Zapomenuté kláštery

              Tak mám zase day off a na pláži už mě to nebaví, zvláště když jsem obklopená šťasnými rodinkami a zamilovanými páry, zatímco jsem sama ráda, když na mě během dne někdo pohlédne a pozdraví. A tak se chci vrátit v čase, konkrétně opět do neděle, o které jsem tu už začala psát v předchozím článku.

             Vyjeli jsme z Chanie, nalepili na sklo starou GPsku, protože se zdála být rozumější a nechala si aspoň říct, když jsme zadali bod na mapě. Nebýt toho, že padala ze skla, byla výborný navigátor. Objeli jsme zátoku jménem Souda, která je prý jednou z největších v Řecku. Minuli letiště v Chanii a jeli dál směrem na kláštery. Naštěstí jsme narazili na hnědé cedle, které nás na ně odkazovaly, takže jsem pak jela už podle nich. Nejdřív jsme si mysleli, že jsme dojeli ke klášteru Gouverneto, ale když jsme vešli dovnitř, přečetli jsme si, toto je klášter Agia Triada. Moc se mi tam líbily rozkvetlé květiny a polehávající kočky na zídkách.

Skoro nikdo tu nebyl, což nás překvapilo. Asi sem nejezdí tolik turistů. Žádný autobus jsme neviděli. Možná sem jezdí jen lidi individuelně autem.Tento pohled mi připomněl průchod v zahradě magdeburské katedrály.

Kočky se chladí ve stínu.

I my jsme se ochladili. Mnich, který tu střežil, byl moc hodný a ukázal nám fontánku na pití, kde jsme doplnili tekutiny. Bylo teplo, sice trochu pofukoval větřík, ale když člověk chodil a řídil, hned se zpotil.

Společně jsme se mrkli ještě do obchůdku vedle vchodu do kláštera, kde prodávali vína, olivový olej, bylinky a další produkty, které tu v klášteře vypěstovali. Ceny tu měli daleko lepší než v turistických oblastech, a tak tu především můj milý nakoupil dárky domů. Já jsem si koupila bylinku malotiru, o které jsem četla na internetu, ale dosud jsem ji tu na Krétě nikde neviděla. Až tady.

              Čekala nás ještě cesta autem do kopce. Na rohu kláštera parkovali policajti, tak jsem si říkala, jestli mě přijeli zkásnout za ten včerejšek, kdy jsem jela večer v Chanie při rozbitém semaforu na zelenou. Naštěstí si tu asi jen krátili pracovní dobu, netuším. Návštěvníků toho kláštera tam fakt bylo pět a půl. Silnice se zužovala a stoupala a nastala opět trochu moje noční můra, repsektive jsem se bála, že nastane situace, která se mi tu už jednou stala. Že se v kopci zastavím a auto se nebude moci rozjet, pneumatiky budou svištět a já budu zoufalá. A tak jsem na to trochu šlápla a jela rychleji, někdy tam byly pěkné zatáčky, ufff. Ale co jsem měla dělat? Jela jsem na dvojku a bylo to tak tak. Nakonec jsme dojeli až nahoru ke klášteru Gouverneto. Cesta dál nevedla, a tak jsem úspěšně zaparkovala vedle asi dalších třech aut. Přečetli jsme si, že mniši v klášteře mají zrovna siestu, a tak jsme se vydali nejdříve dolů z kopce k opuštěnému klášteru ve skále Moni Katholiko.

V dálce jsme už viděli moře. Toužila jsem se vykoupat, ale bohužel se nám jen zdálo, že je blízko.

Nejdříve jsme narazili na tyto ruiny. Že by taky klášter? Nebo jen dům. Neodolali jsme a otevřeli branku do zdánlivého zbořeniště.

A objevili jsme obrovskou jeskyni, na jejíž okraji stál vyzděný kostel.

Něco takového se u nás v Česku nevidí. Proč taky nestavíme kostely v jeskyních? Nebo proč nejsou ve skále? Jeskyně neměla konce a my neměli baterku, tak jsme se na delší průzkum neodvažovali. V průvodci jsem se dočetla, že se ta jeskyně jmenuje Panagia.

