V sobotu po práci, když jsem skončila v posledním hotelu, jsme vyrazili. Naplnánovala jsem si hotely v Ammoudaře, abychom pak rovnou mohli pokračovat dál na západ. Samozřejmě jako na potvoru jsem místo v 18:30 skončila po 19. hodině, protože přijelo třikrát víc hostů, než jsem čekala a každý měl nějaké potřeby. Když jsem konečně odfaxovala seznam výletů, odhodila jsem uniformu a s radostí se převlékla do civilu. Po půl osmé jsme vyrazili na dalekou cestu do Chanie. Silnice měla většinou jen jeden pruh, občas pěkné zatáčky, ale jelo se celkem dobře. Míjeli jsme pobřeží, dlouhé pláže, Rethymnon, pak zase pláže. Přibývalo na zeleni. Západ je daleko zelenější a svěžejší než východ. Už poprvé, kdy jsem tu byla, jsem si říkala, proč musím bydlet na východě, když je západ daleko hezčí. Já se jako řidička bohužel moc kochat nemohla. Ke konci už jsem byla unavená a navíc mě přepadl hlad. Blížili jsme se do Chanie.
V půl desáté byla tma jak v pytli. Sjeli jsme z odbočky do města a já doufala, že mě GPSka nezklame. Nezklamala. Zato semafory zklamaly. Hned po vjezdu do města jsem si uvědomila, že tu něco nehraje. Všude panoval na ulicích jakýsi zmatek. Uprostřed křižovatky stál policajt a snažil se nějak řídit dopravu. Moc mu to nešlo. Vduchu jsem vzpomínala na učebnici autoškoly, jaké že to pokyny dává policajt a co který z nich znamená. A pak mě zmátlo, že semafory byly zapnuté. Tak co se vlastně děje? Odbočila jsem váhavě vpravo, jela jsem za dalšími auty, ale asi jsem neměla..nevím. Každopádně se za mnou vydalo policajtské auto a já se strachem odbočila vlevo. Naštěstí mě to auto dál nepronásledovalo. Jenže pak jsem se brzy ocitla na další křižovatce, opět na semaforech zelená a policajt uprostřed, v puse píšťalku a zběsile pobíhal kolem dokola, snažíc se řídit provoz v obou směrech. GPSka mi ukazovala, ať odbočím vlevo, a tak jsem směle hodila blinkr doleva. Jenže v průjezdu mi bránila auta v protisměru, která se kolem valila. Na semaforu jsem měla ale zelenou. Nezbývalo nic jiného než zastavit. Pan policajt mi tentokrát pomohl, vlítl mezi auta a snažil se je vlastním tělem zastavit, abych mohla projet. Jak galantní. Odbočila jsem a modlila se, aby ten hotel už nebyl daleko. Další křižovatka by mě asi položila. Naštěstí byly mé prosby vyslyšeny. Sice jsme hotel neviděli z okýnka auta, ale rozhodla jsem se zaparkovat na kraji silnice a dojít to pěšky. Náš hotel Falassarna byl asi 100 metrů od místa, kde jsem zaparkovala. Juchů!
