Vynalézavost Řeků

Ještě nemáte vyřízenou SPZku? Proč se tím zatěžovat? Stačí kus papíru a fixka. Někdy jenom ta fixka.

V autě

Jedu v autě po dálnici a v rádiu hrají tuhle písničku. Od hotelu ke mně domů je to 64 kilometrů, ale chtěla bych na to šlápnout a odjet z celé Kréty, z celé této planety. Škoda, že tam dál žádná dálnice zatím nevede.

Sissi

To je teďka můj nový výhled z okna v Sissi.

Je tu klid a příjemný vánek.

Jen škoda, že tu paní domácí nemá žádné kočičky.

Čtyři dny v jednom

             Mám tu návštěvu, hurá! Připadá mi, že jsem prožila čtyři dny a ne jen jeden. Dneska jsme toho tolik podnikli. Společně s prací mi to strašně rychle uteklo. Možná je to taky tím, že jsem vstávala už po šesté hodině a že jsem jela brzy ráno na letiště. Přijela jsem kolem půl dvanácté, a pak jsme s Petrem vlezli do moře. Zjistila jse, že nejsou vlny, a tak jsem mu ukázala trochu útesy a korály. Petr se bál plavat tam, kde nestačí, ale naštěstí se rybky držely i v mělčině. A tak jsem ráda, že jich aspoň pár zahlédl. I když kdyby se odvážil dál, viděl by i větší exempláře a taky jiného zbarvení. Sledování ryb nás vyčerpalo, protože jsme neměli šnorchl a museli jsme zadržovat dech, a tak jsme doplavali zpátky na břeh. Chvíli jsme leželi na sluníčku a Petr si vyzkoušel, jaké to je se jen tak povalovat na pláži jako ostatní turisti. Myslím, že i ten jeho klobouk mu propůjčoval vzhled českého dovolenkáře.:) Jen si ještě začít stěžovat.
           Pak jsme se šli najíst do restaurace Medusa, kde jsem ještě nikdy nebyla. Petr si objednal salát s mořskými plody a já medusa salát. Přinesli mu spoustu mušlí, krevet a různých potvor. Užíval si to a říkal, ještě že se díval na Pohlreicha, jinak by nevěděl, jak se ty krevety jí. Můj medusa salát bohužel žádné medusy neobsahoval, jen vajíčko a šunku se sýrem. :-( :-)
               Zaplatili jsme a vydali jsme se k jeskyni Skotino. Už jsem tu jednou byla s Florou někdy na konci dubna, ale to jsem neřídila. Tentokrát bylo řízení na mně a Petr radil(respektive jeho GPSka). Vyjela jsem až nahoru ke kostelu nad jeskyní. To už byla kamenitá cesta a Petr mě nabádal, abych jela hodně pomalu. No jo, jenže takovou jízdu jsme v autoškole neprocvičovali. Prý pomalá jízda autu tolik neškodí, protože se přes ty kameny kolíbá. Měl pravdu. Mrkli jsme se do dvou malých kostelů i do jeskyně a střetli jsme se tu se skupinkou lidí z jeep safari. Jeskyně je obří, mohl by se tu natáčet nějaký film. Ráda jsem se sem podívala i podruhé. Na zpáteční cestě řídil po těch kamenech Petr, protože je v tomto zkušenější. My jsme neměli tedy jeep safari, ale hyundai safari. ;) Na asfaltu jsem ale řídila zas já.
               Když jsme dorazili zpátky na apartmán, oblékla jsem si uniformu a šla jsem opět do hotelů. V prvním hotelu klid, měla jsem jednu Němku, pak tři Čechy. Mimo jiné jsem si přečetla maily a zjistila jsem, že v dalším hotelu mi všechny české hosty přebukovali do jiných hotelů. Jela jsem tedy za čtyřmi z nich, protože ten hotel byl blízko. Vyslechla jsem si nadávky a byla jsem poslaná do prdele. Ale to se dalo čekat. Nakonec jsem jela do posledního hotelu, kde jsem napsala e-mail šéfovi, a pak jsem se aspoň najedla. Jela jsem zpátky za Petrem a teď tu popíjím pivo a píšu na blog. Takový byl tedy dnešní den.

Jsem moc ráda, že tu mám návštěvu, protože se mám i během toho, když pracuju na koho a na co těšit. Je mi daleko líp. Pomyšlení, že spolu něco podniknem, mi přináší radost. A tak mám i během dne lepší náladu, pozoruju to na sobě prostě. Teda lepší náladu mám do té doby, než přijdu do kontaktu s lidmi ze své rodné země..

