Střet

              Dneska jsem podezřele brzy doma, ale raději bych přišla později za tmy a přitom měla během dne pauzu. Dostali jsme od šéfa nepříjemný úkol. Zkontrolovat bezpečnost a zdravotní nezávadnost snad všech hotelů, co tu jsou. Já mám sedm. Deadline je do úterý, což se mi stále jeví jako nesplnitelné. Pořád mi jich zbývá totiž šest. Dneska jsem vstávala před šestou ráno, abych se dostala brzy na letiště a stejně jsem přijela až tím posledním busem, takže jsem Čechy naháněla až uvnitř v hale. Ale vzhledem k tomu, že jich bylo tak málo, nebylo to tak obtížné. Jenže pak mě čekaly další hodiny na letišti a závěrečné loučení s hosty, běhání z busu do busu a vysvětlováním lidem z Belgie, že opravdu musí počkat venku, že se dovnitř najednou všichni nevejdou. Práci na letišti mám celkem ráda, ale teď, když se tam nehne ani lísteček, je to úmorné. Je mi z toho skoro blbě. Snažím se hodně pít. Pokaždé jsem ale stejně celkem ospalá a unavená. A pak ještě ta cesta domu. I když nejdu zas až tak daleko z místa, kde mě vyloží bus, jdu v tom největšim pařáku.
            První, co jsem udělala po příchodu na byt, byly nové formuláře do knih na další týden. Pak jsem šla k moři se zchladit, ale bohužel byly opět vlny, takže se moc nedalo plavat. I tak mi to trochu pomohlo. Říkala jsem si, že si trochu oddechnu a pustím se do kontroly dvou nejbližších hotelů, které tu mám poblíž. Nakonec jsem stihla jen jeden. Připadám si děsně trapně, když tam přijdu a chci po nich, aby mi věnovali minimálně 20 minut času. Trvá to, než si vše prohlídnu. Připadám si taky trapně kvůli všem těm otázkám, které jim kladu. Naštěstí chlapík, který mi teď asistoval, byl milý a trpělivý. Ale ne vždy se potkám s tím, že mi vyjdou vstříc. Ne vždy mají čas. I když mi vlastně připadalo, že to proběhlo dost rychle, další hotel jsem již nestihla. Nejhorší je, že ty kontroly musíme provádět vlastně v době svého volna, v době siesty, kdy je to největší vedro. Nejradší bych si lehla a usnula, ale ne, musím běhat po hotelích a zkoumat elektrické zásuvky, kabely a dětské židličky.:-( Kdyby měl někdo nějaký nápad, jak to přečkat ve zdraví, jak se neupéci, dejte vědět. Pokusím se zítra během pauzy udělat tři hotely, jsem zvědavá, jestli tam budou ochotní jako dnes.
            Co je ještě nového? Ve středu jsme odpoledne měli akci ve Watercity. Je to prý největší aquapark v Řecku. No nevím, v tolika aquaparcích jsem zas nebyla, nemůžu to posoudit. Ale určitě ta návštěva měla něco do sebe. Sice jsme měli na skluzavky a tobogány asi jen dvě hodiny, pak je už zavírali, ale myslím, že jsem všechny, které mě lákaly, vyzkoušela. Watercity leží na kopci, celkem daleko od hlavní silnice, což je dobrý argument, když prodáváme tento výlet. Veřejná doprava sem nejede. Většinou jsem jezdila s kolegyní Lisou. Ta se bála ještě o fous víc než já, a tak jsem občas vyzkoušela atrakci jako první.
             

Začaly jsme barevnými skluzavkami, které jsou na fotce vlevo. Ty bílé byly daleko prudší, Kamikaze, tam jsme nešly.

Mě lákaly žluté široké skluzavky, po kterých se jezdilo na nafukovacích kruzích. Ty jsem zkusila jako první sama. Jelo to šíleně rychle, fakt adrenalin. :-) I ten bílý tobogán vlevo jsme zkusily, ten měl asi tři pauzy během cesty v takových malých bazéncích. Taky byl dobrý, ale trochu nám vadilo, že jsme se vždycky musely odstrkovat k další skluzavce.

Z těchto atrakcí jsem ani jednu nezkusila. Jednak tak byly velké fronty, druhak jsem na to neměla žaludek.

Fotky jsem pořizovala až poté, co atrakce zavřeli. Proto tam nejsou žádní lidé a proto jsou některé skluzavky již trochu vyschlé.

                      Tobogány zavřeli, nicméně my jsme měli párty až do večera. Vyzkoušela jsem několik drinků. Nejdřív jsem tedy vůbec netušila, jak na to, protože tu nenabízeli již hotové drinky, ale člověk si měl poručit, jak to chce namixovat. A tak jsem zvolila metodu, že jsem si objednala vždycky to samé, co ten člověk předtím. Celkem se divím, že mi nebylo špatně. =) Nejdřív jsem si dala fantu lemon, pak campari s ovocným džusem, pak gin tonic, pak k jídlu pivo, a pak ještě ke konci piňacoladu. I to jídlo bylo úžasné. Po dlouhé době jsem si dala pořádný wurst. V moc hotelích totiž wursty nedělají. Hrála hudba, povídala jsem si s pár lidmi, ale většinu z těch, co tam byli, jsem neznala. To ani nejde. Je nás na celém ostrově delegátů a animátorů z naší firmy moc. Povídaly jsme si a zjistila jsem, že spousta lidí si tu někoho našla. Naprosto tomu rozumím, protože když má člověk vedle sebe někoho, kdo ho tu podporuje, s kým přichází na jiné myšlenky, dá se to tu daleko snáz přežít. Člověk se stává bezstarostnější a věci tolik asi neřeší.

                Najednou na mě přišla únava a spaní. Ale zbývalo celkem ještě dost času. Už jsem ani neměla moc s kým si povídat a co poslouchat, a tak jsem šla k lehátkům, která byla kousek bokem ve tmě za barem. Lehla jsem si na jedno s piňacoladou v ruce a dívala se na noční oblohu. Po chvíli jsem našla Velký vůz. Nejdřív těch hvězd bylo málo, ale jak si moje oči zvykaly, neskutečně jich přibývalo, až jimi byla poseta celá obloha. Najednou jsem ucítila ten svěží vánek, takový ten čerstvý chladnější noční letní vzduch. Přesně takový, jaký je cítit, když usínáte pod širákem někde ve spacáku...někde daleko od civilizace. V tu chvíli mě přepadla obrovská touha spát venku, utéci někam daleko mezi stromy a splynout s přírodou. Jenže... z baru se ozývala hudba, bylo ji pořád slyšet a já cítila, jak se tyto dva světy nemilosrdně střetávají. Já stojím(nebo spíš ležím :-) ) na jejich pomezí a nemůžu pořádně tam, ani tam. A tak jsem se raději snažila už nemyslet na spaní pod širou oblohou, protože to je teď nemožné, a raději jsem se dívala na hvězdy a hádala, která z nich je opravdu hvězda a která je jen letící letadlo.

Mimochodem ta piňacoláda byla výtečná.