Zapomenuté kláštery

              Tak mám zase day off a na pláži už mě to nebaví, zvláště když jsem obklopená šťasnými rodinkami a zamilovanými páry, zatímco jsem sama ráda, když na mě během dne někdo pohlédne a pozdraví. A tak se chci vrátit v čase, konkrétně opět do neděle, o které jsem tu už začala psát v předchozím článku.

             Vyjeli jsme z Chanie, nalepili na sklo starou GPsku, protože se zdála být rozumější a nechala si aspoň říct, když jsme zadali bod na mapě. Nebýt toho, že padala ze skla, byla výborný navigátor. Objeli jsme zátoku jménem Souda, která je prý jednou z největších v Řecku. Minuli letiště v Chanii a jeli dál směrem na kláštery. Naštěstí jsme narazili na hnědé cedle, které nás na ně odkazovaly, takže jsem pak jela už podle nich. Nejdřív jsme si mysleli, že jsme dojeli ke klášteru Gouverneto, ale když jsme vešli dovnitř, přečetli jsme si, toto je klášter Agia Triada. Moc se mi tam líbily rozkvetlé květiny a polehávající kočky na zídkách.

Skoro nikdo tu nebyl, což nás překvapilo. Asi sem nejezdí tolik turistů. Žádný autobus jsme neviděli. Možná sem jezdí jen lidi individuelně autem.Tento pohled mi připomněl průchod v zahradě magdeburské katedrály.

Kočky se chladí ve stínu.

I my jsme se ochladili. Mnich, který tu střežil, byl moc hodný a ukázal nám fontánku na pití, kde jsme doplnili tekutiny. Bylo teplo, sice trochu pofukoval větřík, ale když člověk chodil a řídil, hned se zpotil.

Společně jsme se mrkli ještě do obchůdku vedle vchodu do kláštera, kde prodávali vína, olivový olej, bylinky a další produkty, které tu v klášteře vypěstovali. Ceny tu měli daleko lepší než v turistických oblastech, a tak tu především můj milý nakoupil dárky domů. Já jsem si koupila bylinku malotiru, o které jsem četla na internetu, ale dosud jsem ji tu na Krétě nikde neviděla. Až tady.

              Čekala nás ještě cesta autem do kopce. Na rohu kláštera parkovali policajti, tak jsem si říkala, jestli mě přijeli zkásnout za ten včerejšek, kdy jsem jela večer v Chanie při rozbitém semaforu na zelenou. Naštěstí si tu asi jen krátili pracovní dobu, netuším. Návštěvníků toho kláštera tam fakt bylo pět a půl. Silnice se zužovala a stoupala a nastala opět trochu moje noční můra, repsektive jsem se bála, že nastane situace, která se mi tu už jednou stala. Že se v kopci zastavím a auto se nebude moci rozjet, pneumatiky budou svištět a já budu zoufalá. A tak jsem na to trochu šlápla a jela rychleji, někdy tam byly pěkné zatáčky, ufff. Ale co jsem měla dělat? Jela jsem na dvojku a bylo to tak tak. Nakonec jsme dojeli až nahoru ke klášteru Gouverneto. Cesta dál nevedla, a tak jsem úspěšně zaparkovala vedle asi dalších třech aut. Přečetli jsme si, že mniši v klášteře mají zrovna siestu, a tak jsme se vydali nejdříve dolů z kopce k opuštěnému klášteru ve skále Moni Katholiko.

V dálce jsme už viděli moře. Toužila jsem se vykoupat, ale bohužel se nám jen zdálo, že je blízko.

Nejdříve jsme narazili na tyto ruiny. Že by taky klášter? Nebo jen dům. Neodolali jsme a otevřeli branku do zdánlivého zbořeniště.

A objevili jsme obrovskou jeskyni, na jejíž okraji stál vyzděný kostel.

Něco takového se u nás v Česku nevidí. Proč taky nestavíme kostely v jeskyních? Nebo proč nejsou ve skále? Jeskyně neměla konce a my neměli baterku, tak jsme se na delší průzkum neodvažovali. V průvodci jsem se dočetla, že se ta jeskyně jmenuje Panagia.

