Možná se mě v Čechách nedočkáte...

...to jsem si říkala těsně předtím, než mi za krk dosedl tenhle had.

Aneb bláznivé delegátky zkouší všechno!

Adriana si nejdřív hada potřebovala ošahat. Mně ho položil pan chovatel rovnou z krk. Nejdřív menšího, pak většího.

Aquaworld je záchranářská stanice pro nalezená a nemocná zvířátka. Především pro ryby, hady a ještěry. A taky pro želvy.  Ještě jsem tu nebyla, ačkoliv se stanice nachází přímo v Chersonissos. Ten nápad sem zajít dostala Adriana.

leguán

Kromě ještěrů tu mají i několik akvárií z rybičkami a ježky a hvězdicemi. Spoustu ryb jsem znala z moře. Konečně jsem se dozvěděla, jak se ty rybičky, které vidím pod vodou, jmenují. Ještěři a hadi v zahradě pro nás byli ale něco úplně nového.

Želva pobíhala z rohu do rohu a občas do nás narážela. Byla mi sympatická, ale připadalo mi, že nás vůbec nevidí.

Další pokračování blogu bude v Čechách. Ještě jsem nenapsala o několika výletech a o spoustě místech, která jsem navštívila. Ale teď si budu užívat moře a sluníčka, dokud můžu.

Už se to blíží

Nastává čas loučení. Poslední dobou chodím ven s kamarády a jím v hotelech společně s dalšími kolegy. Je to příjemné, ale zároveň smutné. Nemůžeme se rozhodnout, zda se nám chce domů, či ne. Na jednu stranu bychom hned zdrhli, na druhou stranu to tu nechcem opustit. Se Saskií a Lisou chodíme občas večer po práci do restaurace, do taverny, či do irské hospody. Konečně jsem poznala tolik všemi proslavený Coconut bar. Máme ho hostům doporučovat, ale protože jsem tu v Sissi neměla skoro nikdy žádný hotel, neznala jsem ho. Dala jsem si koktejl Sissi kiss a takto zářil, když mi ho přinesli. 

Zítra je můj poslední den, kdy jedu do hotelů tady na Krétě. Od pondělí převezme můj německý hotel kolegyně Adriana. V úterý půjdu na letiště vypravit domů poslední várku Čechů spolu s Lisou, která odlítá do Německa, pak se přesunu na chvíli k příletům a ve středu ráno je konec.

Muzeum Homo Sapines a klášter Panagia Kera Kardiotissa

Dne 16. září jsme s mým milým podnikli výlet k muzeu Homo Sapiens Sapiens a do jednoho menšího kláštera Monastery Panagia Kera Kardiotissa, které leželo poblíž. Neměla jsem volno, ale šichta na letišti mi skončila trochu dříve, a tak jsme hned vyrazili.

Už zdálky jsou vidět veliké mlýny, které jsou největší atrakce celého muzea. Můžete se podívat i u několika z nich dovnitř. Škoda, že dnes už jsou většinou větrné mlýny jen turistickou atrakcí a že se všude běžně ruší.

Cesta k muzeu vedla ostrými zatáčkami, jeli jsme vlastně už po náhorní plošině Lasithi. Odtud byl výhled i na přehradu na protější straně.

Opět jsem si vylezla na koně. Tentokrát jsem se musela spokojit s kamenným.

Do Prahy je to odtud jen 1874 kilometrů, ale já mám pocit, že jsem od ní vzdálená daleko víc.

Prohlédli jsme si různé chýše, z níš každá představovala jednu éru vývoje člověka. Šlo to až do současnosti, do té doby, kdy člověk začal létat do vesmíru.

Ondra si zkusil namlít mouku.

Co mi v muzeu trochu vadilo, to byly nápisy jako " Zde si můžete udělat báječné fotky pro váš facebook".

 Pak jsme se vydali do onoho kláštera. Potkali jsme tu několik žen zahalených v černém. Ondra říkal, že to jsou vdovy. V malém obchůdku jsme se dali do řeči s jednou paní, která se o klášter starala. Překvapilo nás, jak byla čiperná, na to, že jí je už 92(nebo 97? let, teď si nevzpomínam).

Prohlédli jsme si i malé muzeum, ve kterém měli vystavenou fotku, jak to tu vypadá v zimě. Klášter byl krásně zasněžený. Nezvyklé vidět toto na Krétě.

Některé části kláštera se stále opravovaly. Bylo vidět, že o něj pečují.

Co by to byl klášter bez Dalajlámovy kočky? Samozřejmě že tu musí být!

Richtis Gorge

Už je to skoro dva týdny, co jsme se s mým milým rozhodli zajet k soutěsce Richtis. Soutěska leží kousíček před městečkem Sitia na východě Kréty. Našli jsme to snadno, protože parkoviště na začátku trasy k soutěsce leží přímo u hlavní silnice. Cesta byla klikatá, plná zatáček, ale také bechderoucích výhledů, a tak jsme během jízdy udělali pár přestávek. Mám ráda, když se spontánně rozhodneme někde zastavit, protože z okýnka auta vidíme, jak je ta krajina kolem nás nádherná.

