Moje volno a trocha cestování

                 Každý týden si říkám, že horší už to být nemůže, ale pak přijde další a zjišťuju, že jsem se hluboce mýlila. Naštěstí už tu máme srpen a já mám dnes volno. I když se jedná spíš o zdánlivé volno. Půl dne se zabývám školením, jak se chovat ve vyhrocených situacích jako je požár, úraz, kalamita apod.. Upomínky na to, že těch osm kurzů nemám vyplněno, jsem směle ignorovala, až mi předevčírem šéf řekl, že mám deadline do pondělka. Kdybych věděla, že to je povinné.. Myslela jsem, že to je jeden z dalších mnoha spamů, které mi chodí na e-mail. Další část dne trávím zadáváním stížností do systému a vyhledáváním informací o hostech, kteří si stěžují. Jak milé. Aby toho nebylo moc, vůbec netuším, kolik mám v "pokladně", protože poslední týden jen rozdávám peníze(po konzultaci s nadřízeným) a připadám si jak oslíčku otřes se. Takže se celkem bojím vyúčtování, protože jestli tohle mi bude všechno pasovat a jestli to dám nějak dohromady, tak  to bude zázrak. Den si zpříjemňuju plaváním v moři(dnes po dlouhé době nejsou vlny!), knížkou Ein ganzes halbes Jahr, která mě strašně napíná, budapešťskou pomazánkou a seriálem Black Books.
                 Před týdnem, vlastně ani ne před týdnem, to bylo ve středu, jsem jela se svou kolegyní na půldenní výlet. Původně jsme měly jet k jeskyni, kde se narodil bůh Zeus, ale když jsme se potkaly, zjistily jsme, že každá z nás má na mysli jiné místo. :-) Ono je tu na Krétě těch jeskyní, kde se narodil údajně Zeus, více. Nakonec jsme se rozhodly zajet do vesničky jménem Kritsa poblíž Agios Nikolaos, která nemá s Diem vůbec nic společného. Lisa slyšela od svých hostů, že je to tam hezké a že se dokonce blízko nachází soutěska Chauga. I s ne zrovna nejaktuálnější GPSkou jsme vesničku našly a podařilo se mi v pohodě zaparkovat. Lisa se šla zeptat do kavárny, kudy se jde k té soutěsce a já jsem žasla, jak umí plynule řecky. Dozvěděla jsem se, že v Řecku dřív žila dva roky. Zvláštní pro mě je vždycky slyšet ono "ne", protože to znamená řecky "ano". Když to někdo opakuje stále dokola, je to jako by pořád s něčím nesouhlasil.  Vydaly jsme se po cestě k horám. Bylo dost horko, čas siesty a Řekové si klepali na čelo, že jdem teď do soutěsky, že bychom si měly lehnout do postele, ale nebyly jsme samy, kdo tam šel.

Cestou jsme potkaly jednoho chlapíka, který nás předběhl. Už na začátku nám bylo jasné, že celou soutěskou asi neprojdeme. Netušily jsme, zda se dá projít až na druhou stranu, či zda bychom se musely otočit a vrátit. A tak jsme nikam nespěchaly, šly jsme pomalu. Neměly jsme moc dobré boty, takže jsme musely dávat pozor. Po tomto výletu bych si tu strašně přála mít své pohory. To bych si troufla i na další soutěsky včetně Samarie. V těch sportovních botách cítím každý kámen. Navíc celkem kloužou.

Sedly jsme si na chvíli do stínu na jeden obrovský kámen a povídaly si. Byla to pro mě úleva. Zdaleka ne jen fyzická, ale po dlouhé době jsem si tu s někým povídala ne jen o práci. Samozřejmě jsme se bavily o potížích, které tu máme, ale třeba jsem se dozvěděla také to, že Lisa dělá také průvodkyni v Íránu. Má velmi ráda Blízký a Střední východ. Těší se, že tam zas na zimu pojede. Ptala jsem se jí, zda se nebojí, ale Lisa mi řekla, že je Írán v pohodě a navíc je tam krásná příroda. Jediná nevýhoda je ta, že tam musí chodit všude zahalená. Má můj obdiv, já bych se tam asi takhle pracovat nevypravila. I když je na druhou stranu fakt, že člověk se doma dozvídá z médií různé zvěsti, ale realita pak může být úplně jiná. Viz. i třeba tady na Krétě.