Uprostřed stál tento podivný "bazén" a kámen u něj mi připomínal ohnutého člověka. Jako kdyby měl každým okamžikem obživnout... Šel z toho trochu strach.

Kouzlo okamžiku narušila až skupinka Francouzů, kteří mají v zadku voj a neumí zavírat dveře od kostela.  Vydali jsme se opět na cestu, pořád níž a níž, moři zdánlivě blíž.

Ne že bychom na to měli nejlepší boty, ale dávali jsme pozor a nějak se nám podařilo slézt dolů. Před námi se objevil Moni Katholiko.

Jako kdyby se tu zatavil čas. Uvnitř kláštera jsme našli ještě knihy, ikony, lavice, takže se tu asi možná příležitostně pořád konají bohoslužby. Zaujal nás oba tento bytelný most vedoucí do nikam. Když jsme se ale podívali pořádně na druhou stranu, zjistili jsme, že ten klášter musel být daleko větší, že na druhé straně jsou také ruiny zdí a hradeb. Prošmejdili jsme levou stranu kláštera a nahlídli i do míst, kde asi mniši spávali.

Odtud se asi vydávali dál do jeskyň, které jsme z kopce při sestupu zahlédli. Zde pak žili odloučeni od světa, modlili se tu a meditovali.

Líbí se mi, jak ten klášter svírá údolí z obou stran a i pod ním je veliká propast.  Dokonale odloučené od civilizace. Postaven byl prý v 11. století. Piráti sem však často pořádali nájezdy, a tak ho v 16. století mniši opustili.

Uprostřed té ruiny rostl starý olivovník. Zajímalo by mě, zda ten strom pamatuje ten klášter, či zda tam vyrostl až poté, co ho mniši opustili.

Chvíli jsme si jen tak sedli a nechali na sebe působit to okolí. Bohužel už jsme neměli čas jít dál dolů k pláži a ke zbytkům antického přístavu a k dalším jeskyním. Tady by se dalo strávit několik dní. Jsem i tak moc ráda, že se splnil můj sen jet k těmto klášterům, které mě zaujaly hned po prvním prolistování průvodce. Tomu říkám pořádné cestování, výlet! Jet někam, kde nejsou žádní turisti, žádné masy lidí, někam, kde je hezká příroda, polorozpadlé budovy s dávnou hisotorií a zároveň žádní výběrčí vstupného a parkovného a tisíce stánků s obchody.

Vydali jsme se zpátky. Tentokrát jsme se pořádně zapotili, protože cesta nahoru v tom vedru nebyla žádný med. Ale vzpomněla jsem si na Füssen a na kopce, které jsem zdolávala tam a hned se mi šlo líp. Kondici, kterou jsem získala ve Füssenu, jsem už beztak dávno ztratila. Průvodce psal, že cesta nahoru nám bude trvat hodinu a půl, ale my jsme to zvládli za půl hodinky. Mnich v klášteru Gouverneto už otevřel, a tak jsme se podívali i sem. Nejdřív jsem si v křoví navlékla na sebe dlouhé kalhoty a mnich mě asi viděl, protože říkal, že jsem mohla jít klidně dovnitř, že tu mají šatnu. Tento klášter byl zrovna částečně v rekonstrukci, zato ten mnich, ten byl pohledný a k světu(ale psssssst).. a nejen on.

Hned nás sem taky přišla pozdravit mniššská kočka, aneb obdoba dalajlámovy kočky, Jesky. 

Bylo vidět, že je tu vítaná.

Barvou jako by Johance, naší bývalé kočičce, kterou jsme měli na chalupě, z oka vypadla. 

 Hodně mňoukala, měla toho spoustu na srdci a chtěla se pomazlit.

A tady je další Jeho svatost kočka, tato si nechávala odstup, dáma.

                  Rozloučili jsme se s kočičkami i s mnichem, nasedli do autíčka, posilnili se domácími müsli tyčinkami a vyrazili zpět domů. Bylo před sedmnou hodinou a čekala nás dlouhá cesta. Trochu jsme se díky nové GPSce ztratili, ale naštěstí jsme se brzy ocitli na dálnici. Domů jsem to nakonec dala bez žádné pauzy, kolem půl jedenácté jsme dorazili. To byl ale báječný výlet, ten nej, jaký jsem tu kdy zažila!

