Malé odreagování a naděje na lepší zítřky (..snad)

       Den off jako vyšitý. Přeju si, aby nikdy neskončil. Nevím, co mám dělat dřív. Číst si, spát, plavat, připravovat se na příští týden(plánovat trasu, kudy pojedu), psát na blog a tak dále. Od předešlého večera sem dorazila vedra. Mám na mysli vedra i v noci. Už nejsou ty chladné večery, jako tu byly na začátku. Je tu podivné dusno, těžký vzduch a sluníčko je dnes taky nějaké ospalé a rozostřené mraky. Pomalu z nás začíná během dne lít pot. Ono samo to vedro člověka unavuje. Kdybyste někdo věděl nějaký návod, jak to překonat, jak zůstat i ve velkých vedrech čilá, určitě mi napište.

        Tento týden byl celý zmatkový, hlavně kvůli popletenému plánu. Tak se to budu snažit ještě doklepat a v pondělí začnu nanovo. Čekají mě tři směny na letišti. Tentokrát jsem si vyráběla plán sama, takže doufám, že vše už bude v pořádku a že to budu stíhat. A co je nejlepší je to, že už nebudu jezdit do Agios Nikolaos. Nevím, jestli mě to stejně nečeká, až přijedou Češi, ale aspoň teď se té daleké cesty vyhnu. Ještě dvakrát... ještě sobota a neděle. Snad to klapne. Kéž by nebylo ve městě moc aut... A kéž by mi držela GPSka na skle. Poslední dobou mi pořád padá a já nevím, jak ji mám upevnit.

         Včera jsme se všichni zúčastnili řeckého večera v Anopolis. Všichni z celé Kréty, co pracují pro naší společnosti, se tu sešli... i animátoři dokonce. A taky pár lidí, co pracují v kanceláři u telefonu a u počítačů. Tak jsem se po měsíci potkala opět s Čechem, který právě pracuje v Heraklionu a popovídali jsme si spolu. Má teda zážitků s lidmi... říkala jsem mu to, aby to sepsal. Taky to nemá lehké. Jediné, co mu tak trochu závidím je to, že má danou pevně pracovní dobu a když přijde domů, tak má padla. Jenže noční bych asi nechtěla dělat. A v kanceláři už vůbec ne...to bych přeci mohla zůstat doma u nás v Česku a nemusela bych kvůli tomu jezdit na Krétu.  Čekalo nás nejdříve přivítání, kde sem se mimo jiné dozvěděla, že se očekává, že sem přijede tuhle sezonu kolem 1500 lidí z Česka. Což mi zas nepřijde moc, ale nejspíš tu na celou Krétu budem čeští delegáti jen dva. Jeden na západě, má dorazit teď někdy v květnu, a jeden na východě, nejspíš moje maličkost.
       Kromě toho se ten večer hodně jedlo, pilo... poprvé jsem si tu dala červené víno a moc mi chutnalo. Najedla jsem se dosytosti a dokonce jsem si zatancovala. Bohužel jsem byla hodně ospalá. Nevím proč, ale prostě jsem ne úplně vnímala, hlavně na začátku. A tak jsem si řekla, že se musím hýbat, jinak usnu. První polovina představení byla taková neslaná nemastná, ale druhá se mi už líbila. Hlavně díky tomu, že tanečníci vyzvali i další lidi na parket. Sirtaki už umím jedna báseň, ale jen základní krok. Nevím, kolik figur existuje teda, ale neřekla bych, že to, co umím, je všechno, co existuje. :-D Právě ve druhé polovině hráli známé chytlavé řecké melodie, které všichni znají, takže to slavilo úspěch. Sedla jsem si ke stolu ke známé kolegyni z Německa, která mi představila další holčinu ze Švýcarska. Moc ráda jsem si s nimi popovídala. Právě když jsem tancovala, tak jsem si vzpomněla na swing a uvědomila jsem si, jak moc mi tu chybí. Nejen swing, ale i další tance. A hned jsem si vzpomněla na to, že už to za chvíli bude rok, co jsme chodili s Ondrou do tanečních. Jestlipak letos na podzim budem chodit zase do nějakých tanečních kurzů?
Řekové umí tančit na všem možném, obrací vzhůru nohama židle, stoupají si na skleničky, někdy to hraničí s akrobacií. Najednou mi v hlavě docvaklo, že už jsem něco podobného zažila. Na Mořském koníku. I zde jsem se divila, proč tu mají v Řecku takovou oblibu v "ničení" a testování nábytku. Je to jejich specifický taneční styl.