Jak ten strom může být starý? 

Brána soutěsky nás vítá. 

Nevím proč, ale tady jsem si vzpomněla na park Zion, který jsem navštívila loni v Americe. Možná to tu bylo trochu podobné Zionu. Ano, ty kameny, skály...

        ... a taky trocha horolezectví. :-) Na fotce to vypadá, jako bych lezla na obří skálu, ale ve skutečnosti to tak vysoké nebylo. Člověk se občas musel vyhoupnout na kameny. Většinou tam ale byl nějaký úchyt, nebo dokonce lano.

Sluneční paprsky občas pronikly až dolů mezi skály. Lisa i já jsme byly nadšené. Je tohle ještě vůbec Kréta? Nepřenesly jsme se do jiného státu?

Tudy se valí v zimě určitě spoustu vody. Teď je tu sucho.

 Lisa to dala i s kabelkou přes rameno. Vzpomněla jsem si při tom na svou mamku.

Došly jsme do určitého místa, kde jsme si řekly, že se otočíme, protože jsme netušily, jak je ta soutěska ještě veliká. Ten muž, který nás předběhl, se za námi zase objevil a my jsme se ho zeptaly, kam to až vede. Prý ještě tak 20 minut cesty. Pak se musíte otočit, nebo počítat ještě s tak čtyřmi hodinami chůze. Aspoň tak jsem to pochopila z toho, co říkal. Došly jsme zpátky do Kritsy a prošly se uličkami. Podél cesty bylo pár obchodů se suvenýry, ale moc turistů tu nechodilo. Vlastně skoro nikdo. A tak to bylo daleko příjemnější než Chersonissos. Narazily jsme na tento starý kostel.

 Lisa je archeoložka, a tak z něj byla velmi nadšená. Prý je hodně starodávný, několikrát přestavovaný. Uvnitř jsme zahlédly oknem oltář a pár lavic, ale asi se nacházel ve fázi další přestavby. Jen kdo ví, kdy bude opět přístupný, Řekové tu na nic nespěchají. Napadlo mě, že tudy určitě chodili i nemocní leprou, ještě než zjistili, že mají tuhle nemoc.. třeba se sem chodili modlit. Třeba tu byla i Eleni... ale ne, to je jen vymyšlená postava z knížky Ostrov.

 detail apsidy zvenku

            Došly jsme až k modernímu kostelu, který ale nebyl zdaleka tak hezký jako tento, a pak jsme se vrátily zpět uličkami k jedné kavárně. Lisa mě pozvala na zmrzlinu a sama si dala horský čaj. Ochutnala jsem ho a řeknu vám, to byla lahoda. Zeptaly jsme se prodavače, co je to za čaj. Prý místní, říká se mu Diktamos. Musím se po něm podívat. Hned bych si ho koupila. Viděla jsem ho nyní jen v jednom hotelu, kde měly všelijaké bylinky, ale Diktamos byl vyprodaný. Proč asi? :-) Snad se mi podaří ho sehnat.
         Poseděly jsme v kavárně s výhledem do menší uličky, místní babičky seděly na prahu a luštily křížovky, jako by se tu zastavil čas. Přemýšlela jsem, jaké to tu musí být v zimě. Musí tu být strašná nuda. A žádná práce.
         Došly jsme dolů k autu a vydaly se zpátky. Už bylo po sedmé hodině. Nakoupily jsme ještě v Lidlu při cestě a já odvezla Lisu do Sissi, kde bydlí. Ukázala mi svůj pokoj a báječný výhled na hory. O takovém výhledu se mi může nechat jen zdát. Domek má bílomodrou barvu, to ten náš je jen bílý, ne v klasicky řeckém stylu. Ale všechno má své pro i proti. Lisa zas nemá auto, a tak je v Sissi trochu uvězněná. Těžce se dostává jinam. Měly jsme obě radost, jak nám to nakonec hezky vyšlo, i když jsme na začátku chtěly úplně jinam. Domluvily jsme se, že se spolu podíváme příště k jeskyni v pohoří Ida. Ale to musíme vyrazit dřív.
       