Chania, nejlepší město na Krétě

              Už jsou to skoro dva týdny, co jsme podnikli s Ondrou tento výlet. Tentokrát jsme plánovali víc než u předchozího výletu, i když jsme začali stejně den před odjezdem, tedy v pátek. Tenhle výlet se mi líbil úplně nejvíc ze všech, které jsme spolu podnikli. Proč? Za prvé proto, že jsme strávili na cestě víc jak jeden den, našli jsme si ubytování a strávili jsme jednu noc v hotelu. Pro mě to byla úžasná změna, akce, něco nového, měla jsem pocit, že konečně "delší dobu" nepracuju. Protože i svůj pokoj, náš apartmán, mám spojený s prací. Ve skutečnosti ten celý výlet netrval o moc déle než 24 hodin. Dále se mi velmi líbila místa, která jsme navštívili, místa stvořena přímo pro mě.
             V sobotu po práci, když jsem skončila v posledním hotelu, jsme vyrazili. Naplnánovala jsem si hotely v Ammoudaře, abychom pak rovnou mohli pokračovat dál na západ. Samozřejmě jako na potvoru jsem místo v 18:30 skončila po 19. hodině, protože přijelo třikrát víc hostů, než jsem čekala a každý měl nějaké potřeby. Když jsem konečně odfaxovala seznam výletů, odhodila jsem uniformu a s radostí se převlékla do civilu. Po půl osmé jsme vyrazili na dalekou cestu do Chanie. Silnice měla většinou jen jeden pruh, občas pěkné zatáčky, ale jelo se celkem dobře. Míjeli jsme pobřeží, dlouhé pláže, Rethymnon, pak zase pláže. Přibývalo na zeleni. Západ je daleko zelenější a svěžejší než východ. Už poprvé, kdy jsem tu byla, jsem si říkala, proč musím bydlet na východě, když je západ daleko hezčí. Já se jako řidička bohužel moc kochat nemohla. Ke konci už jsem byla unavená a navíc mě přepadl hlad. Blížili jsme se do Chanie.
            V půl desáté byla tma jak v pytli. Sjeli jsme z odbočky do města a já doufala, že mě GPSka nezklame. Nezklamala. Zato semafory zklamaly. Hned po vjezdu do města jsem si uvědomila, že tu něco nehraje. Všude panoval na ulicích jakýsi zmatek. Uprostřed křižovatky stál policajt a snažil se nějak řídit dopravu. Moc mu to nešlo. Vduchu jsem vzpomínala na učebnici autoškoly, jaké že to pokyny dává policajt a co který z nich znamená. A pak mě zmátlo, že semafory byly zapnuté. Tak co se vlastně děje? Odbočila jsem váhavě vpravo, jela jsem za dalšími auty, ale asi jsem neměla..nevím. Každopádně se za mnou vydalo policajtské auto a já se strachem odbočila vlevo. Naštěstí mě to auto dál nepronásledovalo. Jenže pak jsem se brzy ocitla na další  křižovatce, opět na semaforech zelená a policajt uprostřed, v puse píšťalku a zběsile pobíhal kolem dokola, snažíc se řídit provoz v obou směrech. GPSka mi ukazovala, ať odbočím vlevo, a tak jsem směle hodila blinkr doleva. Jenže v průjezdu mi bránila auta v protisměru, která se kolem valila. Na semaforu jsem měla ale zelenou. Nezbývalo nic jiného