Tento rozkvetlý strom rostl před velkým sálem, kde probíhalo vystoupení. Všem učaroval.

Takhle vypadalo vystoupení v Anopolis.

Krétské San Francisco

           Tak moc si užívám toho, že ležím v posteli a že dávám odpočinout trochu svým nohám. Vypadá to, že k nám dorazila první vedra. Bohužel si jich užiju jen v autě, na pláži už moc ne. Přála bych si kráčet městem neobtěžkaná taškou, ne-li k tomu ještě baťohem, abych si mohla vychutnat taky jeho krásy.

          Zatím mi připadá, že práce delegátky je rozvržena následovně: 75 procent řízení auta, 10 procent čekání, 10 procent setkávání s hosty a 5 procent plánování v kanceláři další týden a další úředničiny. Tenhle týden je na řízení dost výživný. Dozvěděla jsem se, že Češi přijedou až v červnu a že pak budu mít na starosti 10-12 hotelů. No nedokážu si představit, jak to budu stíhat. Kéž by ty hotely byly aspoň trochu blízko sebe.

           V pondělí a dnes jsem měla trochu času se porozhlédnout po Agios Nikolaos. Vždycky když tam jedu, tak se modlím, abych měla kde zaparkovat. Pokaždé parkuju jinde. Objevila jsem pár míst, kde se dá parkovat zdarma, ale většina z nich je obsazena. A tak musím mít veliké štěstí, nebo jet dál a hledat do té doby, než neobjevím aspoň trochu přijatelné místo. Včera jsem parkovala na okraji silnice. Mám vždycky obavy trochu, jestli neparkuju někde, kde se to nesmí, ale auta tu stojí úplně všude. Bohužel policisté si prý vybírají schválně ta auta, která jsou půjčená, místní pokutami prý tolik neprudí jako cizince. Stejné obavy mám i když parkuju někde před hotelem. Dneska přede mnou jel bus, který zastavil přímo v cestě k hotelu, která měla ani ne tři metry v průměru. A tak jsem zaparkovala raději na ulici před autopůjčovnou. Nějaký chlapík mi pak říkal, abych parkovala buď přímo před vraty autopůjčovny, což nechápu, nebo v hotelovém areálu. Na tom místě, kde jsem zastavila, je to prej blbý. No jo, jenže když vám cestu zahradí autobus, který se ne a ne otočit, protože čeká nejspíš, až přijdou všichni hosté..co mám dělat? Čekat 20 minut? Další moment jsem zažila teď večer, když jsem musela ostře zabočit vpravo a na jedno otočení jsem to nedala, tak jsem musela couvat. Najednou se přede mnou objevil autobus. Myslela jsem si, že zajedu na stranu a on projede, ale řidič autobusu mi naznačil, ať projedu jako první. Ještě že hodně řidičů už má v oku, zda se do dané škvíry vejdou či nikoliv a ještě že většina z nich má pro danou situaci nějaké řešení. Já jako řidička menšího auta nemám často takový rozhled.

                To, že jsem toho měla včera k večeru už dost, bylo patré z toho, že jsem se vracela v Agios Nikolaos ke svému autu. Strčím klíčky do zámku a ono nic. Pořád je zamčeno. Zkusím to asi třikrát, když si všimnu, že podél kliky se tahne dlouhý tenký škrábanec. A pak se podívám na okýnko a je otevřené. No to není možný! Pak se podívám dovnitř do auta a zjistím, že tam leží nějaké rukavice a další věci. Vždyť to není moje auto! Naštěstí. Parkovala jsem o kousek dál. :-D