           Tuhle středu volno mít nebudu, to mám dneska, ale ve středu odpoledne máme týmovou akci. Jedeme do aquaparku. Už se celkem těším. Jen doufám, že nebudu moc unavená, protože mě předtím čeká vyřešit ještě několik stížností a dlouhé řízení do Ammoudary.

Den plný smíchu a průšvihů

                   Nezbývá než se opít. Je fakt, že po jednom pivu jsem v Čechách opilá skoro nikdy nebyla, ale už jsem vyšla ze cviku. Tady na Krétě skoro nikdy žádný alkohol nepiju a toto není jen tak ledajaké pivo, ale Porter, černé pivo z Pardubic. Načala jsem si ho vlastně ještě předtím, než se mi stala ta velká nehoda. Abych aspoň trochu odlišila tento den od jiných, když mam ten svátek. Šetřila jsem si tu lahev na nějaký specielní večer a nakonec jsem se rozhodla otevřít ji právě dneska. Ne, nemyslím ani tolik na naštvané lidi, kterých každý den geometrickou řadou přibývá, ani na jejich stížnosti, které se vztahují přímo na moji osobu. Myslím na to, jak jsem neschopná a jak naprosto vyracím to, jak bych se měla dle mého příjmení chovat. Jsem zahlcena elektronickými přístroji a to je asi i ten důvod, proč se ta nehoda stala. Mám malinký noční stolek a na něm všechny různé věci, přitom bych potřebovala minimálně třikrát tolik prostoru, abych si vše vyložila a uspořádala dle libosti. Právě to mě na dnešku mrzí. Že jsem unavená a nepozorná. Zrovna když se zítra chystám na menší vyjížďku svým autem pryč. Zrovna když budu potřebovat vědět, kam jet.
                Na letišti to byla dneska legrace. Nebýt Míši, mám asi opět další den se zpruzenými hosty, ale má česká kolegyně Míša má prostě bláznivé nálady. A tak jsme si už od rána dělaly legraci z práce. Na dálku jsme do toho zapojily i našeho třetího českého kolegu. O tom, co to konkrétně bylo, raději pomlčím. Ostatně každou chvíli nás napadl nějaký žblebt. Ona si dělala legraci i ze mě, když jsem odškrtávala Němce, z toho jak na ně mluvím. Ale já jsem to s nimi myslela vážně. Snažím se být přirozená a říkat opravdu to, co si myslím a tak to taky podávat. Takže jsem se jim snažila předat onu dovolenkovou náladu, bez stresu, spěchu a neklidu. Možná na mě někteří německy mluvící lidi koukali trochu vyjeveně, ale většinou mi tu pohodovu náladu opláceli a i se usmáli. Asi úplně nemám bravurní němčinu, ale je jasné, že mi všichni rozuměli. Možná je moje němčina rozesmála. A to je dobře. Vlastně i v buse při úvodním proslovu jsme si s Míšou všimly, že jsou Němci v dobré náladě. To se o Češích říci nedalo, ale prvotní problémy jsme rychle zhasily dojmem profesionality a taky tím, že jsme chtěly, aby to odsejpalo. Jinak by se nás ptali na další a další blbosti. Cestou zpátky z letiště mi ani nevadilo, že jsem musela řídit. Skoro celou cestu jsme se smály a já musela dávat pozor, abych vůbec viděla na cestu. Kéž by mě Míša chodila doprovázet i do mých hotelů.