než zastavit. Pan policajt mi tentokrát pomohl, vlítl mezi auta a snažil se je vlastním tělem zastavit, abych mohla projet. Jak galantní. Odbočila jsem a modlila se, aby ten hotel už nebyl daleko. Další křižovatka by mě asi položila. Naštěstí byly mé prosby vyslyšeny. Sice jsme hotel neviděli z okýnka auta, ale rozhodla jsem se zaparkovat na kraji silnice a dojít to pěšky. Náš hotel Falassarna byl asi 100 metrů od místa, kde jsem zaparkovala. Juchů!
          Provedli jsme check-in jako řádní hosté a uložili si věci na pokoj. Na jednu stranu mi ten pokoj hodně připomínal ten můj v Gouvesu, na druhou stranu tady byla daleko lepší sprcha a výhled z balkonu také úplně jiný. Na další domy a do ulice. Byli jsme celkem nahoře, takže jsme měli výhled na spoustu dalších balkonů a teras. Připadala jsem si teď v obrácené roli, spíše jako turista. Jako host, který jede na dovolenou a chce se ubytovat. Aspoň na jednu noc jsem si ty role prohodila. Vydali jsme se s mým milým na noční procházku. Už jsem byla unavená, náš hlad ale neustával, naopak, a tak jsme se chtěli někde dobře najíst. Do centra to od našeho hotelu bylo asi 15 minut, takže paráda. Našli jsme to celkem lehce, i když zpočátku nesvítila v ulici žádná pouliční světla, a tak jsme měli trochu noční bojovku. Semafory pořád nefungovaly. Na všech svítila zelená, což je asi ta nejhorší varianta. Proč je aspoň teda nevypnuli, když dopravu řídí policajti? Inu mají v tom trochu binec ti Řekové. Prošli jsme se kolem přístavu, poznávala jsem to tu. Tady jsme byli tenkrát na večeři s Jensem a Florou. Poprvé jsem s nimi navštívila Chanii 19. dubna, kdy to tu bylo daleko prázdnější a klidnější. Ale i teď večer se mi tu líbilo. Není to turistický Chersonissos, či párty město Malia, ale z Chanie čiší i trocha historie, trocha romantiky a trocha tajuplnosti. Dívali jsme se na restarace a vybírali. Nakonec mě zaujala jedna s pěknými kostkovanými ubrusy, typická taverna s výhledem na moře. Jmenovala se Amphora. Objednali jsme si krétské pivo Charmu, které mi chutnalo daleko víc než Mythos. Konečně pořádné pivo! Sice nebylo tak silné jako u nás v ČR, ale velmi nás osvěžilo. Ondra si dal jako hlavní chod souvlaki a já si objednala mousaku, která mě vždycky na dlouho zasytí. Samozřejmě i v této restauraci nám nejdřív přinesli chleba s olivovým olejem a olivami jako malý předkrm a na konec nám dali ještě dezert, opět řeckou specialitu naloženou v medu a samozřejmě raki. Měla jsem radost, že se můžu v klidu napít, že už nebudu ten den řídit. Večer nám rychle utekl, vraceli jsme se už po půlnoci na hotel, příjemně nasyceni a v dobré náladě. Ani mi nepřišlo, že jsem ještě před pár hodinami jezdila po hotelech za hosty. Připadala jsem si jak v jiném světě. A tak to mělo i další den pokračovat.

