Prděnky a jiné starosti

               Připadá mi, že sezona vrcholí. Nebo spíš období, co se přebukování hotelů a stížností týče. Pomalu mi chodí víc lidí si jen stěžovat než na informační schůzky. Každopádně si říkám, že ještě horší to je na letišti. Letadla mají zpoždění, lidi jsou naštvaní, upocení a letiště na Krétě je malé, takže spousta lidí musí čekat venku v tom vedru. Včera to bylo fakt výživný. Vstávala jsem v pět hodin a když jsem šla na místo, kde mě měl nabrat autobus, byla ještě tma jak v pytli. Aspoň, že jsem se trochu ochladila. Jenže s postupujícím časem vycházelo sluníčko a začínalo být vedro. A taky jsem začínala mít zmatek v autobusech, které přijížděly. Jednomu člověku pomůžete s jeho problémem a září radostí, dalším třem nejste schopni pomoci a jsou na vás naštvaní. Je to jako na houpačce. Někomu uděláte radost, někoho zklamete. Učím se s tím stále vyrovnávat, že neumím vyhovět všem a že není v mých silách, aby byly všichni spokojení. To je prostě jev nemožný.
                 Mám další momentku. Je z jednoho nejmenovaného hotelu, kde je sprcha umístěna hned vedle místnosti, kde sedí delegáti. Občas tu musím sedět a dívat se na lidi, kteří vylezli ze sprchy, jak si přehrabují kufry. Tentokrát jsem si vyslechla rozhovor jedné české rodinky. "Adélko, přinesla bys mi prosímtě moje slipy?". A asi čtyřletá holčička poslušně nese tatínkovi slipy. "Kačenko, vzala sis na sebe prděnky?"  To slovo mi vrtalo celý večer hlavou a říkala jsem si, co že to má být za kus oblečení. Až teď jsem si vygůglila, že prděnky znamenají vlastně obyčejné kalhoty. To jsem vážně nečekala, že se tu v Řecku naučím nové české slovo. Opravdu jsem se bavila. Někdy je pohled na polonahé(někdy i nahé) členy rodiny vskutku zábavný. A když to jsou Češi, raději dělám, že nerozumím. =)
           Na obloze dnes bylo vidět spoustu mraků. Sluníčko občas ztratilo na své síle a někdy nesvítilo vůbec. Foukal vítr. Říkala jsem si, že by mohlo sprchnout. Mohla by přijít bouřka. Některé hory byly také zahalené v mracích. Tak by se mi ulevilo. Vzduch by se pročistil a ochladil. Ale bohužel jsme se nedočkali. Už dlouho toužím po bouřce, po dešti. Když jsem jela autem a viděla ty mraky, pocítila jsem maličkou radost. Ano, je to divné, normálně mraky a podivné temno nemám ráda a u nás v Čechách na to nadávám, ale tady, v zemi sucha a horka, je to nezvyklá změna. Tenhle pohled se mi naskytnul z hotelu v Ammoudaře, když jsem se marně snažila najít pokoj 411.