              Agios Nikolaos je moc hezké město. Kam se na něj hrabe Chersonisos, Malia apod.. Ty mi připadají až moc zaměřené na turisty a nenajdete tu žádné malebné uličky. Z Agios Nikolaos čiší víc řecká nálada, už několikrát jsem se proplétala úzkými uličkami a objevovala zdejší kostelíky a všudypřítomné kočky. Možná je to i díky dvěma přístavům. Jeden je geniálně propojený s jezerem, kolem kterého se dá procházet a relaxovat ve stínu. Někdy se říká tomuto městu krétské Saint Tropez. Přímo ve městě tu jsou dokonce dvě pláže, čisté a udržované. Jen chápu, že někteří hosté ubytovaní v centru si mohou stěžovat na hluk. Inu je to něco za něco. Ruch aut je tu teda slyšet i za dveřmi hotelu.

            Jako první, co mě tu zaujalo, když jsem tu v pondělí zaparkovala, byly tyto fialově rozkvetlé stromy. Pohled do jejich koruny mi přinesl uklidnění.

Žlutá a fialová, báječná kombinace. 

Katedrála Agia Triada, když jsem kolem šla, byla bohužel zavřená. Prý otevírá až večer.

Detail katedrály, uličky a malý urbex. ;)

Hory tu jsou vidět všude. S mořem je to báječná kombinace. Jsem ráda, že Kréta není placka jako Magdeburg.

Spíš bych Krétu přirovnala k San Franciscu, protože i zde jsou vidět veliké výškové rozdíly...v centru narazíte na uličky se spoustou schodů, strmě se svažující nahoru, a pak zase dolů. Přesně jako jsem viděla loni v San Franciscu.

                Dnes se mi poštěstilo posnídat palačinky s nutellou, croasant, pudinkový koláč a grapefruitový džus. Mňam. :) I oběd jsem měla královský. Jsem ráda, že už nehladovím. A také jsem dostala asi desetiminutovou masáž. Je to málo, ale jsem ráda i za těch 10 minut. Narazila jsem v jednom hotelu na slečnu, která nabízí masáže, začala jsem se vyptávat, jak to s těmi masážemi chodí a ona mi řekla, že mě může na ukázku trochu namasírovat a já pak hostům o těch masážích poreferuju, aby k ní taky zašli. Říkala mi, že mi udělá thajskou masáž. Musím říct, že takto mě ještě nikdo nemasíroval. Prý je poznat, že mám hodně stresu. Cítila jsem každý její hmat. Chtělo by to masáž nejméně hodinovou...ale asi si raději počkám, až přijedu do ČR. Tady to asi bude dražší než u nás.
           Tak to by bylo pro dnešek všechno. Zítra je zúčtování, ráno mám dva hotely a večer máme nějaký program s Řeky. Asi budeme tancovat a pít raki. A v pátek je VOLNO. Těším se na pátek už od minulé soboty. Těším se, až si něco přečtu.

Divy Řecka

           Sedím na terase před našimi pokoji a užívám si posledních slunečních paprsků tohoto dne. Teď odpoledne přišly mraky, ale to mě neodradilo od toho si jít zaplavat do moře. Hladina byla klidná, takže se dalo v pohodě plavat i dál. Moře... jak mi pomáhá překonat všechny starosti. Je to jedna z nejhezčí věcí tady. Vždycky když se ponořím do studené vody, všechny problémy odplavou někam daleko a já se trochu uvolním. Ne úplně, ale cítím, že je to lepší. Další věcí, která mě tu uklidňuje, jsou skajpy se svými blízkými. Chybí mi to docela čeština. A chybí mi tu promluvit si s někým nejen pracovně. Přemýšlím, jestli tu vydržím celou sezonu a jak to všechno bude. Každý den mi přináší nová milá i nemilá překvapení. Např. příští týden budu jezdit do hotelu, který je od mého bydlení vzdálený 60 km. Kéž by ta cesta byla v pohodě. Kéž bych dorazila v pořádku. Zítra mam premiéru. Stejně nechápu, proč musím mít hotel tak strašně daleko. Doufám, že to bude jen jeden týden takto.