Vzpomínka na Faistos a na Matalu

              Už je to skoro týden, co jsem sem dala článek. Ráda bych sem napsala něco nového, ale problém je, že se tu vůbec nic neděje. Čtu knížky, čtu příběhy a čtu časopisy, které nacházím v hotelích po hostech. Příběhy jsou moje záchrana, únik do jiných světů. Už od malička mám ráda příběhy, a tak se i tady staly mou velkou útěchou. Ty mi jako třeba swing nikdo vzít nemůže. Můžu si je zabalit do kufru nebo stahnout jednoduše na internetu. Jsou to mí věrní společníci, když se cítím mizerně a celý den kromě naštvaných hostů s nikým jiným nepromluvím.
             Přece jenom by se tu ale ještě jedno téma našlo. A to je Matala! Spolu se svým přítelem už skoro před měsícem jsem navštívila toto místo, o kterém skoro vždycky mluvím při informační schůzce. Vyrazili jsme na výlet celkem pozdě dopoledne, ale nakonec jsme se tam přeci jen vypravili. Chtěli jsme se ještě podívat do města Gortys, ale bohužel kolem nějak přestavovali silnici, a tak jsem se tam trochu zamotala. Nakonec jsme se už neotočili a jeli jsme dál k minojskému paláci Faistos. Dorazili jsme tam v tom největším pařáku. Zas až tolik lidí tam nebylo. Mohli jsme se podívat na palác shora zdarma. Mně by to stačilo, ale můj milý je velký nadšenec do historie, a tak se chtěl podívat i dolů. Nakonec jsem souhlasila, ale nejdřív jsme se najedli u menšího zavřeného kostela.

                    U pokladny nás zaujala spící černobílá kočička. Budu upřímná. Raději bych zůstala nahoře s ní. Faistos mě jako takový nenadchnul. Prošla jsem si ho. Většinou se jednalo o pár kamenů u země, pár ruin, několik starých velikých nádob, pozůstatek schodů a to je vše. Pro mě prostě takovéto ruiny už nemají tak velké kouzlo. Ano, mám ráda polorozpadlé domy, kostely, budovy, jsem příznivcem urbexu, ale tohle mi připadá už tak strašně dávno a těch pozůstatků je tak málo a jsou celkem nudné. Představit si, kde stála třeba kuchyň, kde dřív obyvatelé paláce spali apod. je nad moje síly. Viděla jsem ale nadšení svého milého, jak běhá s foťákem po těch ruinách, a tak jsem si sedla do stínu pod borovicemi a opřela si hlavu o lavičku a dívala se do oblak. Vlastně už je to celkem dlouho, co jsem byla takhle blízko nějakého pořádného jehličnanu, a tak jsem přivřela oči, dívala se do korun stromů a představila si, že jsem někde v lese. Užívala jsem si to po svém. Snažila jsem se být trpělivá, ale horko mě zmáhalo a hrozilo, že usnu.

         Nakonec jsme přeci jen odešli, i když bylo vidět, že můj milý by se ještě "mazlil" s kameny další hodinu. ;-)

Zato já jsem našla někoho jiného, kdo chtěl pomazlit. Z okna WC jsem zahlédla na zahrádce kavárny koťátka. :-) Ta mě hned rozveselila.

Chvíli jsme diskutovali, zda se máme vrátit do Gortysu, když jsme ho přejeli, ale nakonec jsme jeli už do Mataly. Vím, že tohle bylo mému milému líto, ale já jsem se cítila unavená a nechtělo se mi strávit další hodiny někde na sluníčku mezi památkami. Toužila jsem se svlažit v moři. Kdybych si mohla od řízení na chvíli odpočinout... Ale bylo to jen na mně. První, co nás v Matale upoutalo, bylo autíčko pomalované kytičkami. Matala je známé místo, kde v 60. letech žila spousta hipísáků. Proto tu najdete všude barevně pomalované chodníky a někdy i auta.

 Hipísáci žili právě tady, vzadu v těch jeskyních.

Today is life, tomorrow never comes. Heslo hipís, které najdete všude v Matale na všech suvenýrech. Někdy i na jiných místech Kréty. Řídili byste se jím i dnes?

Měli jsme velkou žízeň, a tak jsme si zašli do restaurace na fresh juice. To jsme netušili, že bude pěkně předražený. Mysleli jsme si, že hipísáci mají nižší ceny a ne že nás takhle natáhnou.