Odtud bylo vidět na vzálené město Agios Nikolaos i na pár malých letovisek dole pod námi. Někde jsme viděli jen skály a útesy a dva tři domy. Říkali jsme si, kdo tam asi tak může žít a čím se tam ti lidi živí a jak se dopravují do práce.

Malý kostelík měl otevřeno, a tak jsme si ho prohlédli i zevnitř.

Naproti jsme si dali v restauraci s vyhlídkou frapé, které nás osvěžilo a povzbudilo.

Zaparkovali jsme na parkovišti, které bylo skoro celé zaplněné a vydali jsme se dolů- tam, kam ukazovala šipka. Nejdříve jsme šli po betonovém chodníčku lemovaným keři a zahrádkami. Až na ty hadice, které se kolem vinuly jako hadi a které měly za úkol zavlažovat, se nám to tu líbilo. Šly jsme občas ve stínu stromů, připadala jsem si tu jako v Čechách. Došli jsme až ke kamennému mostu Lachanas bridge z 19.století. Kdysi tu došli ke krveprolití. Když ztráceli Turci kontrolu nad Krétou, stahli se mimo jiné k tomuto mostu a Kréťané je tu pobili.

 Na mostě jsme se oba zvěčnili a během toho, co zkoušel Ondra umělecké fotky, jsem prošmejdila okolí. Hned vedle mostu měl někdo zahrádku. Cestou daál jsme ujídali ostružiny. Rostou tu menší než v Česku, ale zato jsou pěkně sladké, mňam.

Cesta se pomalu začínala zhoršovat a Ondra měl zrovna s sebou blbej baťoh na jeden popruh, a tak jsem mu občal pomáhala, když jsme museli šplhat přes skály. Objevili jsme pár ruin. Úžasný urbex. Přemýšleli jsme, jak staré ty ruiny mohou být.

Musím říct, že jsem byla moc ráda, že jsem na sobě měla pohorky. Terén tu byl dost náročný a dokonce jsme cestou potkali chlápka, který si asi vyvrknul kotník a čekal na zemi na záchranu.

Kousek před vodopádem měla být ukrytá keška. Bohužel jsem si nestihla nahrát souřadnice do mobilu, a tak jsem hledala naslepo. Nakonec se mi ale poštěstilo. Ona měla být keška i u toho kamenného mostu, ale tam jsme ji nemohli najít. Krétské kešky jsou obtížné kešky. Ale tahle keš se nám neschovala. Měla jsem z nálezu radost. Jenže pak se ukázalo, že s sebou nemáme žádnou tužku, a tak jsme museli pracně improvizovat a psát nasliněnýma větvičkama a kamínkama.

Sešli jsme po dřevěných schodech a před námi se ukázal vodopád. Wow! Nejdříve jsme toto místo museli sdílet s dalšíma skupinkama výletníků, a tak jsme rozbalili svačiny a naobědvali jsme se. Poštěstilo se nám a ocitili jsme se za chvíli u vodpádu úplně sami. 

Je fakt, že když tu nejste sami, ztrácí toto místo dost na svém kouzlu. Říkala jsem si, že kdyby sem nechodili ti lidi, určitě bych se tu vykoupala bez plavek. Třeba tu bydlí víly a vylejzají se jen v noci.

Mám ráda barevné fotky a Ondra zas černobílé. Tak nevím, mně připadají ty černobílé moc tmavé.

Tady mě fotil, když jsem se rozhodla hupsnout do vodopádu.

 

Voda byla pěkně studená. Sladká. Nezvyk po šesti měsících koupání se v moři.

Cestou zpátky jsme prozkoumali ještě další nově objevené ruiny se zachovalou pecí.

 

Došli jsme zpátky na parkoviště a asi 300 metrů před ním jsme učarovali místní babičce, která okopávala svou zahradu. Mávla na nás, abychom šli blíž k ní a podala nám skrz plot domácí koláč. Nevěřili jsme vlastním očím. Naznačila nám, abychom ještě počkali a za pár minut nám přinesla dlaně plné kulatých plodů. Říkala jim "síka". A pak odešla ještě jednou a tentokrát se objevila s ořechy. S Ondrou nám nad tím trochu zůstávval rozum stát. Jak jsou tady všichni pohostinní. Nerozuměli jsme jí ani slovo, ale moc jsme jí poděkovali a hned jsme ochutnali ty zvláštní kulaté plody. Vzali jsme si všechno domů. Asi až za týden jsem se dozvěděla, že ony plody "síka" jsou vlastně fíky. Nikdy jsem takto fíky přímo ze stromu nejedla. Den po našem výletu jsme si udělali menší večeři spolu s ořechy. Jenže jak je rozlousknout? Byly strašně tvrdé. Některé se mi podařilo rozdrtit dlaní a jiné Ondra naporcoval ...hádejte čím!!!! Popelníkem! Trošku ho sice ohnul, ale paní domácí nás naštěstí neviděla.