Uprostřed stál tento podivný "bazén" a kámen u něj mi připomínal ohnutého člověka. Jako kdyby měl každým okamžikem obživnout... Šel z toho trochu strach.

Kouzlo okamžiku narušila až skupinka Francouzů, kteří mají v zadku voj a neumí zavírat dveře od kostela.  Vydali jsme se opět na cestu, pořád níž a níž, moři zdánlivě blíž.

Ne že bychom na to měli nejlepší boty, ale dávali jsme pozor a nějak se nám podařilo slézt dolů. Před námi se objevil Moni Katholiko.

Jako kdyby se tu zatavil čas. Uvnitř kláštera jsme našli ještě knihy, ikony, lavice, takže se tu asi možná příležitostně pořád konají bohoslužby. Zaujal nás oba tento bytelný most vedoucí do nikam. Když jsme se ale podívali pořádně na druhou stranu, zjistili jsme, že ten klášter musel být daleko větší, že na druhé straně jsou také ruiny zdí a hradeb. Prošmejdili jsme levou stranu kláštera a nahlídli i do míst, kde asi mniši spávali.

Odtud se asi vydávali dál do jeskyň, které jsme z kopce při sestupu zahlédli. Zde pak žili odloučeni od světa, modlili se tu a meditovali.

Líbí se mi, jak ten klášter svírá údolí z obou stran a i pod ním je veliká propast.  Dokonale odloučené od civilizace. Postaven byl prý v 11. století. Piráti sem však často pořádali nájezdy, a tak ho v 16. století mniši opustili.

Uprostřed té ruiny rostl starý olivovník. Zajímalo by mě, zda ten strom pamatuje ten klášter, či zda tam vyrostl až poté, co ho mniši opustili.

Chvíli jsme si jen tak sedli a nechali na sebe působit to okolí. Bohužel už jsme neměli čas jít dál dolů k pláži a ke zbytkům antického přístavu a k dalším jeskyním. Tady by se dalo strávit několik dní. Jsem i tak moc ráda, že se splnil můj sen jet k těmto klášterům, které mě zaujaly hned po prvním prolistování průvodce. Tomu říkám pořádné cestování, výlet! Jet někam, kde nejsou žádní turisti, žádné masy lidí, někam, kde je hezká příroda, polorozpadlé budovy s dávnou hisotorií a zároveň žádní výběrčí vstupného a parkovného a tisíce stánků s obchody.

Vydali jsme se zpátky. Tentokrát jsme se pořádně zapotili, protože cesta nahoru v tom vedru nebyla žádný med. Ale vzpomněla jsem si na Füssen a na kopce, které jsem zdolávala tam a hned se mi šlo líp. Kondici, kterou jsem získala ve Füssenu, jsem už beztak dávno ztratila. Průvodce psal, že cesta nahoru nám bude trvat hodinu a půl, ale my jsme to zvládli za půl hodinky. Mnich v klášteru Gouverneto už otevřel, a tak jsme se podívali i sem. Nejdřív jsem si v křoví navlékla na sebe dlouhé kalhoty a mnich mě asi viděl, protože říkal, že jsem mohla jít klidně dovnitř, že tu mají šatnu. Tento klášter byl zrovna částečně v rekonstrukci, zato ten mnich, ten byl pohledný a k světu(ale psssssst).. a nejen on.

Hned nás sem taky přišla pozdravit mniššská kočka, aneb obdoba dalajlámovy kočky, Jesky. 

Bylo vidět, že je tu vítaná.

Barvou jako by Johance, naší bývalé kočičce, kterou jsme měli na chalupě, z oka vypadla. 

 Hodně mňoukala, měla toho spoustu na srdci a chtěla se pomazlit.

A tady je další Jeho svatost kočka, tato si nechávala odstup, dáma.

                  Rozloučili jsme se s kočičkami i s mnichem, nasedli do autíčka, posilnili se domácími müsli tyčinkami a vyrazili zpět domů. Bylo před sedmnou hodinou a čekala nás dlouhá cesta. Trochu jsme se díky nové GPSce ztratili, ale naštěstí jsme se brzy ocitli na dálnici. Domů jsem to nakonec dala bez žádné pauzy, kolem půl jedenácté jsme dorazili. To byl ale báječný výlet, ten nej, jaký jsem tu kdy zažila!