Potají jsme si do toho džusu nalili vodu z flašky, abychom to neměli hned vypité. :-D

Vydali jsme se nejdříve směrem k Red beach. Je to odlehlejší pláž kousek za Matalou. Musíte jít přes kopec asi půl hodinky.  Nikde v průvodci nepsali, že tam vede dost kamenitá cesta, a tak jsme museli dávat bacha, protože jsme neměli moc dobré boty. Ale stálo to za to!

Tady ještě asi někdo z hipís bydlí. A nebo tu má domov můj bývalý kolega D.. Jaká náhoda! Potkali jsme ho hned na konci cesty, když jsme došli Red Beach. Vypadal trochu rozcuchaně, ale spokojeně.

Cestou k Red beach.

Tam úplně dole je malý polorozpadlý domeček/přístřešek a tam je malý bar. Asi to tam je neskutečně drahé, protože je celkem složité až sem dopravit vodu. My jsme si rozložili osušky kousek vedle. Red beach je částečně nudapláž, ale narazíte tu i na lidi, kteří se koupou s plavkami. Není to tu naštěstí tak striktní.

U toho baru měli dokonce pověšenou českou vlajku, což mě překvapilo. Češi se prostě dostanou všude. Vlny na Red beach byly obrovské, že jsem se někdy bála, že nás to spláchne. Ty útesy mi trochu připomněly Portugalsko.

Všude kolem se tyčily hory a skály. A za nimi začaly vykukovat mraky.

Zpátky jsme se vydali stejnou cestou a žasli jsme nad tím, jaký je tu výhled na moře. Měli jsme Matalu jako na dlani. Cestou jsme minuli pár ruin. Kdo ví, jak staré byly. Taky jsme viděli kamenné mužíky.

Zamířili jsme na pláž (na fotce tam úplně v rohu u jeskyní). Zjistili jsme, že jeskyně jsou již zavřené. Měli do 19. hodin a my tam přišli v 19:02. Trochu nás to mrzelo, ale co se dalo dělat. I tak jsme si to moc užili na pláži s černým pískem a oblázky. Zjistila jsem, že tu pod vodou žijí barevné rybky, a tak jsem se snažila zadržet dech a co nejdéle je pozorovat. Pak jsem půjčila brýle Ondrovi. Řekli jsme si, že nebudeme nikam spěchat. Sluníčko pomalu zapadalo.
Před odjezdem jsme si zašli ještě do jedné malé restaurace, kde pro nás paní připravila báječný gyros za 3 eura. Sedli jsme si za stolek přímo na ulici a pozorovali okolní dění. Kolem se procházely kočky, slunce se nás snažilo okouzlit svými posledními paprsky a nám se nechtělo vůbec zpět.
Věděla jsem, že čím déle tu zůstaneme, tím víc se bude stmívat a já budu mít větší starosti o to, jak dorazíme domů. Než bude úplná tma, chtěla jsem být aspoň na dálnici směrem na Heraklion. Nakonec jsem to zvládla a ani to netrvalo tak dlouho. Zvláštní je, že dálnice do Mataly končí zničeho nic. Při cestě tam jsem si nejdřív libovala, ale pak je najednou konec, musíte zpomalit a začínají užší cesty. Na druhou stranu čekala jsem, že ta cesta bude ještě horší.
To by bylo k našemu hippie výletu. Zajímalo by mě, jak to vypadá uvnitř těch jeskyní, které byly původně římské hrobky. Tak třeba někdy příště. Foťák mi na pláži už umřel a fotky z mobilu jsem si chytře vymazala, ale nevadí. Hlavní je, že mám schované v paměti, jak nám bylo krásně.

Sním, nebo bdím?