       Příští den ráno jsme se probudili asi kolem osmé, ale ještě jsme lenošili a mně se vůbec nechtělo nikam jezdit. Byla jsem unavená i po spánku. Navíc venku to vypadalo nejdřív na déšť. Dokonce trochu sprchlo. To se na východě vůbec nevidí. Nakonec jsme opustili hotel až v deset hodin. Do centra jsme šli tentokrát podél moře kolem pláže a benátské pevnosti. Tuto část Chanie jsem neznala.

Venku už bylo pěkné parno. Proocházeli jsme se namátkou uličkami, prohlíželi turecké domy a malinkaté kavárny. V jedné dokonce čepovali Budweisera.

 
      Došli jsme do přístavu a napadlo nás podívat se do námořnického muzea. Dočetli jsme se o něm v průvodci a mě lákala především část o mušlích a o bitvě o Krétu. Muzeum se mi líbilo a jsem ráda, že jsme našli čas sem zajít. Je tu spousta modelů lodí, dočtete se příběhy jejích kapitánů, pak příběhy bojovníků, kteřá válčili proti Turkům a v 1. patře je i expozice věnovaná bitvě o Krétu. Mně se ale stejně asi nejvíc líbila místnost s mušlemi. Mám mušle moc ráda a sbírám je. Vždycky mě fascinovala představa zašeptat do mušle přání. Věřím, že se pak splní. Ale ne vždycky. Musíte najít kouzelnou mušli, aby to fungovalo. :-)

         V muzeu jsme neměli chvíli ponětí o čase, a tak nás překvapilo, když jsme zjistili, že je už 12:30. Prošli jsme se kolem přístavu, nahlédli do bývalé měšity, obešli přístav dokola, prošli po molu až na konec, abychom viděli město z druhé strany od moře, a pak jsme zašli až ke zvláštnímu kostelu, který má minaret. To se jen tak nevidí. Aneb tady máte důkaz, jak dokáží být náboženství někdy tolernatní.