A hele, vono to je slaný.. a taky mokrý!

běloch a hněďoška

mňamík =)

mega jeskyně Skotino aneb cesta do hlubin Země

pohled z jeskyně na světlo boží

u kostelíka 

Jde to k zimě

Posledních pár dnů tu fouká a je tu chladněji. Na práci ideální, aspoň tu nejsou taková vedra. Ale že by to už šlo k zimě? Večer bylo včera celkem chladno. Taky pozoruju, jak čím dál tím dřív musím zapínat světla, když jedu domů a jak se mi čím dál tím dřív GPSka přepíná do nočního režimu. Dřív to bylo před devátou, teď už po osmé hodině.
Čechů tu neubývá, naopak. Mám strach, co se září týče. Kéž by jich sem moc nepřijelo. Sice začíná škola, ale zase je spousta zájezdů v akci, takže o ně může být zájem. Má kolegyně Míša dala výpověd, odchází na konci srpna, takže jsem se dozvěděla, že tu budu v září na celý východ Kréty pro Čechy sama. Kéž bych se už brzy dozvěděla datum svého odjezdu.
Zítra mám volno a odpoledne mi přijede návštěva. Hurá! Už se moc těším!

Prděnky a jiné starosti

               Připadá mi, že sezona vrcholí. Nebo spíš období, co se přebukování hotelů a stížností týče. Pomalu mi chodí víc lidí si jen stěžovat než na informační schůzky. Každopádně si říkám, že ještě horší to je na letišti. Letadla mají zpoždění, lidi jsou naštvaní, upocení a letiště na Krétě je malé, takže spousta lidí musí čekat venku v tom vedru. Včera to bylo fakt výživný. Vstávala jsem v pět hodin a když jsem šla na místo, kde mě měl nabrat autobus, byla ještě tma jak v pytli. Aspoň, že jsem se trochu ochladila. Jenže s postupujícím časem vycházelo sluníčko a začínalo být vedro. A taky jsem začínala mít zmatek v autobusech, které přijížděly. Jednomu člověku pomůžete s jeho problémem a září radostí, dalším třem nejste schopni pomoci a jsou na vás naštvaní. Je to jako na houpačce. Někomu uděláte radost, někoho zklamete. Učím se s tím stále vyrovnávat, že neumím vyhovět všem a že není v mých silách, aby byly všichni spokojení. To je prostě jev nemožný.
                 Mám další momentku. Je z jednoho nejmenovaného hotelu, kde je sprcha umístěna hned vedle místnosti, kde sedí delegáti. Občas tu musím sedět a dívat se na lidi, kteří vylezli ze sprchy, jak si přehrabují kufry. Tentokrát jsem si vyslechla rozhovor jedné české rodinky. "Adélko, přinesla bys mi prosímtě moje slipy?". A asi čtyřletá holčička poslušně nese tatínkovi slipy. "Kačenko, vzala sis na sebe prděnky?"  To slovo mi vrtalo celý večer hlavou a říkala jsem si, co že to má být za kus oblečení. Až teď jsem si vygůglila, že prděnky znamenají vlastně obyčejné kalhoty. To jsem vážně nečekala, že se tu v Řecku naučím nové české slovo. Opravdu jsem se bavila. Někdy je pohled na polonahé(někdy i nahé) členy rodiny vskutku zábavný. A když to jsou Češi, raději dělám, že nerozumím. =)
           Na obloze dnes bylo vidět spoustu mraků. Sluníčko občas ztratilo na své síle a někdy nesvítilo vůbec. Foukal vítr. Říkala jsem si, že by mohlo sprchnout. Mohla by přijít bouřka. Některé hory byly také zahalené v mracích. Tak by se mi ulevilo. Vzduch by se pročistil a ochladil. Ale bohužel jsme se nedočkali. Už dlouho toužím po bouřce, po dešti. Když jsem jela autem a viděla ty mraky, pocítila jsem maličkou radost. Ano, je to divné, normálně mraky a podivné temno nemám ráda a u nás v Čechách na to nadávám, ale tady, v zemi sucha a horka, je to nezvyklá změna. Tenhle pohled se mi naskytnul z hotelu v Ammoudaře, když jsem se marně snažila najít pokoj 411.