Provedli jsme check-in jako řádní hosté a uložili si věci na pokoj. Na jednu stranu mi ten pokoj hodně připomínal ten můj v Gouvesu, na druhou stranu tady byla daleko lepší sprcha a výhled z balkonu také úplně jiný. Na další domy a do ulice. Byli jsme celkem nahoře, takže jsme měli výhled na spoustu dalších balkonů a teras. Připadala jsem si teď v obrácené roli, spíše jako turista. Jako host, který jede na dovolenou a chce se ubytovat. Aspoň na jednu noc jsem si ty role prohodila. Vydali jsme se s mým milým na noční procházku. Už jsem byla unavená, náš hlad ale neustával, naopak, a tak jsme se chtěli někde dobře najíst. Do centra to od našeho hotelu bylo asi 15 minut, takže paráda. Našli jsme to celkem lehce, i když zpočátku nesvítila v ulici žádná pouliční světla, a tak jsme měli trochu noční bojovku. Semafory pořád nefungovaly. Na všech svítila zelená, což je asi ta nejhorší varianta. Proč je aspoň teda nevypnuli, když dopravu řídí policajti? Inu mají v tom trochu binec ti Řekové. Prošli jsme se kolem přístavu, poznávala jsem to tu. Tady jsme byli tenkrát na večeři s Jensem a Florou. Poprvé jsem s nimi navštívila Chanii 19. dubna, kdy to tu bylo daleko prázdnější a klidnější. Ale i teď večer se mi tu líbilo. Není to turistický Chersonissos, či párty město Malia, ale z Chanie čiší i trocha historie, trocha romantiky a trocha tajuplnosti. Dívali jsme se na restarace a vybírali. Nakonec mě zaujala jedna s pěknými kostkovanými ubrusy, typická taverna s výhledem na moře. Jmenovala se Amphora. Objednali jsme si krétské pivo Charmu, které mi chutnalo daleko víc než Mythos. Konečně pořádné pivo! Sice nebylo tak silné jako u nás v ČR, ale velmi nás osvěžilo. Ondra si dal jako hlavní chod souvlaki a já si objednala mousaku, která mě vždycky na dlouho zasytí. Samozřejmě i v této restauraci nám nejdřív přinesli chleba s olivovým olejem a olivami jako malý předkrm a na konec nám dali ještě dezert, opět řeckou specialitu naloženou v medu a samozřejmě raki. Měla jsem radost, že se můžu v klidu napít, že už nebudu ten den řídit. Večer nám rychle utekl, vraceli jsme se už po půlnoci na hotel, příjemně nasyceni a v dobré náladě. Ani mi nepřišlo, že jsem ještě před pár hodinami jezdila po hotelech za hosty. Připadala jsem si jak v jiném světě. A tak to mělo i další den pokračovat.
Příští den ráno jsme se probudili asi kolem osmé, ale ještě jsme lenošili a mně se vůbec nechtělo nikam jezdit. Byla jsem unavená i po spánku. Navíc venku to vypadalo nejdřív na déšť. Dokonce trochu sprchlo. To se na východě vůbec nevidí. Nakonec jsme opustili hotel až v deset hodin. Do centra jsme šli tentokrát podél moře kolem pláže a benátské pevnosti. Tuto část Chanie jsem neznala.
Venku už bylo pěkné parno. Proocházeli jsme se namátkou uličkami, prohlíželi turecké domy a malinkaté kavárny. V jedné dokonce čepovali Budweisera.
Došli jsme do přístavu a napadlo nás podívat se do námořnického muzea. Dočetli jsme se o něm v průvodci a mě lákala především část o mušlích a o bitvě o Krétu. Muzeum se mi líbilo a jsem ráda, že jsme našli čas sem zajít. Je tu spousta modelů lodí, dočtete se příběhy jejích kapitánů, pak příběhy bojovníků, kteřá válčili proti Turkům a v 1. patře je i expozice věnovaná bitvě o Krétu. Mně se ale stejně asi nejvíc líbila místnost s mušlemi. Mám mušle moc ráda a sbírám je. Vždycky mě fascinovala představa zašeptat do mušle přání. Věřím, že se pak splní. Ale ne vždycky. Musíte najít kouzelnou mušli, aby to fungovalo. :-)
V muzeu jsme neměli chvíli ponětí o čase, a tak nás překvapilo, když jsme zjistili, že je už 12:30. Prošli jsme se kolem přístavu, nahlédli do bývalé měšity, obešli přístav dokola, prošli po molu až na konec, abychom viděli město z druhé strany od moře, a pak jsme zašli až ke zvláštnímu kostelu, který má minaret. To se jen tak nevidí. Aneb tady máte důkaz, jak dokáží být náboženství někdy tolernatní.
Mešitokostel byl bohužel zavřený stejně jako v Ierapetře. Prošli jsme ještě uličkou plnou obchodů ke kostelu tenktokrát bez minaretu, nakoukli dovnitř a vydali se pomalu k autu. Chytl mě opět hlad a bez hladu nikam nejedu. A jsem čím dál tím nervlejší. Bohužel byla neděle a to mají supermarkety zavřeno. A tak jsem si koupila mega croissant v trafice a cestou jsme udělali ještě menší nákup v jednom pekařství. Donutila jsem Ondru, aby si taky něco koupil, protože ten na hlad nehledí a trápí se tak, což mi připadá děsné. Autíčko na nás věrně čekalo a my se vydali vstříc dalšímu dobrodružství.
pokračování brzy (-:
Žádné komentáře:
Okomentovat