           Mešitokostel byl bohužel zavřený stejně jako v Ierapetře. Prošli jsme ještě uličkou plnou obchodů ke kostelu tenktokrát bez minaretu, nakoukli dovnitř a vydali se pomalu k autu. Chytl mě opět hlad a bez hladu nikam nejedu. A jsem čím dál tím nervlejší.  Bohužel byla neděle a to mají supermarkety zavřeno. A tak jsem si koupila mega croissant v trafice a cestou jsme udělali ještě menší nákup v jednom pekařství. Donutila jsem Ondru, aby si taky něco koupil, protože ten na hlad nehledí a trápí se tak, což mi připadá děsné. Autíčko na nás věrně čekalo a my se vydali vstříc dalšímu dobrodružství.

pokračování brzy (-:

Dobrý pocit

              Dneska byl vlastně super den. Mám ze sebe dobrý pocit. Možná je to tím, že to tak ráno dobře začalo. Na schůzku přišli teda jen tři lidi, ale o to víc jsem se jim mohla věnovat. Uvědomila jsem si, jak barvitě jim popisuju náš jeden výlet, že jsem měla pak samotná velikou radost, i když si ten výlet zatím nekoupili. Vím, spousta lidí si dává čas na rozmyšlenou, a pak nepřijdou. Ale nevadí. O to víc mě potěšilo, když si v dalším hotelu jeden postarší německý pár koupil exkurzi. Moc hezky jsme si popovídali a došla řeč i na Čechy. Pocházeli kousíček od Berlína, a tak jsem jim říkala, že jsem studovala v Magdeburgu. Takhle mi návštěvní hodiny rychle utečou. A jsem ráda, že se neobjevili žádní Češi, protože ti většinou remcají. Hlavně sebevědomé matky s dětmi.
            Vlastně až doteď jsem pracovala a připravovala nové listy do knih na další týden. Mrzí mě, že už nemám dnes sílu na dočtení kapitoly nové knihy, kterou jsem si včera rozečetla. Čas pro sebe je tu luxus. Dopoledne jsem měla takovou chuť napsat článek na blog o naší druhé společné cestě, ale ani to dnes už nestihnu. Mám radost z dnešního úlovku. Koupila jsem si konečně nové plavky. Trochu jsem se rozšoupla, ale o to víc jsem ráda, že jsem ty plavky našla. Minulý a předminulý týden jsem je viděla venku vystavené na figuríně, dnes už tam nebyly, ale vešla jsem do obchodu a naštěstí jsem je našla na ramínku. Takže se mi moc ulevilo. Abych napodruhé nepropásla to, co mě zaujalo. Sice mě ta cena na první pohled odradila, ale pak jsem si řekla, že když to bude zase levné, nebude se mi líbit vzor, nebo mi to bude malé. Plavky mi sedly jako ulité, a tak jsem si ještě pár minut před zúčtováním v kanclu udělala radost. Mají neobvyklou barvu, která se mi jinak jako jednolitá nelíbí, ale takto se vzorem to hezky vynikne.
                   Události v kanclu můžu vynechat, protože je to vždy stejné, hektické, musím si změnit plán, protože samozřejmě nejnovější aktualizace nám nikdo nepošle, peníze ze svých pár výletů, které jsem prodala, mám rychle předané.. pak následuje dlouhé čekání, naše společná týmová porada a můj předčasný odchod, protože od pěti mám hotely 36 km od kanclu, takže většinou po naší poradě přijdu pozdě. Ale tentokrát to bylo "jen" o 15 minut. Ale hlavně že jsem dorazila, protože na mě čekal pán, který chtěl objednat dřívější snídani na příští den, pak jsem letěla do dalšího hotelu napsat odjezdy, hned do auta a do dalšího hotelu, kde mě naštěstí nečekal nikdo,takže jsem mohla vypít půl litru vody s citronem připravené u recepce a vydechnout na měkké sedačce. Vlastně jsem potkala své hosty, právě u té recepce, ti na mě s úsměvem "Klidně se u nás obslužte..". Pokusila jsem se dodělat ještě tři stížnosti, které mi pořád visí v systému a jsou už asi tři týdny staré(některé i víc jak měsíc), ale až dnes jsem po telefonu s adminkou přišla na to, jak postoupit dál. Jednoduše, kliknu na slovo "Complete". Koho by to ale napadlo? Následoval poslední hotel, který mám úplně ze všech nejdál. Překvapivě ke mně přišli čtyři lidé, kteří se ptali na výlety, takže jsem jim představila ty, které máme v češtině a domluvili jsme se na sobotu, že si přijdou zamluvit Santorini. Jsem zvědavá, jestli přijdou. Pak se ke mě ještě vrátili s prosbou o překlad. Na recepci jim dali německý jídelní lístek pro a la carte restaurace a oni mu nerozuměli. To byl pro mě germanistický oříšek. Přeci jen se k něčemu ta germanistika hodila. Abych překládala jídelníček. :-) Ne všechno jsem ale věděla, protože občas to mělo řecké a někdy asijské názvy. Ani mi nevadilo, že jsme s tím strávili celkem dost času. Pak jsem se šla navečeřet, to už bylo kolem osmé hodiny večer. Cestou z večeře jsem potkala pár, který zítra odjíždí, tak jsem se jich ptala, jak si to tu užili, kam se podívali, a tak mi vyprávěli a bylo vidět, že jsou spokojeni. Vůbec mi nevadí, že si půjčili auto u jiné společnosti, že nejeli na žádnou naši exkurzi, hlavně že na svoji dovolenou budou hezky vzpomínat. To je pro mě nejdůležitější. A tak jsem odjížděla spokojená, i když unavená a vůbec se mi nechtělo řídit a opět porušovat značku zákaz odbočení vlevo. Ale jinak se nedá.
           Zítra jsem celý den na letišti, tak snad tam neusnu. Možná mi zbyde trocha energie, až přijdu navečer domů, a napíšu slibovaný čláenk o Chanii a o klášterech, ale možná sebou jen praštím do postele a budu spát.
Dobrou!

