Mí jediní společníci

                   Tento den byl opět ve znamení volna, ale tentokrát jsem se nikam nevydala. Spala jsem neuvěřitelných 11 hodin. Probudila jsem se krátce po jedenácté a nevěřila jsem vlastním očím, když jsem pohlédla na hodinky.
                  Nejdříve jsem otevřela knížku, kterou jsem si nedavno přinesla z jednoho hotelu, ale nějak se do ní ne a ne začíst. Vím, přečetla jsem jen pár stránek, ale moc mě nebaví. Přesto jsem to ještě zkusila. K snídani jsem si dala obří hroznové víno, a pak jsem vyrazila na chvíli na pláž. V moři jsem byla dlouho, až se mi zvarhánkovatěla kůže na prstech. Ležení na pláži mě ale nebavilo, když k tomu ještě všude řvaly děti a dovolenkáři se je snažili krotit, otrávilo mě to úplně. Prošla jsem na další pláž, která ale byla ještě plnější než ta první, všude samá lehátka. Nakoukla jsem do místního kostelíku, kde tentokrát ani nehrála hudba. Jako by se tam všechno zastavilo. Svíralo mě podivné ticho, a tak jsem zas vyšla ven. Vrátila jsem se zpátky na pokoj a napadlo mě, že napíšu pohledy do Čech. Dala jsem si párky. A pak jsem četla. Ne tu knihu, kterou jsem otevřela ráno, ale e-booky. Jednu takovou trochu psychologickou knížečku a druhou knihu jsem měla na IPadu. Čtu ji v práci, když nemám co dělat. Ano, občas se to i teď v sezoně stává. Ta knížka se jmenuje Ostrov. Asi bych těžko na něco takového narazila nebýt toho, že jsem na Krétě. Celý příběh se totiž odehrává na Krétě, na ostrově Spinalonga a taky v městečku naproti Spinalonze, v Place. Ten děj mě naprosto uchvátil a začala jsem věřit, že se něco takového opravdu stalo. I když podle všeho, si to asi autorka vymyslela. Jenže já věřím, že podobné životy lidé na Spinalonze i tady na Krétě vedly. Ten závěr mě naprosto překvapil. Žasla jsem a zároveň jsem měla pochopení pro čin, který manžel Anny udělal. Asi bych se zachovala podobně, když by mi muž po tolika letech manželství a společného života řekl, že mě nemiluje, že miluje a miloval vždycky jinou. Dvě sestry, Anna a Maria, každá úplně jiná. Měla jsem soucit s Marií a bylo mi jí hodně líto, jaký osud ji potkal. Ale nakonec se ukázalo, že všechno zlé je pro něco dobré. Víc prozrazovat nebudu, třeba si někdo knihu rád přečte. Rozhodně ji můžu doporučit všem, i těm, kteří nejsou příznivci Řecka. Ten příběh celé rodiny mě fakt zasáhnul.
             Další kniha, která ve mně zanechala velkou stopu, je Ein ganzes halbes Jahr. Už dříve jsem si tuto knihu chtěla koupit v Německu, protože jsem na ni četla samé pochvalné recenze. Ještěže jsem vydržela. Našla jsem ji v poličce s knihami v jednom hotelu, tak jsem po ní hned chmátla. Oblíbila jsem si ji natolik, že si ji hodlám odvézt domů. I když už ji mám přečtenou a knihy většinou víckrát nečtu. Stala se mou společnicí na pláži i v posteli. Celkem jednoduchý příběh mě překvapil svou hloubkou a vlastně jsem se i s hrdinkou trošku ztotožnila. Pořád jsem doufala v dobrý konec, ale bohužel happy end se nekonal. Naopak. Tak to v životě normálně bývá. Kniha si na nic nehraje a to je dobře, o to víc má člověk pocit, že se něco podobného opravdu stalo a že ty postavy někde žily.
                     Vydala jsem se koupit známku na pohledy a na zpáteční cestě jsem nakoukla do hotelu hned u pláže. Ve spoustě hotelích jsem totiž objevila černé masážní křeslo. Už dlouho toužím to křeslo vyzkoušet, protože se každý den budím děsně rozlámaná ze své staré matrace, na které spala asi půlka obyvatel zeměkoule. Aspoň tak mi to připadá, protože cítím každou pružinu a ta matrace je strašně měkká. Jenže bohužel křeslo zrovna v tomto luxusním hotelu v naší ulici nebylo. Neviděla jsem ho tam. Navíc jsem se cítila trochu nesvá, když jsem vstoupila do lobby, protože jsem neměla na ruce náramek. Co mě ale na první pohled zaujalo, byla veliká knihovna. Poličky od shora až dolů plné knih. Hned jsem k nim přistoupila a začala si číst názvy titulů. Našla jsem i pár knih v češtině a ve slovenštině. Jenže všechny byly detektivky! Proč je teď v módě číst detektivky? Proč jsou tak populární?  Mně se o žádných vraždách a násilnostech číst nechce. Krimi nemusím. Zaujalo mě víc knih, jedna v angličtině a jedna v norštině. Nakonec jsem si s sebou odnesla ale knihu v němčině. Je to román a odehrává se v New Yorku. Anglickou knížku a norskou jsem raději vrátila, protože se mi nechce tak namahat a překládat slovíčka, kterým nerozumím. Potřebuju něco na odreagování, něco odlehčenějšího. Snad se mi ta nová kniha s názvem Vielleicht morgen bude líbit víc než ta, kterou jsem četla ráno. Tu asi vrátím někam do hotelu. Poslední dobou se dívám, zda byla kniha taky vyznamenaná nějakou cenou, nebo jestli se stala bestsellerem např. ve Spieglu. Ne vždycky je to ale záruka, že se mi bude líbit.
                     Celý den jsem stahovala Pána Prstenů, Společenstvo prstenu a ne a ne to stahnout. Máme moc pomalou wifi, která vypadává. Až asi posedmé se mi to podařilo a to jsem stahla nějakou méně kvalitní verzi, aby to šlo rychleji. Film si pustím někdy jindy. V půl osmé jsem se šla vykoupat do moře. Sluníčko pomalu zapadalo a pláž byla poloprázdná. Všichni už byli na večeři, ve svých pokojích... Plavala jsem trochu dál a dívala se přitom na rudé slunce. Když jsem se potopila, viděla jsem, jak se poslední paprsky odrážejí dozlatova na hladině. Večer jsem připravovala plán na další týden a dělala ještě další věci do práce, a pak se ozvala mamka na skypu. Hurá. Byl to první a poslední člověk, s kterým jsem dnes mluvila.