          Nelituju ani minutu z dnešního dne. A už vůbec nelituju, že jsem své volno obětovala ostrovu Chrissi. Zdálky na první pohled nic moc, taková divná placka. Při bližším prozkoumání ovšem hodně neobvyklé místo. Chrissi, Golden island, zlatý ostrov prý byl pojmenovaný podle pirátů... piráti nemají ke zlatu daleko. Původně se jmenoval ale jinak, to slovo už si nepamatuju, ale prý se hodně podobalo slovu osel. Jenže ostrov nikdy neměl nic společného s osly. A tak ho přejmenovali právě na "zlatý ostrov".
Myslím, že i ta skoro tříhodinová cesta busem a hodinová cesta lodí sem se vyplatí. Naše průvodkyně mluvila čtyřmi jazyky. Vše říkala v angličtině, němčině, francouzštině a italštině. Má můj velký obdiv.
              V Ierapetře jsem narazila čirou náhodou na svou kolegyni, která jela na jiný výlet(Východní Kréta). Ještě den předem jsme si psaly a říkaly si, že spolu něco podnikneme. Nakonec jsme se každá přihlásila na výlet, hlavně kvůli hostům, protože je hřích neznat výlet a přitom ho tolik prodávat. Naši společnou akci přesuneme na později. Hned další den poté, co jsme si psaly, se potkáme v Ierapetře u přístavu! Svět je malý. Lisa ale jela pak se svou skupinou  na východ na Vai, kdežto já mířila ještě se svými dvěma německými hosty a dalšími lidmi na nedaleké Chrissi.

Rozhodla jsem se ostrov trochu prozkoumat a nestrávila jsem veškerý čas na osušce jako spousta ostatních. 

Vydala jsem se pěšky po pláži a měla jsem jasný. cíl. Vlastně těch cílů bylo několik.

Moře hraje všemi barvami. 

Chtěla jsem najít pláž s malinkýma mušličkama, ale těch mušlí tu bylo všude celkem dost. Pláž se táhla bez přestávky dozadu a na konci jsem narazila na spoustu zkamenělin. Právě tady na Chrissi si člověk uvědomí, jak je příroda mocná a jak si vše bere pomalu ale jistě zpátky k sobě.

Některé zkameněliny tvořily obrovské plochy připomínající kousky asfaltu. Když se člověk podíval podrobněji, zjistil, že to jsou všechno malé mušle.

zkamenělá mušle 

Chtěla jsem najít poklad. Už v noci předem jsem si našla na internetu, že i zde by měla být keška. Jedna jediná na celém ostrově. A tak jako první, co jsem podnikla, byla výprava za keší. Nebylo to sice tak daleko, ale v žabkách se mi po špičatých kamenech celkem blbě šlo. Zvládla jsem to.

Zajímavý urbex, který jsem viděla cestou "do kopce". Docela to na mě působilo děsivě. Hlavně ty malby na zdi. Normálně na Chrissi nikdo nebydlí, je to přísně chráněný ostrov, ale podle této a dalších zbořelin tu asi dřív pár domů stálo. 

A tady je ta nádherná krabka. Paradoxně jsem na ni narazila náhodou, když jsem si chtěla zvěčnit výhled. A pak mi došlo, že ta hromádka kamení na sobě navrstvených mi nějak do té krajiny(skály) nezapadá.

Nejjižnější keš Evropy, jakou jsem kdy ulovila. Odtud je to do Afriky už jen co by kamenem dohodil. Necelých 300 kilometrů. 

mini mušličky a velká ruka

Celkem třikrát jsem vlezla do vody. Pokaždé trochu na jiném místě. Musím přiznat, že vlez do vody není moc příjemný. Jsou tu ostré kameny a nerovnosti. Ale brzy jsem se vrhla do vody a už se nedotýkala dna. Na severní pláži ostrova byly dost veliké vlny. Stejně jako u nás na pevnině v Gouvesu a všude v okolí. I tak se dalo ale celkem dobře plavat. Vzala jsem si brýle na plavání a pozorovala podmořský svět. 

