Den pro sebe

              Po dlouhé době mám opět volno. Dokonce jsem včera odložila výlet na Chrisi. Dneska jelo pár kolegů na tento ostrov. Taky bych se tam ráda podívala, ale včera jsem byla tak unavená.. a ještě jsem musela překládat věci do češtiny, takže jsem si šla lehnout kolem půlnoci. A tak jsem si místo výletu krásně přispala a vstávala jsem až v deset hodin. Divím se, že mě nikdo neprobudil. Občas je tu totiž v noci rušno. A stěny jako by neexistovaly, všechno je tu bohužel slyšet...sebemenší hovor na chodbě. Včera mi říkal kolega, že má dnes na padesát procent pršet. Nakonec se to nevyplnilo, ale je fakt, že bylo celkem zataženo a hlavně foukal silný vítr. Po probuzení jsem si četla a vychutnávala jsem si pobyt v posteli. Napsala jsem jeden pohled a dala jsem se tak do psaní, že jsem automaticky pokračovala dopisem. Vydala jsem se pak dopoledne na pláž, ale moc dlouho jsem na ní nepobyla. Chvíli jsem se nechala splachovat vlnami, chvíli jsem ležela na ručníku, ale zatahlo se, a tak jsem se stavila v supermarketu pro známky a hurá domů. Uvařila jsem si špagety, což je pokrm, které tu vždycky vařím, když nechci na jídlo do hotelu. Trochu se mi rozvařily, ale bylo to poživatelné, tak co. Vařit mě tu vůbec nebaví, ale naštěstí v tom vedru ani tolik nemám hlad. Bohužel jsem si celý den nemohla vyprat, protože pračka byla obsazena od rána až do večera. Teď jsem se dostala až na řadu, tak doufám, že to brzy dopere. Bohužel tu jedno praní trvá 3 hodiny, což je šílené.
            Včera jsem měla poprvé schůzku s Čechy. Co dodat... snažila jsem se jim pomoci, jak nejvíc jsem mohla. Ale byla to tragédie. Měla jsem vlastně štěstí, že nebyli agresivní, rozzuření a podobně. Ani bych se nedivila. Asi je ještě uvidím v pátek na letišti. Nejraději bych se stala neviditelnou, i když vím, že to není moje chyba. Zítra mě čeká další premiéra. Ráno jedu do hotelu, který leží na druhé straně od Heraklionu. Od mého bydliště je 36 kilometrů. Musím si přivstat. Snad ho najdu.
         Asi je to tou knihou, kterou teď čtu, ale pořád teď myslím na Švédsko. Dokonce jsem si četla svoje staré články ze svého blogu. A taky se snažím hledat na mapě místa na Špicberkách, kde se odehrává ta kniha. Pořád nevím, jestli se někdy ty dvě dějové linky setkají, či nikoliv. Vypadá to, že asi ne, protože je tu rozdíl asi 100 let. Nu a teď si jdu pro změnu pustit film Madisonské mosty.