Richtis Gorge

Už je to skoro dva týdny, co jsme se s mým milým rozhodli zajet k soutěsce Richtis. Soutěska leží kousíček před městečkem Sitia na východě Kréty. Našli jsme to snadno, protože parkoviště na začátku trasy k soutěsce leží přímo u hlavní silnice. Cesta byla klikatá, plná zatáček, ale také bechderoucích výhledů, a tak jsme během jízdy udělali pár přestávek. Mám ráda, když se spontánně rozhodneme někde zastavit, protože z okýnka auta vidíme, jak je ta krajina kolem nás nádherná.

Odtud bylo vidět na vzálené město Agios Nikolaos i na pár malých letovisek dole pod námi. Někde jsme viděli jen skály a útesy a dva tři domy. Říkali jsme si, kdo tam asi tak může žít a čím se tam ti lidi živí a jak se dopravují do práce.

Malý kostelík měl otevřeno, a tak jsme si ho prohlédli i zevnitř.

Naproti jsme si dali v restauraci s vyhlídkou frapé, které nás osvěžilo a povzbudilo.

Zaparkovali jsme na parkovišti, které bylo skoro celé zaplněné a vydali jsme se dolů- tam, kam ukazovala šipka. Nejdříve jsme šli po betonovém chodníčku lemovaným keři a zahrádkami. Až na ty hadice, které se kolem vinuly jako hadi a které měly za úkol zavlažovat, se nám to tu líbilo. Šly jsme občas ve stínu stromů, připadala jsem si tu jako v Čechách. Došli jsme až ke kamennému mostu Lachanas bridge z 19.století. Kdysi tu došli ke krveprolití. Když ztráceli Turci kontrolu nad Krétou, stahli se mimo jiné k tomuto mostu a Kréťané je tu pobili.

 Na mostě jsme se oba zvěčnili a během toho, co zkoušel Ondra umělecké fotky, jsem prošmejdila okolí. Hned vedle mostu měl někdo zahrádku. Cestou daál jsme ujídali ostružiny. Rostou tu menší než v Česku, ale zato jsou pěkně sladké, mňam.

Cesta se pomalu začínala zhoršovat a Ondra měl zrovna s sebou blbej baťoh na jeden popruh, a tak jsem mu občal pomáhala, když jsme museli šplhat přes skály. Objevili jsme pár ruin. Úžasný urbex. Přemýšleli jsme, jak staré ty ruiny mohou být.

Musím říct, že jsem byla moc ráda, že jsem na sobě měla pohorky. Terén tu byl dost náročný a dokonce jsme cestou potkali chlápka, který si asi vyvrknul kotník a čekal na zemi na záchranu.

Kousek před vodopádem měla být ukrytá keška. Bohužel jsem si nestihla nahrát souřadnice do mobilu, a tak jsem hledala naslepo. Nakonec se mi ale poštěstilo. Ona měla být keška i u toho kamenného mostu, ale tam jsme ji nemohli najít. Krétské kešky jsou obtížné kešky. Ale tahle keš se nám neschovala. Měla jsem z nálezu radost. Jenže pak se ukázalo, že s sebou nemáme žádnou tužku, a tak jsme museli pracně improvizovat a psát nasliněnýma větvičkama a kamínkama.

Sešli jsme po dřevěných schodech a před námi se ukázal vodopád. Wow! Nejdříve jsme toto místo museli sdílet s dalšíma skupinkama výletníků, a tak jsme rozbalili svačiny a naobědvali jsme se. Poštěstilo se nám a ocitili jsme se za chvíli u vodpádu úplně sami. 

Je fakt, že když tu nejste sami, ztrácí toto místo dost na svém kouzlu. Říkala jsem si, že kdyby sem nechodili ti lidi, určitě bych se tu vykoupala bez plavek. Třeba tu bydlí víly a vylejzají se jen v noci.

Mám ráda barevné fotky a Ondra zas černobílé. Tak nevím, mně připadají ty černobílé moc tmavé.

Tady mě fotil, když jsem se rozhodla hupsnout do vodopádu.

 

Voda byla pěkně studená. Sladká. Nezvyk po šesti měsících koupání se v moři.

Cestou zpátky jsme prozkoumali ještě další nově objevené ruiny se zachovalou pecí.

 

Došli jsme zpátky na parkoviště a asi 300 metrů před ním jsme učarovali místní babičce, která okopávala svou zahradu. Mávla na nás, abychom šli blíž k ní a podala nám skrz plot domácí koláč. Nevěřili jsme vlastním očím. Naznačila nám, abychom ještě počkali a za pár minut nám přinesla dlaně plné kulatých plodů. Říkala jim "síka". A pak odešla ještě jednou a tentokrát se objevila s ořechy. S Ondrou nám nad tím trochu zůstávval rozum stát. Jak jsou tady všichni pohostinní. Nerozuměli jsme jí ani slovo, ale moc jsme jí poděkovali a hned jsme ochutnali ty zvláštní kulaté plody. Vzali jsme si všechno domů. Asi až za týden jsem se dozvěděla, že ony plody "síka" jsou vlastně fíky. Nikdy jsem takto fíky přímo ze stromu nejedla. Den po našem výletu jsme si udělali menší večeři spolu s ořechy. Jenže jak je rozlousknout? Byly strašně tvrdé. Některé se mi podařilo rozdrtit dlaní a jiné Ondra naporcoval ...hádejte čím!!!! Popelníkem! Trošku ho sice ohnul, ale paní domácí nás naštěstí neviděla.

Ale to je vlastně už jiný den.... teď ještě k našemu výletu. Na zpáteční cestě jsme zastavili u tohoto kostelíka na pobřeží. Zrovna zapadalo slunce. A loučilo se s námi.

 Chtěli jsme zajet ještě do nějakého kláštera pro domácí víno, ale jako na potvoru nikde žádný klášter poblíž nebyl. Nakonec jsme přeci jen objevili odbočku, ale ta cesta nás zavedla strašnými serpentinami vysoko do hor. Dobrodružství musí bejt! Jen jsem trochu doufala, že nepotkáme žádné auto v protisměru. Kréta je teda fakt drsná řidičská zkušenost. Těsně u cíle jsme narazili na auto, které jelo dolů. Paní za volantem se na nás potutelně usmívala. Klášter už měl zavřeno a odhadli jsme, že nespíš ta paní, kterou jsme potkali, tady pracovala. Aspoň jsme se podívali zvenku. Odtud byl skvělý výhled do kraje...a na moře úplně dole. Taky jsme tu potkali Dalajlámovu kočku. Jedinou obyvatelku, která tu zůstává i na noc. Co nás šokovalo, to byl automat na jídlo a na pití. To bychom ve starém klášteře v takové výšce fakt nečekali. Po vínu ani stopy. Ale nevadí. Jeli jsme zpátky serpentinami dolů, protože jsem si přála dorazit na dálnici, než na nás uhodí tma. Večer jsme si zašli v Sissi do taverny na jídlo a zakončili jsme tam náš úžasně nabitý den. Richtis se vyplatí navštívit, ale pouze s dobrými botami na nohou.