           Dneska jsem se výborně najedla, takže aspoň toto jsem si užila. :-) Konečně jsem byla poprvé na obědě v jednom mém hotelu. Poprvé, možná i naposledy. Místní šéfkuchař mi připravil kalamáry. Jedla jsem je asi poprvé v životě. Chutnaly trochu jak nějaká měkká hadice. :-D Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že hosté musí za obědy extra platit, že se tu podává v ceně jen snídaně a večeře. Já jsem tu platila jen za džus. Inu jiný hotel, jiný mrav.

A když už nám jde net, přidávám pár momentek ze Sissi. Prošla jsem se tu po obědě po městečku. Líbí se mi, že je to tu takové menší, přívětivější. 

A taky krásně rozkvetlé. Často tu cítím stejnou vůni, jakou jsem dřív cítila na Mořském koníku. Že by víno? Nebo nějaké jiná rostlina? Je to taková nasládlá omamná vůně... tak to voní jen v Řecku. A když se řekne "Řecko", vždycky si tu vůni představím.

Tahle fialová rostlina to ale určitě není.

Jak se tu taky parkuje... na férovku si postavil náklaďák před svůj dům. Vypadá to, jako by to auto nabouralo do zdi, ale ve skutečnosti je od ní vzdálený asi tak 2 cm. Stejně mu pořád čouhá zadek.;-)

Day off aneb na co se těším celý týden

              Tento den mám day off. Užívám si toho, že si můžu víc přispat, že jsem doma a že si můžu vyprat oblečení. Na pláži celkem fouká vítr, jsou zase vlny, takže jsem to s plaváním moc nepřeháněla. Od loňska, kdy mě vlny v Americe několikrát vylekaly svou obrovskou silou, z nich mám velký respekt a moc daleko se do nich nepouštím. Na pláži přibyly nové slunečníky a lehátka, už není tak opuštěná, jako když jsme sem přijeli, což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu se z ní pomalu vytrácí klid. I okolní obchody otevřely a každým dnem to i tady u nás, v malém letovisku, které je podle Kréťanů vhodné pro lidi 50+, víc žije. Tento týden jsme měli den a půl školení, což jsem moc uvítala. Aspoň jsem si tak odpočinula od ježdění autem a obíhání hotelů. Přála bych si mít víc dní, kdy bych měla třeba i trošku volno. Ale vím, že to bude právě naopak. Často se teď těším na spánek a na postel. Příští týden budu jezdit do jednoho hotelu, který je od mého bydliště 50 kilometrů. To bude ale trénink. Aspoň že nemusím nikam spěchat jako moji kolegové a že na to budu mít vždycky půl dne. Zvláště když jsem expert na bloudění a na zajížďky. Odbočka na dálnici před Chersonisos ale musí být opravdu vyznačena špatně. Tentokrát jsem dávala fakt bedlivý pozor a stejně jsem se ocitla na špatné straně. Svému cíli jsem se teda hezkou chvíli spíš vzdalovala... trvalo dlouho, než jsem to mohla otočit.

               Co se týče ježdění, mají tu fakt divné zvyky. Pomalejší auta zajíždějí buď celá, nebo aspoň napůl do odstavného pruhu, aby je mohla rychlejší auta předjíždět. Ještě to jde, když máte ve vašem směru pruhy dva, ale když je možné jet pouze v jednom a druhý pruh je určený pro auta v protisměru, tak je to síla. Zvláště když vás předjíždí kamion. O zatáčkách ani nemluvě. To v odstavném pruhu raději nejezdím, protože nikdy nemá člověk jistotu, jak dlouho bude ještě ten pruh pokračovat, či jestli v něm náhodou někdo nestojí. 
           Dále tu také často neznají lidi přednost zprava. Což je celkem důležité, protože se tu málokdy vyskytuje vyznačení hlavní silnice. Co je mi ještě s podivem, tak to je to, že když jste na kruhovém objezdu, nemáte automaticky vždycky přednost před auty, která na něj najíždějí. Naštěstí tu moc kruháčů není. Doufám, že nebudu muset jet někdy do centra Heraklionu. Prosím.....