Náš výlet do Agios Nikolaos a do Ierapetry

             Před chvílí jsem se vrátila z výletu po západní Krétě. Ne, že by se mi ta místa, která jsme navštívili, nelíbila. Naopak, moc se mi líbila. Jen mě mrzí, že všechno bylo jako z rychlíku. Spočítala jsem, že v autobuse jsme strávili 7 hodin, kdežto na města a památky jsme měli ani ne celkově 4 hodiny. Nejvíc mě zklamalo Arkadi, které jsem si chtěla podrobněji prohlédnout, ale my dostali na rozhod jen 15 minut!!!! Zvláštní je, že to asi těm ostatním turistům stačilo. My, delegáti, jsme se shodli na tom, že bychom na každém místě strávili daleko víc času. Inu co se dá dělat. O tomto výletu se třeba zmíním někdy příště.

             Teď bych se chtěla vrátit k našemu prvnímu objevování po příjezdu mého milého. Měla jsem volno ve středu 22. června. Rozhodli jsme se navštívit Agios Nikolaos a Ierapetru. Původně jsme měli v plánu ještě navštívit Dikteon Andron, jeskyni, kde se prý údajně narodil Zeus, ale tu jsme nakonec nestihli. V Agios Nikolaos jsme však ještě prošli místní trh, který se koná jen jednou za týden. Byli jsme oba nadšeni z čerstvého ovoce a zeleniny, z oliv, ze sýrů, takže jsme si udělali pěknou zásobičku. Když jsem tu sama, žádné jídlo si skoro nikdy nekupuji, ale teď tu byl Ondra, který nemohl se mnou jíst v hotelech, tak jsme museli myslet i na jídlo. Na trhu si můj milý koupil tričko s krétkým motivem, já jsem byla opět s plavkami neúspěšná. Už dlouho si tu toužím koupit nové plavky, ale doteď jsem nenarazila na žádné, které by se mi líbily. Vlastně ano, jednou jsem na ně narazila, právě v Agios Nikolaos, asi před měsícem, ale to jsem ubyla splavená a v uniformě, takže jsem jejich vyzkoušení nechala na jindy. A co se nestalo? Teď, když jsme se do Agios Nikolaos zase vypravili, plavky už v obchodě samozřejmě nebyly. :( Inu je to poučení pro příště. Kdo dlouho váhá, nemá nakonec nic.
           Donesli jsme si věci do auta a vrátili se zpátky k přístavu. Vychutnali jsme si tu procházku, nakoukli do pár obchodů, do místní katedrály, která byla konečně otevřená a nakonec jsme si dali frapé v jedné kavárně s výhledem na moře. To bylo to pravé ořechové. To jsem moc potřebovala. Horko mě totiž společně s řízením unavilo. A frapé dodá energii. Aspoň na chvíli.

katedrála v Agios Nikolaos

různé koření a zadu svazeček malotiry(teď už vím, jak ta bylina vypadá)

banány se pěstují i tady na Krétě a jsou menší a sladší než ty, které koupíte u nás v supermarketu

kočky mají siestu 24 hodin denně

v přístavu 

tahle si taky dává šlofíka :-) 

Že by šváb? 

dáváme si kafíčko 

druhý- větší přístav, který jsem navštívila poprvé

Prošli jsme se podél velkého přístavu a zamířili zpátky k autu. Parkovala jsem opět u popelnic. Už dříve jsem objevila toto místo, poblíž centra, na celkem široké ulici, kde nikomu nepřekážím. Paráda. Rozjeli jsme se do Ierapetry. Tentokrát jsme použili mou novou navigaci. Bála jsem se, jaká asi bude cesta. Jeli jsme zpočátku po dálnici, ale pak se silnice zúžila a byl úsek, kdy jsem se modlila, abych v protisměru nepotkala žádné veliké auto. Zatáčky, serpentiny jedna radost. Před námi jel nějaký náklaďák, takže se za ním všechna auta táhla a já jsem se přidala do té fronty. Aspoň že to není na mě, že tu frontu nevedu. Přijeli jsme do města na křižovatku, kde byl zákaz odbočení vpravo i vlevo a rovně možnost nebyla, což mě trochu zmátlo. Nakonec jsem odbočila vlevo. Zaparkovala jsem na silnici u jednoho hotelu, což se ukázalo jako nejlepší řešení. Pěšky jsme se vydali po pláži do centra. Pláž byla zvláštní, taková kamenitá, černější, někdy spíš betonová, ale lidem to zřejmě nevadilo, cachtali se ve vodě. Zuli jsme si boty a šli bosi, ale po chvíli jsme si boty opět nazuli, protože nás odradil drsný povrch a sem tam nějaké odpadky a taky sklo na zemi. Ondra říkal, že půjdeme ještě dál, že tam bude lepší místo na koupání a nemýlil se. Já už jsem prahla po osvěžení a po vodě, protože mi bylo vedro a potřebovala jsem povzbuzení. Našli jsme menší pláž u centra města, překvapivě čistou, písečný povrch, a tak jsme se tu zastavili. Hupsli jsme do vody a užívali si chladné Libyjské moře. Ano, je to fakt pravda, toto moře je studenější než Krétské moře na severu. Jsem ráda, že aspoň v tomto nikomu nelžu. Sice je hezké vyprávět turistům o Krétě, ale když jste na těch místech nebyli osobně, je to jako vařit z vody.

Prohlédli jsme si zbytek malé benátské pevnosti, a pak jsme zamířili do centra. Přepadl mě hlad a rozhodla jsem se ho utišit. To jsem netušila, že tady v Ierapetře chcípl pes. Všechny obchody měli zavřeno a nebo byly poloprázdné. 

Během hledání supermarketu nás zaujala i tato turecká mešita. Nyní bohužel nepřístupá, ale oknem jsem viděla, že uvnitř stejně nic není.  

