překvapivě čistou, písečný povrch, a tak jsme se tu zastavili. Hupsli jsme do vody a užívali si chladné Libyjské moře. Ano, je to fakt pravda, toto moře je studenější než Krétské moře na severu. Jsem ráda, že aspoň v tomto nikomu nelžu. Sice je hezké vyprávět turistům o Krétě, ale když jste na těch místech nebyli osobně, je to jako vařit z vody.

Prohlédli jsme si zbytek malé benátské pevnosti, a pak jsme zamířili do centra. Přepadl mě hlad a rozhodla jsem se ho utišit. To jsem netušila, že tady v Ierapetře chcípl pes. Všechny obchody měli zavřeno a nebo byly poloprázdné. 

Během hledání supermarketu nás zaujala i tato turecká mešita. Nyní bohužel nepřístupá, ale oknem jsem viděla, že uvnitř stejně nic není.  

  

Připadala jsem si tu trochu jako v Africe.

Hledali jsme dlouho nějaký krámek, ale nakonec jsme se museli spokojit s jednou bageterií, která měla široko daleko otevřeno. V centru města fakt mrtvo, jen u pevnosti, kolem promenády bylo pár turistů. Připadala jsem si tu jak na konci světa. Možná to konec světa je, protože dál už je jen Afrika. Najedla jsem se, což jsem fakt uvítala, protože bez jídla se mi špatně řídí. Cestou k autu jsme nahlédli ještě do tohoto kostela.

Naproti kostelu stál tenhle špitál s vymlácenými okny. Nevím, zda se tu ještě léčí, ale já bych se tu určitě nenechala ošetřit. Uvnitř někdo byl, ale kdo ví, zda to byli doktoři. Ondra říkal, že ve vyšších patrech mohou třeba ležet pacienti, ale divila bych se. Připomínalo mi to středověk.

Pak už zbývalo jen jet domů. Ondra se rozhodl poslat pohlednici z Ierapetry, najednou se vytratil a asi 20 minut se neukázal. Nahnalo mi to strach. Myslela jsem, že jde jen k hotelu, ale běžel až do centra. U hotelu prý schránka nebyla. Spala jsem na volantu. Konečně přišel! Ten mi dělá starosti! Vyrazili jsme. GPSka nás vedla jinou cestou. Lepší, sice delší, ale pohodlnější. Jen jsem pak měla malé fo pa se světly na svém autu, ale o tom raději psst. Dorazili jsme asi kolem desáté domů a byli jsme moc rádi, že jsme dojeli v pořádku!