Ale to je vlastně už jiný den.... teď ještě k našemu výletu. Na zpáteční cestě jsme zastavili u tohoto kostelíka na pobřeží. Zrovna zapadalo slunce. A loučilo se s námi.

 Chtěli jsme zajet ještě do nějakého kláštera pro domácí víno, ale jako na potvoru nikde žádný klášter poblíž nebyl. Nakonec jsme přeci jen objevili odbočku, ale ta cesta nás zavedla strašnými serpentinami vysoko do hor. Dobrodružství musí bejt! Jen jsem trochu doufala, že nepotkáme žádné auto v protisměru. Kréta je teda fakt drsná řidičská zkušenost. Těsně u cíle jsme narazili na auto, které jelo dolů. Paní za volantem se na nás potutelně usmívala. Klášter už měl zavřeno a odhadli jsme, že nespíš ta paní, kterou jsme potkali, tady pracovala. Aspoň jsme se podívali zvenku. Odtud byl skvělý výhled do kraje...a na moře úplně dole. Taky jsme tu potkali Dalajlámovu kočku. Jedinou obyvatelku, která tu zůstává i na noc. Co nás šokovalo, to byl automat na jídlo a na pití. To bychom ve starém klášteře v takové výšce fakt nečekali. Po vínu ani stopy. Ale nevadí. Jeli jsme zpátky serpentinami dolů, protože jsem si přála dorazit na dálnici, než na nás uhodí tma. Večer jsme si zašli v Sissi do taverny na jídlo a zakončili jsme tam náš úžasně nabitý den. Richtis se vyplatí navštívit, ale pouze s dobrými botami na nohou.

Moje radosti cestou do práce a z práce

Cestou do jednoho hotelu Imperial Belvedere potkávám různá zvířátka.

Kočičky vidím skoro v každém hotelu. Tato je z hotelu Horizon.

A taky jsem v Imperial Belvedere objevila nový kostelík. Chtěla jsem jít dovnitř, ale byl bohužel zamčený.

Jen ta klimatizace trošku hyzdí celý jeho vzhled. 

A vůbec nedám dopustit na ledovou kávu, fredo kapučíno, či fredo espresso. Jestli jsem nikdy dřív nepila kafe, tak v této práci jsem se to naučila. Piji ho každý den. A, světe, div se, párkrát jsem si i dala normální teplé kafe s mlíkem. To jsem ještě před pár měsící vůbec netušila, že mi něco takového, co celý život odmítám, zachutná.

Kam ještě ráda chodím (jezdím)

Pláž u hotelu Kalimera Kriti. Od našeho bydlení je to asi půl hodiny pěšky, a proto sem občas jezdím autem, abych to během odpolední pauzy stihla. Jednou jsem tu byla s Lisou a Saskiou a dvakrát jsme sem jeli s Ondrou. 

Někteří hosté si tu stěžují na to, že tu jsou kameny, ale dají se najít i místa, kudy v pohodě vlezete do vody. Mně se naopak ty malé lagunky s mělkou vodou líbí. Můžete se tu plácat dle libosti a jste tu schováni před velkými vlnami. 

Vlevo dole je pláž a vstup do moře, kde po pár metrech začínají kameny. Dá se tu skvěle šnorchlovat a pod vodou jsem spatřila ryby všemožných barev a velikostí. Nedaleko od pláže jsem objevila tento malý a zapadlý kostelík.

Všudypřítomné hory jsou vidět snad odevšad.

Bouřka a porouchané auto

V úterý se k nám přihnala bouřka. Úplné dopuštění. Průtrž mračen. Silnice byly plné vody, takže jsem se brodila po kotníky v hnědé břečce. Vodu jsem měla dokonce i u sebe v pokoji. Pak přišly i kroupy. Inu příroda se vyřádila... po čtyřech měsících tu u nás konečně pršelo.

A pak jsem jela odpoledne do kanclu do Chersonissos a když jsem chtěla jet odtamtud do hotelu, neposlouchalo mě moje autíčko. Ne a ne nastartovat.... Šéf mi ho pomáhal roztlačit a nahodit, ale ujelo pár metrů a motor zase chcípnul. Nezbývalo než zavolat asistenční službu. Ti mi baterii trošku nabili, dojela jsem do Chersonissos do kanceláře té autopůjčovny a zde mi řekli, že musím rovnou do servisu do Heraklionu. A tak jsem místo schůzek s hosty řešila autíčko. Hyundai si nechali v opravně a místo toho jsem vyfasovala tuhke hnědou Pandu. Jaké to je utrpení.... vůbec necítím pedály, vůbec neslyším motor, je to Diesel a koleny se vůbec nevejdu pod volant. Než jsem přišla na to, jak se dává zpátečka, to bylo taky něco. Nakonec mi s tím pomohl jeden chlapík z hotelu. Říkal, že Panda je spíš auto podobné hraččce.

 Naštěstí mi včera odpoledne volali, že je už můj Hyundai opravený a můžu si ho vyzvednout. Hurá! Dnes si pro tebe jedu, moje autíčko. Ani neví, jak mi chybíš!