Utahaná delegátka, která se konečně dostala domů.
Dnes...jsem se dozvěděla samé otřesné zprávy. Dopoledne od své kolegyně, která se mnou nyní jezdí po hotelech, protože se zaučuje. Ale vlastně jí to už dost jde, tak nechápu, proč už nemůže sama začít. Aspoň mi včera mohla pomoci, když jsem jela do úplně neznámých hotelů a GPSka mě zradila a navedla mě jinam.
Snad už se brzy odrazím ode dna a bude to lepší. Kéž by. Snažím se a každý den teď ve svém volnu připravuju materiály pro Čechy. Předchozí noc dokonce až do jedné do rána.
Teď jsem se dozvěděla ještě večer další děsnou zprávu. Jeden člověk z našeho týmu zemřel. Je to strašné. Zrovna zítra jsem ho měla vidět, protože se chystám na letiště. Pokaždé jsem ho tam vídala, když jsem tam přišla a on se na mě usmál. Když jsem měla strach z turistů, co přijdou, když jsem netušila, kde stojí busy, když jsem nevěděla, kde mi hlava stojí, šla jsem za ním a on mi jen položil ruku na rameno a řekl, že to bude dobrý. Měl na mě uklidňující účinek, jeho pohyby, to, jak byl zkušený a jak si věděl se vším rady. Připadal mi trochu jako kouzelný dědeček z pohádky.
Co teď bude? Přijde někdo na jeho místo? Jak to budeme zvládat bez něj, zvláště když teď začíná největší nápor turistů? Snad se má tam v nebi dobře. A snad na nás bude aspoň z povzdálí dozírat, jak to tam zvládáme. Vlastně jsem o něm nic moc nevěděla. Jenž, že bydlel v Heraklionu. Třeba měl ženu a děti. Vím, že se často obětoval a zůstal na letišti do noci, abychom my mohli jít domů. Asi ho ta práce bavila. Měla jsem Vás moc ráda, Tasso!
Žádné komentáře:
Okomentovat