Ty tmavší fleky na moři jsou právě koráli a kameny. Viděla jsem spoustu ryb, modrozelné, tmavě zelené, světle zelné, průhledné, maličké i větší. Taky jsem zahlédla dva mořské ježky mezi kameny. Je to úplně něco jiného dívat se na rybky a svět tam dole takhle pod vodou než někde přes akvário. Ještě štěstí, že mě napadlo jít i na jižní pláž, poblíž které byl přístav. Tam jsem se taky potopila a zjistila jsem, že tu je ještě daleko víc vlajících korálů než na severu a taky se tu hemžilo daleko víc ryb. Pozorovala jsem je, ani nedutala. Pod vodou je takové zvláštní ticho a klid. Bohužel jsem měla jen plavecké brýle bez šnorchlu, takže jsem se musela často nadechovat. I tak mám radost, že jsem zahlédla spoustu rybiček a dalších tvorů, že jsem se potápěla v průzračně čisté vodě. Něco takového jsem zatím zažila zatím jen ve snu. Zajímalo by mě, jestli takto opravdu vypadá i Karibik, či zda se hodně liší. Ten zážitek s rybkami budu nosit v hlavě ještě dlouho. Jsem ráda, že něco takového foťák nemohl zachytit. Že je to jenom taková moje soukromá vzpomínka, která bude jen v mojí hlavě.

Chrissi, ráda bych tě ještě navštívila. Tentokrát ale se šnorchlem a s pořádnými potápěčskými brýlemi.

Krétský Karibik

Zítra jedu na Chrissi. Je to sice můj volný den, ale co bych doma dělala. Ostatně taky budu na pláži, tak aspoň poznám nějakou jinou. Na Chrissi jsou totiž jako na jedné z mála pláží i mušle. Tak jsem zvědavá, jak ten výlet bude probíhat. U Čechů je celkem oblíbený, ale často si stěžují, že stráví 5 hodiny v buse. Někdo zase říkal 3 hodiny, tak jsem zvědavá, jak to nakonec je. Vždycky říkám, že to tam vypadá jako v Karibiku, tak se na ten Karibik zítra podívám. Zjistila jsem divnou věc. Většinou si stěžují a prudí nejvíc lidi, kteří mají na první pohled dostatek peněz. Asi se snaží ještě víc ušetřit, a peníze mají rozpočítané do pětníku. Stává se mi, že i třeba chudší lidi, kteří mají hluboko do kapsy, jsou nespokojení, ale většinou nad tím mávnou rukou a řeknou, že je to dobrý. I když právě oni třeba na dovolenou šetřili daleko déle než ti bohatí. Asi jsou zvyklí, že se s nima život nemazlí.
Tož, Chrissi, zítra se uvidíme.

Práce delegáta

Ehm, ehm, tenhle článek jsem chystala už dlouho, i když teď mi připadá, že se nacházím ve stavu samých negativ. Naštěstí už jsme v půlce sezony, budu optimistická, takže vlastně už zbývá jen srpen a kousek září a pojedu domů.

Co se mi na mé práci delegátky líbí?
- Mohu si naplánovat schůzky s hosty kdy chci a v kolik chci. Je to jen a jen na mě, do kterého hotelu pojedu první a který nechám na konec. Částečně mohu ovlivnit i začátek a konec prac. doby, i když samozřemě čím později začnu, tím později skončím.
- Jsem sama svým pánem, nikdo mi nestojí za zadkem a nedohlíží, co a jak dělám. Ano, občas nás šéf namátkou zkontroluje osobně, či nám zavolá, ale většinu času jsem sama za sebe.
- Potkávám spoustu lidí. Někteří jsou noví- noví hosté, některé vídám každý den. Ať to jsou prodavači na ulici, tak místní čumilové sedící na židli na kraji ulice, kteří tam okouní v jakoukoliv denní i noční dobu. Někdy se potkám v hotelu se svými kolegy a to je taky milé vyměnit si pár slov.
- Každý den používám cizí jazyky, hlavně němčinu a angličtinu. A hlavně mluvím, nesedím nad knihami!
- V rámci práce jezdíme někdy na exkurze a poznáváme tak ostrov.  I když ne všechny exkurze se mi líbí. Ale je to změna.
- Můžu jíst téměř ve všech hotelech, které mám na starosti a někdy nám dovolí jíst i s více kolegy najednou v jednom hotelu ve stejnou dobu.
- Pracuju i na letišti, kde vlastně poprvé i naposledy potkávám své hosty, což je moc dobře. Je fajn, že je většinou doprovázím od začátku až do konce pobytu. Zároveň je to pro mě změna, odpočinek od hotelů, ale když mám nespokojené hosty, děsím se právě toho, že je ještě potkám při odjezdu na letišti.
- Když chci, můžu se skoro každý den vykoupat v moři. Slyšela jsem, že spousta delegátů na to nemá skoro celé léto čas, ale myslím, že když člověk chce, že si ho vždycky najde. Je fajn, že bydlím 7 minut od pláže.
- Nemusím platit nájem.
- Nemusím platit za dopravu a přesto jezdím každý den autem.
- Jsem pořád v pohybu, nepracuji někde zavřená za kompem a v kanceláři strávím maximálně tři hodiny týdně. 


