Cestou nás zaujala cedule ukazující k archeologickému nalezišti Tylisos. Ani jedna z nás jsme o něm neslyšela. Zamířily jsme spontánně k němu. Lisa byla z něj úplně unešená. Každé naleziště je tu pro ni jako malý poklad. Lisa je totiž archeologi, dokonce o tom píše různé vědecké články. Pro mě to sice byly víceméně jen kameny, ale jakmile se Lisa o tom, co vidíme, rozpovídala, začlo mě to zajímat. Ačkoliv Lisa tuto rozlehlou vilu neznala, hned poznala co kde bylo rozmístěné, co za vykopávky se tam našlo a kdykoliv jsem měla nějakou otázku, dokázala mi ji odpovědět. V paláci byly kromě nás jen dva další lidi. Takže úplný opak přecpaného Knossosu. Navíc jsme jako delegátky dostaly vstup zdarma.
Kočička odpočívala u pokladny.
Vyjely jsme nahoru a občas udělaly pauzu, abychom se pokochaly dechberoucím výhledem na hory. Je tohle ještě Kréta? Připadalo mi, že jsem úplně někde jinde. Všude takové ticho a klid. Nikde nikdo.
Silnice se hodně klikatila, zatáčky nekdy nebraly konce. Naštěstí jsme moc aut cestou nepotkaly.
Dorazily jsme na parkoviště, odkud se šlo po kamenité cestě k jeskyni. Dále už vlastně ani žádná cesta nevedla, jen taková štěrková, která končíla kdovíkde. Vydaly jsme se do kopce nahoru k jeskyni, mělo to být zhruba 500 metrů. Byla jsem ráda, že jsem s sebou měla svoje pohorky.
Cestou jsme potkaly stádo oveček a kamenný kostelík, který měl kupodivu otevřeno.
A zde je Ideon Andron, Zeus Höhle, Idäische Grotte německy.
Ve 20. století se tu konaly veliké výzkumy a předměty, které se tu našly, Lisa právě zkoumala na univerzitě. Splnila si tak svůj veliký sen. Vždycky prý o tomto místě přednášela, ale nikdy ho osobně nenavštívila. Až teď.
Všude kolem bylo spousta peří, takže jsem se musela hodně překonat, abych sešla po schodech až úplně dolů do jeskyně. Taky jsme zahlédly netopýry.
Raději jsem rychle vylezla zpátky na světlo. Sedly jsme si na zídku a dívaly se do kraje. Napadlo mě, že to žluté pole dole, kde se pásly ovce, asi bylo dříve jezero. Možná před pár stovkami let..nebo tisíci? Nevím. Každopádně by se ta voda sem mezi ty hory náramně hodila.
První čmelák, kterého jsem za tohle léto spatřila.
Sešly jsme zpátky na parkoviště a uvědomily si, že máme hlad. Vedle byla jedna budova ne úplně udržovaného stavu, ale stálo tam na ceduli, že se tu nachází taverna, a tak jsme vešly dovnitř. Měla otevřeno. U jednoho stolu seděl majitel taverny se ženou. Přečetly jsme si nabídku a protože omeletu neměli, dala jsem si řecký salát. Stejně tak i Lisa. Objednaly jsme si mountain tea a sedly si venku na terasu. Taverna měla takový starodávný nádech, čistý ubrus, který mi materiálem spíš připomínal pytel.. A přes to nám paní přinesla takový papírový ubrus. Lisa objednala ještě domácí sýr a tzatziki.
Dva páry odešly a my zůstaly v taverně úplně samy. Připadala jsem si jak na konci světa. Je fajn, že tu existuje ta taverna. Příroda vám sedí skoro na stole. Ani jsem netušila, že mě dokáže ten salát tolik zasytit. Asi je to i proto, že v něm bylo hodně olivového oleje.
Domů jsme se vrátily unavené, ale spokojené. Řekly jsme si, že kam se hrabou na toto organizované výlety autobusem, kde musí všichni pořád hledět na hodinky. Tady jsem na čas skoro zapomněla.
Žádné komentáře:
Okomentovat