Včera jsem se dozvěděla, že první Češi by měli dorazit v půlce května. Nevím, jestli se mám radovat. Taky zatím všechno vyřizuji papírovou formou. Spousta lidí tu už má ale elektroniku. Já jsem celkem ráda, že ji zatím nemusím používat, protože  je to další věc, o kterou se musíte starat a kterou nesmíte spoustit z očí. Ztráta takové věci by fakt bolela. Bohužel mě to ale nemine. Pak se ještě musím zeptat na nesrovnalosti ohledně platu. Jsou tu věci, kterým nerozumím. A nejsem sama. Inu sliby jsou sliby, ale realita je trochu jiná. Uvidíme.

Takhle se včera schylovalo večer k bouřce, když jsem odjížděla z práce domů. Naštěstí mě bouřka nezastihla.

        Dneska jsem dočetla Harryho Pottera a konečně jsem pochopila, jak to bylo s onou bezovou hůlkou. Musela jsem tu stránku přečíst snad třikrát, abych tomu porozuměla. Hurá! Že bych si pustila nějaký film? Už jsem se na nic nedívala víc jak měsíc. Teď jsem si chtěla přečíst zprávy, co se u nás děje, ale většinou jsou to takové drobné pikantnosti... Kde čtete nějaké normální seriozní zprávy?

Vai a okolí

            Minulou středu jsme podnikli se třemi kolegy road trip na východ. Až úplně na východní část Kréty na pláž Vai. Nejdříve jsme udělali zastávku v klášteře St. Toplou z 15. století. Několikrát byl dobýván Malťany a Turky. Na Wikipedii jsem se dokonce dočetla, že se tu za 2. světové války schovávali lidé, kteří bojovali proti nacistům, že tu i poslouchali zakázaný rozhlas. Když klášter Němci dobyli, 2 mnichy nechali popravit. Připomíná mi to docela případ Gabčíka a Kubiše v kostele svatých Cyrila a Metoděje. Uvnitř je malé muzeum se starodávnými knihami, listinami, litografiemi a také tu je kostel se spoustou ikon.

Pak jsme se přesunuli na Vai, boží pláž s obrovskými přírodními palmami. Tady je uměle nepěstují, tady rostou úplně nadivoko. Byla jsem z nich unešená. Sami vidíte, že pláž byla poloprázdná. V sezoně tu musí být poněkud hustšeji. I na parkovišti jsme nic neplatili, ale v létě tu asi vybírají parkovné.

S F. jsme si říkaly, že toto bude naše nejoblíbenější pláž. Zatím opravdu nejhezčí, kterou jsem tu navštívila.

Poslední zastávku jsme udělali v archeologické vesničce jménem Itanos. Dnes už tu jsou opravdu jen malé zbytky vesnice, dříve za minojské doby bylo toto jedno z nejvýznamějších měst na Krétě. Zjistili jsme, že tu je keška, ale souřadnice se tu nechtěly načíst, takže objev keše musí počkat na příště. Hezký urbex. :-)

Na Vai se jistojistě někdy vrátím, až budu mít čas. :-) Není to odtud zas až tak daleko. Jen ty zatáčky mě dostávají do kolen.