  

Připadala jsem si tu trochu jako v Africe.

Hledali jsme dlouho nějaký krámek, ale nakonec jsme se museli spokojit s jednou bageterií, která měla široko daleko otevřeno. V centru města fakt mrtvo, jen u pevnosti, kolem promenády bylo pár turistů. Připadala jsem si tu jak na konci světa. Možná to konec světa je, protože dál už je jen Afrika. Najedla jsem se, což jsem fakt uvítala, protože bez jídla se mi špatně řídí. Cestou k autu jsme nahlédli ještě do tohoto kostela.

Naproti kostelu stál tenhle špitál s vymlácenými okny. Nevím, zda se tu ještě léčí, ale já bych se tu určitě nenechala ošetřit. Uvnitř někdo byl, ale kdo ví, zda to byli doktoři. Ondra říkal, že ve vyšších patrech mohou třeba ležet pacienti, ale divila bych se. Připomínalo mi to středověk.

Pak už zbývalo jen jet domů. Ondra se rozhodl poslat pohlednici z Ierapetry, najednou se vytratil a asi 20 minut se neukázal. Nahnalo mi to strach. Myslela jsem, že jde jen k hotelu, ale běžel až do centra. U hotelu prý schránka nebyla. Spala jsem na volantu. Konečně přišel! Ten mi dělá starosti! Vyrazili jsme. GPSka nás vedla jinou cestou. Lepší, sice delší, ale pohodlnější. Jen jsem pak měla malé fo pa se světly na svém autu, ale o tom raději psst. Dorazili jsme asi kolem desáté domů a byli jsme moc rádi, že jsme dojeli v pořádku!

Prostě Češi

Popíjím malotiru a doufám, že po ní brzy usnu. Přišla jsem domů a jen jsem se svalila do postele. Během odpoledne jsem sice měla menší pauzu, ale bylo to tak akorát hupsnout do moře a zase zpátky do práce. Jakmile si sedu do auta, jako bych se nikdy nekoupala, opět je vedro k padnutí a klimatizace nikdy nefunguje. Tak si aspoň otevřu okýnka, abych měla trošku vzduchu.
"A to si jako nemůžeme čepovat pití do flašky?" " Ne!" "Ale já jsem myslela, že když máme to all inclusive, tak je to všechno neomezeně." "Ano, je to neomezeně, ale smíte používat skleničku, nebo kelímek. V žádném hotelu není dovoleno si čepovat pití do flašky. " "No tak to my si budem kupovat balenou vodu a nosit si ji na pokoj". "Prosím, klidně."
Připadá mi, že Češi chodí na informační schůzky jen proto, aby se zeptali, z kterého kohoutku teče studená a z kterého teplá voda. Jak pak mám prodávat nějaké výlety, když se snaží ušetřit na všem, co se dá? A pak musím kvůli tomu na kobereček. Já chci zpět své Němce!
Myslím, že jestli to tak půjde dál, tak ta společnost(aspoň v České republice) zanikne. Němci a Angličani jsou chápaví a samostatní, Francouzi mají vždy svého klubového delegáta, ale Češi potřebují vodit za ručičku až ke své sedačce v letadle. Viděla jsem to na vlastní oči, když jsem byla včera na letišti vyprovodit svého milého. U přepážky stála česká delegátka z nějaké cestovky a každému tlumočila, co říká paní u odbavení a každému Čechu zopakovala vlastně to samé. Ne, až takoví my nejsme, tolik Čechů ani nemá naše forma k dispozici, ale myslím si, že přesto je to to, co Češi (hlavně rodinky, starší generace 40 plus) potřebují.

Opět sama

Zase je tu ticho. Nezvyklé ticho, protože jsem tu byla 14 dní zvyklá na společnost. Najednou mám zase víc času. Na psaní blogu, na čtení... ale zároveň si můžu popovídat opět jen přes skajp. Jak byly krásné společné večery venku i na ubytování.
Snad se mi podaří postupně napsat nějakou reportáž o tom, kam nás naše kroky(nebo spíš většinou kola mého auta) zavedly.
Ale teď už rychle spát, protože zítra mě čekají nejspíš naštvaní hosti.