Mí jediní společníci

                   Tento den byl opět ve znamení volna, ale tentokrát jsem se nikam nevydala. Spala jsem neuvěřitelných 11 hodin. Probudila jsem se krátce po jedenácté a nevěřila jsem vlastním očím, když jsem pohlédla na hodinky.
                  Nejdříve jsem otevřela knížku, kterou jsem si nedavno přinesla z jednoho hotelu, ale nějak se do ní ne a ne začíst. Vím, přečetla jsem jen pár stránek, ale moc mě nebaví. Přesto jsem to ještě zkusila. K snídani jsem si dala obří hroznové víno, a pak jsem vyrazila na chvíli na pláž. V moři jsem byla dlouho, až se mi zvarhánkovatěla kůže na prstech. Ležení na pláži mě ale nebavilo, když k tomu ještě všude řvaly děti a dovolenkáři se je snažili krotit, otrávilo mě to úplně. Prošla jsem na další pláž, která ale byla ještě plnější než ta první, všude samá lehátka. Nakoukla jsem do místního kostelíku, kde tentokrát ani nehrála hudba. Jako by se tam všechno zastavilo. Svíralo mě podivné ticho, a tak jsem zas vyšla ven. Vrátila jsem se zpátky na pokoj a napadlo mě, že napíšu pohledy do Čech. Dala jsem si párky. A pak jsem četla. Ne tu knihu, kterou jsem otevřela ráno, ale e-booky. Jednu takovou trochu psychologickou knížečku a druhou knihu jsem měla na IPadu. Čtu ji v práci, když nemám co dělat. Ano, občas se to i teď v sezoně stává. Ta knížka se jmenuje Ostrov. Asi bych těžko na něco takového narazila nebýt toho, že jsem na Krétě. Celý příběh se totiž odehrává na Krétě, na ostrově Spinalonga a taky v městečku naproti Spinalonze, v Place. Ten děj mě naprosto uchvátil a začala jsem věřit, že se něco takového opravdu stalo. I když podle všeho, si to asi autorka vymyslela. Jenže já věřím, že podobné životy lidé na Spinalonze i tady na Krétě vedly. Ten závěr mě naprosto překvapil. Žasla jsem a zároveň jsem měla pochopení pro čin, který manžel Anny udělal. Asi bych se zachovala podobně, když by mi muž po tolika letech manželství a společného života řekl, že mě nemiluje, že miluje a miloval vždycky jinou. Dvě sestry, Anna a Maria, každá úplně jiná. Měla jsem soucit s Marií a bylo mi jí hodně líto, jaký osud ji potkal. Ale nakonec se ukázalo, že všechno zlé je pro něco dobré. Víc prozrazovat nebudu, třeba si někdo knihu rád přečte. Rozhodně ji můžu doporučit všem, i těm, kteří nejsou příznivci Řecka. Ten příběh celé rodiny mě fakt zasáhnul.
             Další kniha, která ve mně zanechala velkou stopu, je Ein ganzes halbes Jahr. Už dříve jsem si tuto knihu chtěla koupit v Německu, protože jsem na ni četla samé pochvalné recenze. Ještěže jsem vydržela. Našla jsem ji v poličce s knihami v jednom hotelu, tak jsem po ní hned chmátla. Oblíbila jsem si ji natolik, že si ji hodlám odvézt domů. I když už ji mám přečtenou a knihy většinou víckrát nečtu. Stala se mou společnicí na pláži i v posteli. Celkem jednoduchý příběh mě překvapil svou hloubkou a vlastně jsem se i s hrdinkou trošku ztotožnila. Pořád jsem doufala v dobrý konec, ale bohužel happy end se nekonal. Naopak. Tak to v životě normálně bývá. Kniha si na nic nehraje a to je dobře, o to víc má člověk pocit, že se něco podobného opravdu stalo a že ty postavy někde žily.
                     Vydala jsem se koupit známku na pohledy a na zpáteční cestě jsem nakoukla do hotelu hned u pláže. Ve spoustě hotelích jsem totiž objevila černé masážní křeslo. Už dlouho toužím to křeslo vyzkoušet, protože se každý den budím děsně rozlámaná ze své staré matrace, na které spala asi půlka obyvatel zeměkoule. Aspoň tak mi to připadá, protože cítím každou pružinu a ta matrace je strašně měkká. Jenže bohužel křeslo zrovna v tomto luxusním hotelu v naší ulici nebylo. Neviděla jsem ho tam. Navíc jsem se cítila trochu nesvá, když jsem vstoupila do lobby, protože jsem neměla na ruce náramek. Co mě ale na první pohled zaujalo, byla veliká knihovna. Poličky od shora až dolů plné knih. Hned jsem k nim přistoupila a začala si číst názvy titulů. Našla jsem i pár knih v češtině a ve slovenštině. Jenže všechny byly detektivky! Proč je teď v módě číst detektivky? Proč jsou tak populární?  Mně se o žádných vraždách a násilnostech číst nechce. Krimi nemusím. Zaujalo mě víc knih, jedna v angličtině a jedna v norštině. Nakonec jsem si s sebou odnesla ale knihu v němčině. Je to román a odehrává se v New Yorku. Anglickou knížku a norskou jsem raději vrátila, protože se mi nechce tak namahat a překládat slovíčka, kterým nerozumím. Potřebuju něco na odreagování, něco odlehčenějšího. Snad se mi ta nová kniha s názvem Vielleicht morgen bude líbit víc než ta, kterou jsem četla ráno. Tu asi vrátím někam do hotelu. Poslední dobou se dívám, zda byla kniha taky vyznamenaná nějakou cenou, nebo jestli se stala bestsellerem např. ve Spieglu. Ne vždycky je to ale záruka, že se mi bude líbit.
                     Celý den jsem stahovala Pána Prstenů, Společenstvo prstenu a ne a ne to stahnout. Máme moc pomalou wifi, která vypadává. Až asi posedmé se mi to podařilo a to jsem stahla nějakou méně kvalitní verzi, aby to šlo rychleji. Film si pustím někdy jindy. V půl osmé jsem se šla vykoupat do moře. Sluníčko pomalu zapadalo a pláž byla poloprázdná. Všichni už byli na večeři, ve svých pokojích... Plavala jsem trochu dál a dívala se přitom na rudé slunce. Když jsem se potopila, viděla jsem, jak se poslední paprsky odrážejí dozlatova na hladině. Večer jsem připravovala plán na další týden a dělala ještě další věci do práce, a pak se ozvala mamka na skypu. Hurá. Byl to první a poslední člověk, s kterým jsem dnes mluvila.