Agia Triada a Preveli

Protože je mi teď na nic, rozhodla jsem se pokusit zavzpomínat na Krétu. Na čas spojený se svou nejmilejší činností- cestování... i na tolik proklínanou práci, práci delegátky.

Tento článek bych chtěla věnovat Preveli. Už si tak přesně nepamatuji do detailu tento výlet, přesto je to vlastně jen něco víc než měsíc, kdy jsme s Lisou tuto cestu podnikly. 

Lisa chtěla jet hlavně do archelogického naleziště Agia Triada. Já původně do menší vesničky Agia Galini. V Agia Galini jsme ale obě zjistily, že toto městečko stojí za starou bačkoru, a tak jsme jely dál, na pověstné Preveli, které si vychvalovalo hned několik delegátů z naší firmy.

V nalezišti Agia Triada jsme nepotkaly skoro ani živáčka. Já jsem si opět zapomněla svojí jmenovku, ale i Lise pán za pokladnou volný vstup nechtěl uznat. Prý musí mít nějaké specielní povolení od vlády. Nakonec jí vstup bez placení ale dovolil a já jsem se dovnitř dostala hlavně proto, že když jsem řekla, že pocházím z Česka, tak úplně roztál. Prý se říká, že český holky jsou nejhezčí ze všech. Tak nevím, zda to u mě aspoň trošku platilo..Nejspíš malinko jo, když mě pustil i bez delegátské kartičky. Tohle je starobylý kostel uvnitř areálu z 16., nebo z 15 století, uvnitř jsem našla krásné zbytky fresek. Řecké kostely, to je moje!

Pohled zevnitř kostela ven.

Všude kolem rostly tyto květiny. Připadaly mi jako nějaké alpské rostliny.

Městečko Agia Galini u pobřeží nás zklamalo. Všechno tam bylo na sobě dost nahňácané a domy se tyčily spíš do výšky než do šířky. Trochu mi to připomínalo paneláky. Stavily jsme se aspoň na dobrotu v pekárně.

A pak jsme se vydaly dál.  Cestou nás potkal několikrát déšť. Mraky se pořád kolem nás hnaly a občas jsme se vyskytly v dešti a zároveň na sluníčku. Doufaly jsme, že v Preveli bude hezky. Mně ten déšť ale vůbec nevadil, protože jsem tu na Krétě od května žádné mraky a déšť skoro nezažila. Užívala jsem si tu změnu.

Projely jsme obrovskou soutěskou mezi kopci a najednou jsme se objevily opět na sluníčku. Hurá, je tu opět modrá obloha. Nejdřív jsme si řekly, že pojedeme ke klášteru Preveli.

Oblékla jsem si tam květovanou sukni, která se mi na první pohled zalíbila.

Je vidět, že se o klášter hezky starají a udržují ho. Vždycky žasnu nad tím, jak tu mniši v Řecku žijí v nádherné symbióze se zdejšími kočičkami.

Vzpomenu si na Dalajlámovu kočku.

Spojení kočka - klášter - moře je fascinující...

A zároveň uklidňující. Všechny tyhle věci/zvířata mě uklidňují. Moře svou nekonečnou šíří, svým šuměním, svou pomíjivostí. Myslím tím to, když dosáhne nějaká vlna břehu, tak smaže všechno, co jsem předtím do písku nakreslila. Kočky zas svým blaženým předením. A klášter mě uklidňuje  svíčkami a nezvyklým tichem, které tu panuje, když do něj vejdu.

Po návštěvě kláštera jsme s Lisou jely pár kilometrů zpět. Zaparkovaly jsme na celkem plném parkovišti a vydaly jsme se dolů po chodníčku k pláži. Takovýto výhled jsme měly. Je vidět, že se mraky pomalu přesouvaly směrem k nám. Proč mít ale pořád azurovou oblohu? Na této fotce je vidět spousta kontrastů. Na jedné straně to ještě vypadá hezky a na druhé straně už víc strašidelně a potemněle.

Soutěska, kterou protéká řeka. Ta řeka ústí právě na pláži Preveli do moře.

palmový háj v Preveli

těsně před cílem

Mohli jste se tu vykoupat v řece i v moři. Sladkou a slanou vodu dělily někdy od sebe jen dva, tři metry. Já se v řece namočila jen po kotníky a raději jsem dala přednost moři.

Na druhé straně pláže se tu tříštily vlny o skály. 

Společně s Chanií je Preveli pro mě určitě jedno z nejhezčích míst na Krétě.

Zvědavé husy... docela jsem se jich bála, jak tam kolem nás chodily. 

Zůstaly jsme tam tak dlouho, až celou pláž zahalil stín hory. To bylo pro nás znamením, že bychom se měly vydat na zpáteční cestu. Překvapila mě tu všudypřítomná čeština. Asi je toto místo hodně oblíbené mezi Čechy.

Vydaly jsme se stejnou cestou nazpátek. 

                                                             ...stejnou soutěskou..

Uprostřed té soutěsky jsem ještě Lisu přemluvila, abychom se podívaly ještě ke kostelu Agios Kiriaki. Lisa si toho kostelu ve skále nevšimnula, ale já jo. Moc mě zaujal. Bylo vidět, že tu kostel nestojí dlouho. Ačkoliv byl nový, byly jsme ohromeny tím, jak to uvnitř vypadá.

Nakonec jsme byly moc rády, že jsme se sem podívaly. Původně jsme fotit nechtěly, ale...Lise se fotky interiéru kostelíka moc povedly. Proč se něco podobného nestaví i u nás? Asi znám odpověď.

Jsem moc ráda, že se v Řecku i ty malé opuštěné kostelíky nechávají většinou volně přístupné. 

Tento kostelík byla báječná tečka za celým výletem. Opět jsme si libovaly, jak se nám vše vydařilo.