Okružní jízda

           Konečně nám zase funguje na pokoji net, a tak můžu psát rovnou z postele. :-)
Dneska jsem měla zase pestrý den. Pořád je mi záhadou cesta k jednomu z mých hotelů. Pokaždé, když k němu mířím, jedu jinou cestou. Řídím se částečně podle GPS, ale i částečně podle toho, co je mi už povědomé. A googlemaps nezná všechny cesty, takže si je bohužel nemohu všechny projít přes Google street view. Sissi je prostě takový malý konec světa. Člověk tam musí dávat pozor, protože uličky jsou tu hodně úzké, klikaté a navíc do prudkého kopce a taky se všude prochází spousta chodců. Tohle místo je mi fakt záhadou. Naši hosti mají spoustu dotazů a štve mě, že jim na všechny nemohu odpovědět, protože jsem okolí zatím moc neprozkoumala. Kéž bych měla někdy pauzu... třeba odpolední, abych se mohla převléknout z uniformy a vydat se třeba na průzkum pláží a pobřeží. Vypadá to totiž zatím, že nikde blízko ani není žádná pláž. Jen útesy a kameny. Zato je tu celkem ticho, pár taveren, tichý přístav, to se mi tu zas líbí. Potkala jsem se dneska s jednou kolegyní z Británie, tak jsme se daly do řeči. Prý je to její už čtvrtá sezona. Nejvíc se jí líbilo na Lanzarote.
             Po obědě jsem se vydala na zpáteční cestu. Řekla jsem si, že bude rychlejší, když pojedu po dálnici. I tak mi to trvalo domů 30 minut. Před čtvrtou hodinou jsem dorazila domů a převlékla jsem se do plavek, že se půjdu smočit do moře. Když tu mi zvoní mobil. Volá mi šéf, abych hned zavolala adminům. Když jim zavolám, dozvím se, že jedna delegátka onemocněla. A pak se ještě dozvím, že na pozvánky byly vytištěny chybné termíny informačních schůzek. Stihnu to na pátou do Sissi? Nevím. Ale slíbila jsem, že tam zajedu. Jak jsem se těšila, že už nebudu muset ten den řídit... Ale ne. Čekala mě opět cesta do Sissi, 30 km tam a 30 zpátky. Jenže to bych nebyla já, abych se neztratila. Vlastně za to může GPSka, která mě navigovala na odbočku na dálnici. Poprvé jsem od nás z domova jela na dálnici. Inu podařilo se mi jet na druhou stranu směr Heraklion... místo Agios Nikolaos. Otočit se nešlo, a tak jsem musela jet skoro až na letiště... až pak jsem se teprve otočila. Inu 16 km zajížďka. Ještě, že jsem dneska ráno byla tankovat. A tak jsem přijela o 30 minut později... hodně hostů na mě i tak čekalo a i po té půlhodině to nevzdalo. Vrhla jsem se na svůj úkol všechny informovat a dokonce jsem rezervovala pro dva lidi výlet. Opět jsem zde potkala svou britskou kolegyni, která seděla za stolem osamocená. Pak jsem se přesunula do svého hotelu, kde jsem již už kolem poledne byla. A vida, i zde čekají hosté. Ty pozvánky byly opravdu vytištěny špatně. A tak jsem se vrhla do vykládání podruhé. Co je děsný, to je počet lidí. Nikdy nevíte, kolik dorazí. Máte jich na listě třeba 15 a dorazí 1. Máte jich na seznamu jen 3, ale dorazí 10. Pak se špatně improvizuje v hledání místa. Ještě, že jich zatím nemám 250, nebo 600 jako mí franzouzští kolegové. :-D

Tak vypadá jízdní řád busu do Sissi a ze Sissi do Heraklionu a do Agios Nikolaos. Jezdí jednou denně. Inu díra. Nahoru k hlavní ulici, kde jezdí bus častěji, si lidi musí vzít taxíka, či šlapat víc jak hodinu.

Objevuju své hotely

           Nemám internet, proto sem nepíšu. Od čtvrtka od večera, kdy jsem položila pomyslné sluchátko na skajpu se to podělalo a doteď to nejde. Štve mě to. Ale jsem i unavená, takže mě to aspoň nesvádí trávit další minuty, či dokonce hodiny na netu. Na druhou stranu bych si ráda často něco rychle vyhledala a nejde to.

             Jak se mám? No zatím tak nějak přežívam. S květnem nám sem přišla na Krétu zima, dneska jsem jezdila půl dne v dešti. Dokonce jsem vytahla svůj modrý kabát, jedinou teplejší věc, kterou tu mám. Uvědomila jsem si, že jsem si sem nevzala ani jedny kalhoty. Docela by se hodily.. přesně vím které. Mám je v Praze doma ve skříni. Pozdě. :( Třeba mi je někdo přiveze. Až tu budou vedra. To už je moc potřebovat nebudu. Naštěstí tu mám aspoň legíny, které taky celkem zahřejou. Navíc tu zatím nehezké počasí trvalo vždycky jen chvilinku. Teď tu fouká zas strašně vítr. A taky se mi začlo minulý týden poprvé stýskat..