Co se mi ná mé práci delegátky nelíbí?
- Únava a to, že mě ta práce tolik vyčerpává, že ztrácím náladu dělat po práci absolutně cokoliv.
- Zmatky.
- Změny dvacet minut po dvanácté.
- Když mi zavolá někdo z adminů, abych rychle někam zaskočila za jiného delegáta. Člověk musí být během dne flexibilní, i když se mu nechce.
- Když jsem unavená a nejraději bych si šla lehnout, musím se přemoci, jít do dalšího hotelu, řídit, musím být pořád při smyslech  a nemůžu vypnout. U jiných prací to třeba jde, při manulálních hlavně, ale i třeba když sedíte v kanclu, můžete na chvíli odejít. Tady se mi často stává, že musím jet prostě dál, jinak bych nestíhala další schůzky a na oddech není čas. Když začnu plácat nesmysly, lidi to poznají, takže se musím soustředit i pořád na to, co říkám.
- Mám velmi úzký okruh aktivit kromě práce. Vlastně tu není ani příležitost cokoliv dělat. Kromě plavání a čtení knížek.
- Když už se s někým bavím z našeho ubytování, vždycky se náš hovor točí kolem práce.
- Systém, přes který musíme vypisovat stížnosti. Někdy to trvá i 45 minut a jak pak máme stíhat schůzky v dalším hotelu? Někdy není vůbec ani připojení k internetu.
- To jak nás nutí do prodeje exkurzí, jaký na nás vyvíjí tlak. Já ten tlak ale dál na hosty nepředávám, protože je to  podle mě špatně. Nebudu nikoho do ničeho nutit.
- Musim zvedat SOS telefon, musim poslouchat naštvané Čechy, jak na mě křičí, ale někdy ten telefon raději nezvednu a na noc si ho už vypínám.
- Musim jezdit do hotelů, kde jsou Češi. Nesnášim Čechy. Furt si na něco stěžují, zdánlivě jsou třeba na první pohled milí, ale pak vám umí vrazit nůž do zad. S Němci se mi daleko líp pracuje, jsou samostatnější, měla bych raději na starosti jen německy mluvící hosty.
- Když přijedu kolem deváté večer domů, musím ještě udělat tisíc věcí do práce, než si lehnu. Připadám si jak učitelka, která po nocích opravuje písemky.
- Jsem sama. Kromě mého milého mě sem, jak to teď vypadá, nikdo nepřijel a nejspíš nepřijede navštívit. Přitom návštěva mě tu úžasně psychicky nabíjí(ano, fyzicky sice trochu vybíjí, ale to není to nejpodstatnější).

Krétské aquárium

Na konci června jsme navštívili během polední pauzy s mým milým krétské aquárium. Přála bych si být rybou a skočit dovnitř a plavat si sem a tam. 

Nevěřila jsem, že jde o umělou projekci, ty želvičky vypadaly fakt jako živé.

Naši fotku sem nedám, protože na ní jsem v uniformě.

Na Krétě tu na pláži potkáte i malé želvičky. A nejen na pláži, ale i v aquáriu.

Zlatá rybka. Splní mi nějaké přání? Měla bych jedno...

Moc pěkné aquárium, doporučuju určitě každému, kdo jede na Krétu. Kam se hrabě náš Mořský svět v Praze. Škoda, že jsme neměli víc času, že jsem musela jet zas do práce. Překvapilo mě, jak je to aquárium obrovské, klidně bych tu strávila celý den. Možná se sem ještě vrátím.