        Tento týden slaví Řekové Velikonce. Už o víkendu to začalo. Pro Řeky je to veliký svátek, v neděli chodí do kostela, oťukávají si svá červená vajíčka a přejou si hezké svátky. A taky opékají před svými domy kozy. Dobré bylo, že na ulici se včera dalo v pohodě i ve městě projet. Nikde moc neparkovala žádná auta. Blbý doteď je, že všude mají omezený provoz. Včetně společnosti, přes kterou tu rezervujeme výlety, takže půlka výletů se nekoná, nebo se posunula. Kvůli každému výletu se musí pořád volat, jestli se vůbec koná, kde se vyzvedávají hosté apod.. Až dnes večer jsem dostala konečně vytištěný program. Hosté se už po něm ptali a já se jim snažila vysvětlit, že se teď na přelomu dubna a května mění a v šanonu byla prázdná stránka.

            Co se práce týče, zatím nemám tolik hotelů, minulý týden 5 a tento dokonce jen 3. Ale i tak je to pro mě zabíračka. Už jsem udělala několik chyb. Snažím se je pak zpětně napravit. No aspoň do příště budu vědět, jak se to dělá. Proč vždycky musím udělat něco špatně a dozvím se to až zpětně, když se to už dost těžko dá změnit??? Pořád tápu. Nevypadám jako profík, ale snažím se být všem otevřená a udělat vše tak, jak to cítím. Nemá cenu si na něco hrát, jednak mi to ani nejde a druhak by to všichni poznali. První informační schůzky byly děsný, teď se to pomalu zlepšuje. Aspoň co se jazykové stránky týče. Ale jedna perlička se mi podařila: " das Wasser pinkelt". Ale jak jinak to říct, že se voda růžoví? Říká se to vůbec v češtině? Červenat existuje, tak proč by nešlo růžovět? Společně jsme se nad tím zasmáli. :-)

         A jak jde řízení? Dóst děsně. Minulý týden to bylo dost děsné. Měla jsem veliký stres a strach. Taky oprávněně. Pořád se děsím parkování. Pořád přemejšlim, kde zastavit. Třeba teď se modlím, aby ráno vyjelo buď auto za mnou, či přede mnou jako první... abych nemusela vyjíždět já jako první, protože samozřejmě oba dva auťáci mě "obklíčily ze dvou stran. Postranní parkování mi nahání strach. S řízením už se cítím trošku jistější. Teď jsem dostala hotel v Sissi, kam se zajíždí teda pěkně blbě. GPSka mě vždycky vyvede na nějakou offroad silnici, kde se děsím, jestli odtama vůbec vyjedu. Musím na jít nějakou aleternativu. Sissi je na řízení těžký díky ostrým křižovatkám, kde nevidíte občas vůbec za roh. Doteď nevím, jakou cestou zítra pojedu. Zkusím se mrknout na googlemaps.

        Jak je to s jídlem? Lepší. Jím v hotelech, ne teda vždy, ale někdy ano. Bohužel se nám každ týden teď střídají hotely. Mrzí mě, že jsem přišla o jeden, kde moc dobře vařili a kde mě s otevřenou náručí vítali. Ráda bych konečně dostala svůj pevný hotelový balíček. To je pořád seznamování a dotazů a nových lidí. Nevadí mi to, ale jak tak objíždím hotely, vidím rozdíly. Někde jsou fakt moc přátelští, někde zas až tolik ne...a někde třeba ještě moc nevaří oběd, protože nemají moc hostů.

Přístav v Sissi

jeden z hotelů, který otevřel včera

 

Tohle je pro změnu v jednom hotelu v Malia. Prostor mezi pánskými a dámskými toaletami není úplně oddělen a je tam udělaná takováto dekorace a průsvitné plexisklo. Připadala jsem si trochu jak někde v jeskyni. Hlavně že ty kabinky mají uzavřené. :-D